Paní Zuzana žila s rodinou v okresním městě a pracovala v jedné firmě už dlouhou řádku let.
Po tuto dobu vychovala své dvě dcery, s manželem postavili dům, ve kterém doposud všichni bydleli.
Dům byl prostorný, při stavbě se počítalo s budoucím vícegeneračním bydlením.
Když se tedy starší dcera provdala, byla ráda, že mají s manželem Josefem kde bydlet. Nastěhovali se do prvního patra domu a brzy čekali dítě.
Mezi tím se paní Zuzaně dostalo ve firmě veliké pocty.
Zuzanu práce bavila.
Už dlouho se do práce chodila odreagovat od stálého udržování domu a všedních domácích starostí. Na místě vedoucí by se ještě k tomu realizovala a uplatnila by své prozatím nevyužité organizační schopnosti. Byla však ostýchavá, sebevědomí měla pomálu a už když ji byla nová práce nabízena, začala být nervozní. Bála se zodpovědnosti a nechtěla riskovat případné selhání..
Ještě k tomu se měla brzy stát babičkou.
Na to se těšila po celý svůj život. Ale bude se moci vnoučkovi věnovat, když bude zastávat tak zodpovědnou funkci?
Nakonec vyhrála její bojácnost a touha po naplnění babičkovské úlohy. Dcera ji jistě bude potřebovat, bude ji hlídat a pomáhat s dítětem a bude spokojená. Povýšení odmítla.
Dceři se narodil chlapeček.
Zdálo se, že Zuzana udělala dobře. Dcera ji potřebovala, společně se dělily o péči o miminko, všechno v tom krásném dvougeneračním domě nasvědčovalo rodinné idylce a spokojenosti.
Když ji dcera jednoho dne požádala o rozhovor, bylo malému již 11 měsíců.
Dcera: „Mami, Josef se rozhodl přijmout práci v Praze, kde mu nabízejí i byt. V jedné speciální škole potřebují právě jeho zkušenosti a on by té nabídky rád využil. Znamená to, že se odstěhujeme a již jsme se rozhodli. Bude se mi moc stýskat, ale často přijedeme na návštěvu…“
Zuzana byla v šoku.
Bylo jí nesmírně líto, že se nebude moci věnovat vnoučkovi tak, jak by chtěla.
Brzy se však ukázalo, že dcera skutečně jezdí často matku navštívit a ani ona nechce, aby vnouček přišel o skvělý vztah s prarodiči.
Nakonec tedy Zuzaně zbylo jen unést chybu, kterou udělala při rozhodování při svém pracovním postupu. Neměla to tenkrát odmítnout.
Ale stále více si uvědomovala, že se bála zodpovědnosti a vysokých nároků, které vedoucí pozice obnášela. Měla mít více odvahy a také možná bylo na místě trochu více myslet na sebe.
Bylo jí jasné, že udělala chybu.
Po odstěhování dcery s rodinou měla až příliš volného času a bylo jí smutno.
Manžel trávil spoustu času prací na zahradě a svým nohejbalem a mladší dcera byla stále pryč. Možná měla novou funkci alespoň zkusit a dceři pomáhat třeba o víkendech. Vždyť by se práci třeba rychle naučila a časem by ji jistě zvládla bez větších potíží. Vše by se upravilo a hlavně teď po dceřině odstěhování by se mohla věnovat svému povolání. A tak dále..
Její život by byl zkrátka alespoň o trochu spokojenější.
Dnešní asertivní právo zní - máte právo dělat chyby a být za ně zodpovědní.
Dalo by se zjednodušeně říci, nebojte se udělat chybu, jelikož chybuje každý a žádný učený z nebe nespadl. V životě to bez malého riskování ani nejde.
Mravoučný pedagog v nás říká: „Nikdy nesmíš dělat chybu. Když se nějaké dopustíš, jsi neschopný a nesolidní šlověk. Musíš zpytovat své svědomí. Není ti hanba? Musíš mít pocit viny. Ostatní tě nyní budou více kontrolovat, aby zabránili dalším škodám. Jestli se nenapravíš, půjdeš pod kuratelu!" Rozpracováním tohoto přístupu je úvaha: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí, bude pochválen a následně povýšen."
Přinejmenším vede k tomu, že dotyčný není ochoten přijmout ani malé riziko podnikání.
Hlavní je „být kryt“, ostatní už přijde samo.
Velmi zajímavou poznámku k touze po bezchybnosti má Yveta Kudláčková v knize Asertivní žena:
„Tak jako křesťané odříkávají růženec a buddhisté mantru, doporučila bych některým mužům odříkávat několikrát denně asertivní právo: „Mám právo dělat chybu.“
A to zejména těm ambiciozním, přepracovaným mužům, kteří žijí v představě, že nebudou-li dokonalí, nezavděčí se. Když se jim pak náhodou něco nepovede, obětí jejich vzteku a výčitek se stává nejbližší okolí.“
Chcete, aby váš život byl spokojenější? Sledujte seriál o asertivitě na Ženě-in! 
Zajímáte se o asertivitu? Přečtěte si knihu.
Tomáš Novák, Yveta Kudláčková, „Asertivní žena“, nakl. Grada Publishing 2000
Velmi čtivá kniha, ve které se její tvůrci také potýkají s asertivními právy a dovednostmi z pohledu muže a ženy. Místy vtipné, velmi srozumitelné.
Věra Capponi, Tomáš Novák, „Asertivně do života“, nakl. Grada Publishing 1994
Obsáhlé, dobře uspořádané, včetně metodických cvičení a praktických rad. Testy místo závěru.
Tomáš Novák, „Vynes ten koš“, nakl. Motto 2002
Malá příručka základů asertivity s podtitulem Asertivita v manželství a v rodině.
Kniha může být chápána jako kapesní forma základů asertivity pro začátečníky.
Tomáš Novák, Alžběta Pokorná, „Asertivita jako lék“, nakl. C. H. Beck 2003
Publikace je jakousi učebnicí pro pokročilé, obsahuje mnoho příkladů z politiky a historie.
Na závěr pár obsáhlejších testů.
Nový komentář
Komentáře
Audrey: přesně, na mne taky platí, že pohotová odpověď je to, co mě napadne nejdřív po skončení rozhovoru
Ale už je to v pohodě, tentokrát pro něj bylo hodně důležitý, abych tam byla i já, i když já měla jinej názor. A příště to bude naopak...
Olina: můj přítel je sebevědomější než já a umí se asi lépe vyjadřovat,když něco řešíme.Když na mě vysype své argumenty,kolikrát nepřijdu na nic,co na to říct,a tak musím uznat,že má pravdu a přitom s ním pořád nesouhlasím,jen nemůžu najít slova jak to říct
.
Olina: můj přítel je sebevědomější než já a umí se asi lépe vyjadřovat,když něco řešíme.Když na mě vysype své argumenty,kolikrát nepřijdu na nic,co na to říct,a tak musím uznat,že má pravdu a přitom s ním pořád nesouhlasím,jen nemůžu najít slova jak to říct
.
Řekni mu to tak,jak píšeš:že se ti chce.To na co máš zrovna náladu se častokrát nedá zdůvodnit rozumem.Pokud chces být ohleduplná,řekni mu to trochu dopředu,aby si podle toho stihnul změnit svůj program(domluvit se se svýma znamýma,když Ty chceš trávit večer třeba s kamarádkou)
lucrezia: vysvětluje a právě jeho argumenty jsou natolik závazný, že se na ně nedá nic namítnout a ani se to nedá přehodit na jinej termín. On tam jede táta a my mu musíme oba dva pomoct. A já žádnej argument neměla, jen se mi chtělo.
Olina: vysvetluje ti on, preco musis na chatu? - asi nie. Tak ako ti on povie, ze musi na chatu, tak mu ty povies, ze sa ides zabavat - ziadne vysvetlivky preco, zaco, naco - ides a basta. Si dospela osoba, nie decko, ktore musi skladat ucty. Mozes mu navrhnut, ze jeden tyzden pojdes makat na chatu a druhy sa budes zabavat a je to - budete obaja spokojni. Chyba ludi, ktori su neasertivni je ze vsetko co robia sa snazia vysvetlovat, ospravedlnovat atd. Asertivni ludia nevysvetluju - povedia co chcu alebo nechcu a je to. Na to ze sa chces zabavat je akurat jedna vysvetlivka - potrebujes to inac by si zblbla.
Olina: Proč na tu chatu musíte oba?
Rikina: to on ví
Kdyby mi ten kurz pomohl aspoň v tom, že bych si byla jistější v tom, co si myslím a dokázala to říct a tak, jak to je a nehledala kličky a výmluvy a kdybych to dokázala říct v klidu a nezvyšovala hlas a neopakovala nesmysly, tak bych byla spokojená.
Olina: hlavní je to vůbec říct, chlap kolikrát netuší, že partnerka může mít jiný žebříček hodnot a práce na chalupě ji nebaví či přímo unavuje. Třeba pro něj je to zábava a odpočinek. Ale klidně snad může jet na chatu i sám. V kurzech se to sice vyzkouší, ale na kom ? Na druhém účastníku kurzu, který reaguje podle pouček a rad lektora. Manžel do kurzu nechodí a tudíž zpravidla reaguje úplně jinak, nečekaně a neasertivně - nebo až příliš asertivně :-)))
Ten sleduju a ráda.
Jenže mně teorie nestačí, já si to potřebuju vyzkoušet jak bych tak řekla tváří v tvář. Sice se o to snažím, ale přece jen bych někdy potřebovala, aby mi někdo řekl, co jsm udělala špatně a pomohl mi přijít na to, jak bych to měla říct jinak a udržet se v klidu a nezvyšovat hlas a podobně.
Když to co chce on je nejdůležitější a já bych tím, že bych s ním nešla to svoje stavěla nad to nejdůležitější, což není možný, takže jdu s ním. To moje nebylo důležitý, byla to jen zábava, na kterou jsem se těšila. To jeho je fyzická práce na chatě, která nepočká a kam musíme oba a kam nakonec jedeme. Jen doufám, že příště si dokážu prosadit i nějakou tu zábavu
PS: vážně uvažuju už delší čas o nějakém tom kurzu asertivity, nevíte o nějakém?
Olina: já to beru tak, že když se mi něco nechce, tak nemusím. Příklad - když přítel chce vidět film, který mě nepřipadá zajímavý a nechce se mi do kina, tak nejdu, čtu si knížku třeba. Přítel může jít sám, nebo s některým kamarádem, a pak mi poví, jak to bylo úžasný, a jsme spokojeni oba.
Olina: tak si jděte každej za svým - přece nemusíte trávit úplně všechny večery povinně spolu ?
Mrawenecek: a co když si ten druhej myslí, že to co chce dělat on je to nejdůležitější?
Samotný fakt, že mám právo dělat chyby, mi ale nepomůže unést jejich následky. Navíc tohle trochu zavání tím, že se někdo pod záminkou, že má právo chyby dělat, bude vymlouvat, a nebude se snažit je nedělat - protože je asertivní a vyčetl to v chytrých knihách. Okolí ať se s tím potom vyrovná jak umí, nebo ať se taky naučí být asertivní - nemůžu si pomoct, ale jak čtu někde o asertivitě, nápadně mi to připomíná sobectví, bezohlednost a netoleranci...
Mám problém. Potřebovala bych poradit, jak asertivně říct partnerovi, že mám jinej názor, že bych třeba chtěla večer strávit jinak než on, i když to nedokážu rozumově zdůvodnit, prostě se mi chce a těším se na to, co bylo domluvené a naplánované a nechce se mi to měnit.
jak dobre tohle znaaam :o/ ale nejde ani tak o strach zkusit neco nove, jako spis strach z chyb
taky si myslim, ze si Zuzana chybu uvedomila (viz clanek), ale mrzi ji to urcite dost..
Žabina, máš pravdu. Ono by to chcelo naučiť sa nebáť rozhodnúť a skúsiť ničo nové.
I když paní Zuzana si ale 100x řekne Mám právo udělat chybu, stejně jí to bude pořád mrzet