Říká se, že tuhle čtvrť stavěli v padesátejch letech političtí vězni. A že zde měla být nějaká papalášská čtvrť.
Situace odpovídá, činžáky bytelné, relativně elegantní, na svou dobu luxusní, řekla bych. A se spoustou skrytých záludností. Jako třeba topení ve zdech a elektroinstalace tak kreativní, že by se z ní jeden poblil. Strachy, že jednou zapne o žárovku nad limit a vytečou mu dráty ze zdi.
To topení ve zdech není v zásadě špatná věc, ale trasování trubek pravděpodobně vymyslel nějaký topenář, kterého zavřeli za to, že v boji o přízeň Marušky Pastyříkové vyhrál ne nad prostým Lojzou Horákem, ale nad soudruhem okresním podtajemníkem Aloisem Horákem. Trubky jsou na nejméně logických místech, ventily mi umožňují regulovat topení o patro výš, nikoli u sebe v bytě... a hlavně nejsou plány, takže kdo si chce pověsit obraz, má problém. Asi bych váhala se zavrtáváním hmoždinek méně, kdyby nedošlo k drobné události, která vstoupila do dějin jako Topná apokalypsa.

Ta firma, co dělala opravy v bytě, byla pojištěná, mám nové parkety, ale stejně celá záležitost byla velmi frustrující a nechtělo se mi opakovat ji.
V tomto smyslu jsem nadávala v práci. Takto v archeologickém oddělení okresního muzea, kam jsem nastoupila z nedostatku lepších možností - plat stejně mizerný jako recepční v hotelu Central (všechna malá okresní města mají jediný hotel, který se jmenuje Central. Neptejte se mě, proč), ale je tu větší zábava. A jak jsem se dozvěděla, i všehoschopní kolegové.
„Tož a proč si ty trubky nenajdeš a nenavrtáš tu hmoždinu vedle?" zeptal se mě s výrazem obvykle rezervovaným pro zvláště tupé děti PhDr. Kamberský, archeolog.
„To mám jako šťourat vrtačkou, a když začnou lítat jiskry, vrtám trubku a nemám pokračovat? Připadá mi to riskantní a neproduktivní..."
„A tož né vrtat. Prostě enem zistit, kde só ty trubky," vedl si archeolog svou. V obecné moravštině, které jsem se naučila, co pražská domorodkyně, rozumět až za několik měsíců. Co se mi snaží sdělit domorodá uklizečka, nechápu dodnes.
„No tak si posluž."
„Tož jó, kdy?"
„Fajn. Někdy o víkendu?"
„Dobře, v nedělu přindu," pokýval kolega hlavou a odebral se mezi svoje střepy.

V neděli přišel nejen kolega Kamberský, ale i tři další archeologové vybavení dvěma detektory kovů, jednou krabicí barevných kříd a bednou proviantu.
„Tož skóknem ty zdi a pak si uděláme večírek," bylo mi sděleno. Za dvě hodiny byly zdi v celém bytě počmárané. Modře byly značené dráty, červeně trubky, zeleně neidentifikované kovové body, žlutě ostatní. Kdosi navrhl, že bychom ještě mohli určit stáří inženýrských sítí, ale návrh byl zamítnut s tím, že to by bylo na dlouho, že bude vhodnější zavrtat te hmoždinke a jít pít.
Což se stalo a kolega mi přišel předat dílo řka:
„Semka pověs ten velkej obraz s těma loděma, ta skoba ho udrží. A kdyby ses náhodou chtěla pověsit, tak tě taky udrží."

Miluju praktické lidi
Gentiana

Milá Gentiano,
to musí být paráda pracovat s takovými lidmi. Jako bych to viděla. :-))))

Reklama