Psíka jsme si pořizovali s podmínkou, že při jeho výchově nepřekročíme předem dané zásady. Tvůrcem těchto pravidel byl samozřejmě manžel, neboť si psa původně nepřál. Vyrůstal ve dvoupokojové sterilní domácnosti bez zvířat. Jediný živočich, kterého kdy choval, byl věčně spící džungarský křeček. Se psy ani kočkami neměl žádnou zkušenost a zastával názor, že ideální zvíře do městského bytu je kaktus.

Pak jsem mu do života vstoupila já a moje naléhavá prosba pořídit si pejska. Když už déle nemohl snášet naříkavé prosby a přísahy, že se o hafana budu starat, vymyslel alespoň systém komplikovaných příkazů a zásad, se kterými by byl schopen přítomnost psa akceptovat.
Přeskočím nyní pasáž o tom, jak jsme jeli 300 kilometrů pro štěňátko a jak při prvním kontaktu s malým Muffem zákonodárce prohlásil: „Tak toho berem!“, vynechám první společnou noc, kdy okamžitě padla zásada číslo jedna, totiž, že pes má svůj pelech a rozhodně nepatří do postele, nebudu vyprávět ani o následném porušení druhého skalního pravidla o žebrání u stolu a zaměřím se rovnou na manželův svatostánek, totiž čajovnu.

Čajovna nás provází od prvního společného bydlení v podnájmu až po současnost. Jak bych ji nejlépe popsala? Stejně jako si vyznavači Islámu nosí svůj modlicí kobereček, manžel nemůže žít bez možnosti pití čaje. K tomuto účelu v každém z našich působišť vyhradil kus pokoje s orientální tkaninou a polštáři. Návštěvy sedí nebo leží na zemi, na kulatém koberečku uprostřed je podáván čaj a vodní dýmka.
Vonné tyčinky, mystická hudba a kaligrafické obrázky vytvářejí dojem pravého marockého doupěte. Přípravě čaje je věnována zvláštní pozornost. Nahřívání šálků, měření teploty vody a výběr vhodného nádobí - v tom se můj miláček opravdu vyzná.

Ale zpět k Muffíkovi. Protože se od malička choval překvapivě vzorně, bylo mu v bytě dovoleno téměř vše. (Na rozdíl od jiných psích ras čau čau nedemoluje domácnost, není nic horšího pod jeho důstojnost, než okousat nebo znečistit své doupě.) Jenom do čajovny nesměl. Panovala obava, že by pouštěl srst a oslintával tácy.
Hafík to snášel s mystickým klidem. Když ne, tak ne, páníčkovo slovo je svaté. Nebylo třeba čajovnu ničím oddělovat, stačilo Muffíkovi vysvětlit, že do ní prostě nesmí. A on zákaz respektoval. Dokonce se tvářil, že taková věc v našem bytě vůbec neexistuje, nesápal se do ni ani v době naší nepřítomnosti (to bychom poznali podle chlupů). Lehal si metr od čajového koberce.

Jednoho dne, to mu bylo sotva půl roku, nás vzbudilo psí kvíkání a ustaraný výraz. Tyhle oznamovací zvuky byly dostatečně výmluvné, trpěl totiž na průjmy (až později jsme objevili značku krmiva, která mu zdravotně vyhovuje). Tryskem jsem začala s oblékáním, avšak Muffík na mě hodil dostatečně zoufalý a omluvný výraz, bylo jasné, že to tentokrát nevydrží. Vzápětí se ho zmocnilo další utrpení - při své čistotnosti nedokázal v bytě najít kout, kde by si ulevil.
Zatímco já bojovala o vteřiny, zuřivě na sebe házela šatstvo a hledala vodítko plus kšíry, nešťastná zrzavá kulička supěla z jedné místnosti do druhé a hledala místo, kde ukončí své utrpení. Strašně se styděl. Najednou se zarazil, očka mu zasvítila nadšením: „Jo, už to mám.“ a vletěl do čajovny. Následovalo znesvěcení polštářů a deky.
Poté vítězoslavně odkráčel jako by se nic nestalo, dokonce se mi přišel pochválit („To koukáš, paničko, jak jsem to vymyslel!“). Manžel se vyhrabal z peřin a rovnou se tam zase vrátil - se studeným obkladem na hlavě.

Když jsem onu situaci rozebírala s ostatními čauaři, dospěla jsme k názoru, že byla chyba zakazovat Muffimu vstup do některé části bytu. Čau totiž uvažuje jinak než jiná plemena, a zákaz si vyložil po svém: „Všechno ostatní je můj domov, pouze tento kousek k bytu nepatří. Proto ho v krajní nouzi mohu znečistit.“

Aby se něco podobného už nikdy nestalo, zrušil manžel zákaz vstupu do čajovny.
A jaký je výsledek? Od té doby náš byt neutrpěl jiné škody. V čajovně spokojeně ležíme všichni tři, u stolu se krmíme také tři, když je bouřka, spíme tři i v posteli. Poslední nařízení padlo.

Tak nevím. Jsme normální rodina?  

         
Reklama