Paní Zuzana žila s rodinou v okresním městě a pracovala v jedné firmě už dlouhou řádku let.

Po tuto dobu vychovala své dvě dcery, s manželem postavili dům, ve kterém doposud všichni bydleli.

 

Dům byl prostorný, při stavbě se počítalo s budoucím vícegeneračním bydlením.

Když se tedy starší dcera provdala, byla ráda, že mají s manželem Josefem kde bydlet. Nastěhovali se do prvního patra domu a brzy čekali dítě.

 

Mezi tím se paní Zuzaně dostalo ve firmě veliké pocty.

Bylo jí nabídnuto stanout na místě vedoucí oddělení. Toto zahrnovalo výrazně větší výplatu, ale také úměrně větší časové a pracovní nasazení.

 

Zuzanu práce bavila.

Už dlouho se do práce chodila odreagovat od stálého udržování domu a všedních domácích starostí. Na místě vedoucí by se ještě k tomu realizovala a uplatnila by své prozatím nevyužité organizační schopnosti. Byla však ostýchavá, sebevědomí měla pomálu a už když ji byla nová práce nabízena, začala být nervozní. Bála se zodpovědnosti a nechtěla riskovat případné selhání..

 

Ještě k tomu se měla brzy stát babičkou.

Na to se těšila po celý svůj život. Ale bude se moci vnoučkovi věnovat, když bude zastávat tak zodpovědnou funkci?

 

Nakonec vyhrála její bojácnost a touha po naplnění babičkovské úlohy. Dcera ji jistě bude potřebovat, bude ji hlídat a pomáhat s dítětem a bude spokojená. Povýšení odmítla.

 

Dceři se narodil chlapeček.

Zdálo se, že Zuzana udělala dobře. Dcera ji potřebovala, společně se dělily o péči o miminko, všechno v tom krásném dvougeneračním domě nasvědčovalo rodinné idylce a spokojenosti.

 

Když ji dcera jednoho dne požádala o rozhovor, bylo malému již 11 měsíců.

 

Dcera: „Mami, Josef se rozhodl přijmout práci v Praze, kde mu nabízejí i byt. V jedné speciální škole potřebují právě jeho zkušenosti a on by té nabídky rád využil. Znamená to, že se odstěhujeme a již jsme se rozhodli. Bude se mi moc stýskat, ale často přijedeme na návštěvu…“

 

Zuzana byla v šoku.

Bylo jí nesmírně líto, že se nebude moci věnovat vnoučkovi tak, jak by chtěla.

Brzy se však ukázalo, že dcera skutečně jezdí často matku navštívit a ani ona nechce, aby vnouček přišel o skvělý vztah s prarodiči.

Nakonec tedy Zuzaně zbylo jen unést chybu, kterou udělala při rozhodování při svém pracovním postupu. Neměla to tenkrát odmítnout.

Ale stále více si uvědomovala, že se bála zodpovědnosti a vysokých nároků, které vedoucí pozice obnášela. Měla mít více odvahy a také možná bylo na místě trochu více myslet na sebe.

 

Bylo jí jasné, že udělala chybu.

Po odstěhování dcery s rodinou měla až příliš volného času a bylo jí smutno.
Manžel trávil spoustu času prací na zahradě a svým nohejbalem a mladší dcera byla stále pryč. Možná měla novou funkci alespoň zkusit a dceři pomáhat třeba o víkendech. Vždyť by se práci třeba rychle naučila a časem by ji jistě zvládla bez větších potíží. Vše by se upravilo a hlavně teď po dceřině odstěhování by se mohla věnovat svému povolání. A tak dále..

Její život by byl zkrátka alespoň o trochu spokojenější.

 

 

Dnešní asertivní právo zní - máte právo dělat chyby a být za ně zodpovědní.

Dalo by se zjednodušeně říci, nebojte se udělat chybu, jelikož chybuje každý a žádný učený z nebe nespadl. V životě to bez malého riskování ani nejde. 

 

Mravoučný pedagog v nás říká: „Nikdy nesmíš dělat chybu. Když se nějaké dopustíš, jsi neschopný a nesolidní šlověk. Musíš zpytovat své svědomí. Není ti hanba? Musíš mít pocit viny. Ostatní tě nyní budou více kontrolovat, aby zabránili dalším škodám. Jestli se nenapravíš, půjdeš pod kuratelu!" Rozpracováním tohoto přístupu je úvaha: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí, bude pochválen a následně povýšen."

Přinejmenším vede k tomu, že dotyčný není ochoten přijmout ani malé riziko podnikání.

Hlavní je „být kryt“, ostatní už přijde samo. 

 

 

Velmi zajímavou poznámku k touze po bezchybnosti má Yveta Kudláčková v knize Asertivní žena:

 

„Tak jako křesťané odříkávají růženec a buddhisté mantru, doporučila bych některým mužům odříkávat několikrát denně asertivní právo: „Mám právo dělat chybu.“
A to zejména těm ambiciozním, přepracovaným mužům, kteří žijí v představě, že nebudou-li dokonalí, nezavděčí se. Když se jim pak náhodou něco nepovede, obětí jejich vzteku a výčitek se stává nejbližší okolí.“ 

 

Chcete, aby váš život byl spokojenější? Sledujte seriál o asertivitě na Ženě-in! 

 

Zajímáte se o asertivitu? Přečtěte si knihu.

 

Tomáš Novák, Yveta Kudláčková, „Asertivní žena“, nakl. Grada Publishing 2000

Velmi čtivá kniha, ve které se její tvůrci také potýkají s asertivními právy a dovednostmi z pohledu muže a ženy. Místy vtipné, velmi srozumitelné.

 

Věra Capponi, Tomáš Novák, „Asertivně do života“, nakl. Grada Publishing 1994

Obsáhlé, dobře uspořádané, včetně metodických cvičení a praktických rad. Testy místo závěru.

 

Tomáš Novák, „Vynes ten koš“, nakl. Motto 2002

Malá příručka základů asertivity s podtitulem Asertivita v manželství a v rodině.

Kniha může být chápána jako kapesní forma základů asertivity pro začátečníky.

 

Tomáš Novák, Alžběta Pokorná, „Asertivita jako lék“, nakl. C. H. Beck 2003

Publikace je jakousi učebnicí pro pokročilé, obsahuje mnoho příkladů z politiky a historie.
Na závěr pár obsáhlejších testů.

 

       
Reklama