Mluvila jsem s nimi. My také, řeknou asi mnohé z vás. Některé je potkaly na ulici, jiným zazvonili u dveří. Jenže spíš mluvili oni s vámi - tak, jak je to naučili jejich představení na kursech ne nepodobných kursům pro managery a prodejce. V podstatě totiž dělají totéž - prodávají spásu a snaží se převálcovat konkurenci. A kdo že? Přece svědci Jehovovi, v českých zemích operující pod názvem Náboženská společnost svědků Jehovových (NSSJ).

Minulý víkend se jich na stadionu Evžena Rošického na pražském Strahově sjelo kolem dvaceti tisíc. Na celém světě je jich přes šest a půl milionu. Jejich zakladatelem byl Charles Taze Russell (1852 - 1916), který reinterpretoval učení adventistů Williama Millera a N.H, Barboura o datu a neviditelném druhém příchodu Kristově. Svědci Jehovovi se sami označují za křesťanskou církev - jedinou pravou, přestože neuznávají učení o Trojici a o božství Ježíše Krista. Veřejností bývají naopak nazýváni sektou a málo kdo je má rád. A tak když jednoho dne zazvonili u mých dveří, trochu rozpačitý mladý muž a pohledná žena, pozvala jsem je na kafe a zeptala se jich, jaké to je, být svědek Jehovův.

Trvalo dlouho, než přestali opakovat naučené fráze, než jim z tváří zmizely povinné úsměvy a než se trochu uvolnili. Ale já měla taky dobré učitele. A tak jsme se nakonec dostali k osobním pocitům a prožitkům. Předkládám vám volný přepis nejzajímavějších pasáží našeho rozhovoru, samozřejmě beze jmen a konkrétních údajů.

Jak jste se cítila, když jste měla poprvé zazvonit u cizích dveří?
Strašně jsem se bála a připadala jsem si děsně trapně. Nedovedete si představit, jaké to je. Víte, jak se na vás lidé budou dívat. Ale to, že vám zabouchnou před nosem nebo vám vynadají není nejhorší.  Horší je to, že jste upřímní, snažíte se dát jim ze sebe to nejlepší, co jste dostali od Jehovy a oni si obvykle myslí, že jim chcete něco vzít - okrást je nebo podvést. My se jim přitom snažíme pomoct. Je to hrozně nepříjemný pocit. Poprvé jsem asi musela strašně blábolit, i když se samozřejmě učíme, jak zahájit rozhovor. Ale připadala jsem si jako u zkoušky - všechno se mi vykouřilo z hlavy. Naštěstí se mnou byl zkušenější Svědek a ten mi pomohl.

Musíte obcházet po bytech?
Ne, nikdo nás k tomu nenutí, děláme to, protože to považujeme za správné. I když teď se od toho už pomalu ustupuje, lidé už vědí, kam se mají obrátit, když se chtějí dozvědět něco o Bibli, už nás znají. Většinou obejdeme oblast, kterou máme na starosti, tak jednou za rok a když někdo není doma nebo nám třeba už předtím řekl, že si nepřeje, abysme na něj zvonili, tak se s ním prostě nepotkáme. Ale má příležitost se na nás obrátit kdekoliv nás potká.

Jaké to je, stát někde v metru nebo na ulici s časopisy?
Ze začátku si taky připadáte hrozně hloupě, ale je to pro dobrou věc a přejde to - člověk musí překonat strach a stud, když něčemu věří. A není to tak nepříjemné pro ostatní lidi - můžou přijít a promluvit si s námi, nebo když třeba vidíme, že někdo na někoho čeká a má čas, tak ho oslovíme, ale nikomu nic nevnucujeme... A samozřejmě je to i fyzicky dost náročné, když je třeba zima, nebo horko, ale to je to nejmenší.

Věříte, že to, co děláte, je správné?
Samozřejmě! Jinak bysme to nedělali. Jehova si to od nás žádá, je to napsáno v Bibli. Takže i když je to občas pro nás těžké, musíme se snažit.

Nemyslíte si, že takhle lidi od Boha spíš odradíte?
Snažíme se dávat příklad i svým životem - nekouříme, nepijeme, nekrademe, ale to je málo - konec světa se blíží, takže musíme spěchat. Musíme lidem říct o Jehovovi, aby mohli být spaseni. A jsme rádi za každého, kdo skutečně uvěří - to pak má naše svědectví smysl. Takže nemyslím, že lidi odrazujeme - nejdřív se sice můžou cítit uraženi, nebo i ohroženi, když uvidí, jak špatně žijou, ale kdo nás trochu pozná, uvidí, že skutečně žijeme podle Jehovova přání.

Ten den jsme se dohodli na další schůzce a rozloučili se. Příště ale dorazil jakýsi starší a zkušenější Svědek - s úsměvem napevno přilepeným na koženém obličeji a s úporností fanatika. Chvíli jsme "diskutovali", ale pak jsem rozhovor ukončila a zdvořile ho vyprovodila. Od té doby už ke mě nikdo ze Svědků nepřišel a ti dva mě na ulici nezdraví - naopak, obvykle přejdou na druhý chodník. Nedivím se jim - po každé návštěvě musí totiž poreferovat o výsledcích a údaje bývají zaneseny do kartotéky - a za rozhovor se mnou asi pochvalu nedostali. Tak alespoň doufám, že jsou se svou vírou šťastní - konec konců, byli to milí lidé a aspoň v jednom se s nimi shodnu - Vánoce taky nesnáším...

Chcete se dozvědět víc? Přečtěte si výpověď bývalého člena NSSJ a oficiální stránky NSSJ.

Máte nějaké osobní zkušenosti se Svědky Jehovovými? Je někdo z vašich známých Svědek Jehovův? Myslíte si, že jde o církev nebo o sektu? Zakázala byste jejich existenci, fandíte jim nebo je vám to jedno?

Reklama