Kdo mě zná, ví, že můj syn měl velké problémy se šikanou. Samozřejmě - tyhle problémy vždycky postihnou všechny členy rodiny, tím spíš, když dítě skončí v nemocnici. I naše rodina musí chodit na sezení v plném počtu... A dnešní sezení se celé týkalo rodinných vztahů.
Tiše si rekapituluji, co tam zaznělo - a taky se pro sebe tiše divím. Máme dokonce i domácí úkol - do příštího sezení o tom všem přemýšlet a rozebrat to.
Takže si uděláme inventuru: jedna maminka - zaměstnaná na plný úvazek, jedno dítě skoro v pubertě - školou povinné a jeden tatínek - toho času podnikající. Jaké jsou asi jejich vzájemné vztahy?
Sama jsem o tom moc nepřemýšlela, ale jak manžel, tak i psycholožka v tom mají jasno. Já jsem ta, která dítě rozmazluje, a tím mu brání v rozletu, a tatínek, chudák, je ten, který musí se svojí neotřesitelnou autoritou dělat "toho zlého".
Z úvah mě vyruší tramvaj. Nastupujeme a já přemýšlím v poklidu dál. Vlastně nepřemýšlím. "Máš jízdenku?" ptám se dítěte. "Jasně, nejsem blbej!" zní uražená odpověď. "A máš klíče od bytu, když seš teda chytrej?" ptám se dál. "A sakra...," mumlá si puboš a tiše kouká do země. "Tak teda nejsem chytrej, no a?" vzmáhá se nakonec na protiútok. "Já jen, že domů přijdu až ve tři," konstatuji. Svoje klíče mu nenechám - je mi jasné, že bych je taky nemusela nikdy vidět. Synova roztržitost je proslulá všude, kde se zdrží déle než pět minut. Dítě, které je schopno přijít ze školy bez aktovky, nepatří k osobám důvěryhodným... "A co jako? To mám stát venku? Kolik je vůbec?" vychrlí syn zaráz. "Jedenáct!" odpovídám. "To myslíš vážně?" ptá se dítě nevěřícně. "Myslím. Kde máš hodinky?" "Asi doma ... já nevím, určitě doma ... nojo, buď u postele nebo na stole!" Tohle netřeba komentovat. Mezi námi dospělými - stejně by se na ně nepodíval. "Půjdeš ke mně do práce a budeš tam sedět!" nařizuju. Vtom okamžiku se do celé věci vloží Otcovská autorita: "Budeš stát venku!" Omrknu situaci za oknem tramvaje a pro jistotu se zeptám: "To jako v tom dešti?" Venku totiž lije tak, že není vidět na krok. "On nemá deštník?" "A kam by ho dal?" ptám se zvědavě. Protože syn nebyl ve škole, má jen bundu a ruce v kapsách ... a na krku malinkou taštičku s doklady. Otcovská autorita nakonec celou situaci řeší sama. Syna vezme domů autem, které stojí o dvě zastávky dál, a já půjdu do práce.
V práci moc času na přemýšlení nemám. Ke všemu zvoní telefon - kamarádka. Má problémy a chce si popovídat... Odpoledne u kafe zjišťuju, že řešila totéž, jen ne v poradně, ale s paní jeslovou psycholožkou. Jiný odborník, stejný závěr: matka, která dítě rozmazluje, a otec, který pak musí být ten zlý... A tak zkoušíme zrekapitulovat náš běžný den. U nás je to jasné: v šest se vstává, šest čtyřicet pět se odchází z domu. Tedy, přesněji - odcházíme já a dítě, tatínek ještě spí. Pracuje obvykle dlouho do noci, a tudíž vstává později. Aspoň se v malinké panelákové kuchyňce nemačkáme. Odpoledne přicházíme se synem skoro najednou, protože jeho cesta ze školy trvá víc než hodinu. On jde ven, já sedám k práci - pravidelně si nosím věci domů, protože syn má být co nejmíň sám. Večer uděláme úkoly, uvařím večeři - a někdy v osm, možná o půl deváté, přijde tatínek. Tedy když to stihne... U kamarádky je to ještě lepší. Její manžel pracuje na směny: čtrnáct dní v Německu, týden tady... Kamarádka najednou usíná. Strčím do ní, aby mi nespadla do kafe, a ona mi vykládá, jaký má zážitek z dnešní noci: její muž přijel ve tři ráno, aby si "užil rodiny". Vzbudil dítě
Domácí úkol jsem tehdy nevyřešila. Upřímně - nevyřešila jsem ho za celé ty tři roky, které od události uplynuly. Pořád totiž váhám, jestli je zlý ten otec, který vidí dítě jen chvilku a stihne se právě tak zeptat, co je nového, nebo matka, která musí dítěti stokrát za den zakázat bonbóny před jídlem, stokrát mu říct, že boty patří do police a bunda na věšák ... a morče není na klíček a při každém jídle ho upozorňovat, že nemá mlaskat.
A mám čím dál větší podezření, že být dítě, vyberu si jako hodného toho, kdo mě pořád nenapomíná...
Nový komentář
Komentáře
Suzanne: O.K., vím o co ti jde (též to mám doma), záleží na tom, jak to ten -náctileťák podá.
Mému mladšímu synovi to ztrácení věcí zůstalo až do teď a to je mu 19 let. Naše město je snad poseto ztrcenými klíči od našeho bytu. Prostě klasika-ztracené klíče už neřeším.Ztratil snad už vše.Naposledy nedávno občanský průkaz.Že neustále ztrácí věci už beru jako fakt a tajně doufám,že snad,někdy se to změní.
Kelly: Já teda nevím, ale mně nepřijde, že by si těmito slovy puboš dovoloval příliš. Fakt ne. Mám jednoho doma, tohle si ke mně klidně dovolí, já k němu taky, rozhodně mi přes hlavu kvůli tomu nepřerůstá a problémy nejsou.
Anonym: mě rozhodně nepřipadá, že by Amerika byla vlezdoprdelkovská, ale psychologa by tady potřebovalo víc lidí, než si myslíme... bohužel.
A ještě k původní otázce, Pajdi. Pochopitelně taky doma zastávám roli semetriky, co trvá na vyčištění zubů před spaním, napsání úkolů před večerními zprávami, donekonečna opakuje, že špinavá mikina patří do koše na špínu kdežto čistá se musí složit do šuplíku, popřípadě strhává z kapesného za ztracené rukavice. Tatínek si naproti tomu může dovolit ten luxus být, když už mu to pracovní vytížení dovolí, roztomilost sama, k řádění vždy připraven, v obchoďáku koupí Rychlé špunty a s domácími úkoly neotravuje pod heslem "času dost, až přijde máma". Naštěstí jsou děti občas taky nadané zdravým úsudkem a secvakne jim, že sice s tátou je to větší dobrodružství a zábava, ale díky mámě, i když teda víc prudí, zas je každý večer čtení před spaním a notýsek není plný trestných pamatováčků za zapomenutý úkol.
Pajdo, tohle já bych po takových slovech, cituji:
"Jasně, nejsem blbej."
"A co jako? To mám stát venku? Kolik je vůbec?" - prostě neustála. Také mám puboše, ale tohle si ke mně nedovolí.
Chápu, že po šikaně (nic bližšího neznám) to asi nemá jednoduché, ale nepřerůstá Ti tak přes hlavu?
Promiň, ale vyznělo mi to, že k Tobě nemá úctu, že je mu vše nějak "luft"...
Vím, že naši miláčkové nás dokážou pořádně potrápit. I já se s tím svým klackem pomazlím a povídáme si večer spolu před spaním, jsme kámoši, ale když je třeba, tak zavelím tak, že se schovávají i pavouci za skříň.
Opakuji, nevím, co se stalo dříve, ale napadlo mě: má nějakého koníčka, sport, ... prostě něco, co mu zabere celý den? Mám pocit, že tohle je ten pravý lék na pubertu. Když jim zaplníte jejich volno, tak na pubertu nemají ani čas. U nás to tak aspoň funguje. Škola, sport, večerníček, film a spát. Jsou v jednom kole, musí se více starat o sebe, jsou za sebe prostě více zodpovědní, jen to nejnutnější vyřizujeme my rodiče. A rovněž se musí s rádoby-kamarády křiváky sami poprat. Chce to možná jen zvednout sebevědomí.
Takovéto zapomínání věcí do školy - to známe všichni. Asi je to taková životní etapa puberťáků, kterou si musí každý projít - já se to snažím ignorovat. Dnes je to žákovská - slíbí, že se to už nestane, zítra je to tělocvik. Já je v tom nechávám máchat. Zapomenou několikrát a hrozí jim ve škole průser. Čím více se já ptám, tím více mé dobré rady ignorují a uchem jim to pouze proplouvá. Asi si tím musí každý projít a tu "hubu" si nabít, aby si uvědomil, co dělá.
Pajdo, neber si to tak, jinak budeš fakt ve cvokárně. Urči mu mantinely a ať více zodpovídá sám za sebe. Nepřemýšlej za něj dopředu. To se musí naučit sám.
Ahoj.
pajda: U nás,pro moje dvě děti ty rodinné vztahy nebyli zrovna ideální.A když si vzpomenu na svoje rodiče
… tak to byla přímo „devastující výchova“ a moje děti a ani my tenkrát nebyli tím nějak poznamenaný.Jsem se do toho nějak zamotala….snad si to přeberete
.
Tak kde je sakra ten zakopaný pes? Dřív když s dětmi byli nějaké problémy,říkávalo se, že z toho určitě vyrostou.Vzpomínám si na pár „gaunerů“ ze školy,kteří když se vrátili po vojně domů,byli to naprosto vyrovnaný a jedinci.Vím,nebylo to možná jen tou vojnou,ale věkem.
Zajímalo by mě,jestli už někdy nějaký dětský psycholog ,některé té rodině v podobném případu pomohl. Anebo se v tom jen patlají a ,časem když dítě z těch problému samo „vyrostě“ vezmou to ,že je to jejich zásluha?
Já vím, že někde to s dětma jde skoro samo, jinde se hodně hlavně ženská nadře. Já jsem také měla starosti s mladším synem, nejdříve jsem se to snažila řešit tak, že jsem se rozčílila abych dala najevo, jak mi na tom záleží, ale bylo to uplně zbytečné. Potom jsem začala slevovat. Syn dyslektik, čtení a psaní to bylo něco. Nechala jsem tu odpovědnost na něm, když jsem mu nepřipoměla, nezkontrolovala tak to nebylo. Má sestra má tělesně postiženého syna a od ní vím, co vše musí žena takového dítěte vše zvládnout. Proto mají všechny tyto maminky můj obdiv. Je třeba se dívat optimisticky do budoucna a věřit si že to zvládneme a že to zvládnou hlavně naše děti.
pazitka: jednu zapomenutou věc taky neprožívám - to bych už byla dávno ve cvokárně..ale pět kompletních nových tělocviků, žákovská, stravovací chip, hodinky, pouzdro a aktovka za tři týdny, to už byla síla
Anonym - ale u dětí je přece normální,že mají potíže se čtením,psaním,zapomínáním - jsou to přece děti, ne
?
Já to vidím tak, že na ty naše děti se musíme dívat jako na schopného člověka, který se v životě neztratí a vše zvládne. Když byli kluci malí snažila jsem se za každé situace chovat tak, jak jsem si přála, aby se chovali i kluci. Např. přes cestu jsme chodili po přechodu jen na zelenou a byla jsem si jistá, že když půjdou sami, že nebudou zbytečně riskovat. Je třeba si vzpomenout jací jsme byli my a zbytečně neprožívat zapomenuté věci v šatně. Na druhou stranu jsem také občas tzv. ujela a rozčílila se z dnešního pohledu nad nepodstatným. Hlavně svou výchovou toho moc nepokazit, však ony si už v životě poradí.
Tak u nás je zlý tatínek a hodná já, ale myslím, že se docela dobře doplňujeme, děti jsou celkem OK (milý anonyme 16, ale úplně normální nejsou, kdo dneska je?. Myslím, že není dobrá kombinace oba rodiče zlí nebo oba hodní
Anonym: proboha, a četl vůbec ten článek? nebo se rozčiluješ jen tak? A opravdu si myslíš, že dítě, které skončí v nemocnici s rozbitou hlavou a ztrátou řeči nepotřebuje odbornou pomoc?
medved: Ale vždyť právě rodiče formují dítě! Co když je to právě jejich chování, jejich výchova, co z dítěte udělalo osobnost, která ostatní bezdůvodně vytáčí (v případě oběti šikany) nebo se chová násilnicky (v případě agresora)?
Co když dítě (klidně i agresor) nějakým způsobem volalo o pomoc, škemralo o pozornost a oni to nevnímali, nedokázali dešifrovat? Nebo další rovina - mají s dítětem o těch traumatických zážitcích mluvit, rozebírat je, nebo mlčet, nejitřit rány? Ty by sis s tímhle se vším věděla rady, kdyby šlo o Tvoje dítě?
Jeremi: ze ma k psychologovi chodit dite to chapu, ze agresor to chapu, ze treba i cela trida to taky beru...ale nechapu, proc se ma psycholog stourat v cele rodine a jejich vztazich...rodice asi pro dite obetuji ledacos, ale me by to teda bylo krajne neprijemne...tim spis smekam pred pajdou, ze neco takoveho podstupuji
Tatínek tehdy byt samozřejmě odemkl..."stejně se musel napít"
NTPT: dítě žádnou zodpovědnost nenese - tu nesou rodiče, a to OBA!!! Dokázalo mě vytočit, že když si tříletá holčička vážně ublížila, zatímco rodiče se věnovali hostům, tak před soudem stála jenom matka - to je vyloženě postavené na hlavu, otec tam byl taky, tak měl taky odpovědnost...dítě nemusíš pořád okřikovat, ale jsou i situace vyloženě nebezpečné - malé děcko se neumí samo oblíct, ani neví, že když vletí pod auto, tak ho auto přejede... Musíš se mu věnovat, dokud to jde - v pubertě už ho toho moc nenaučíš:-) Děti umí jen to, co je naučí rodiče, a řeči typu "nevšímej si ho, on to nějak zvládne" jsou jen prachsprostý alibismus.
Méďo, oběť šikany přece potřebuje odbornou pomoc - to dítě bylo (třeba i dlouhodobě) vystavené ponižování, posmívání, fyzickým útokům... To zanechá šrámy na duši, které je třeba pomoct zhojit. Navíc některé děti jsou disponované k tomu, aby se staly obětí šikany. Prostě nezapadají, odlišují se, jsou typem, který ostatní (dámy prominou) sere, i když samy nic nedělají a neprovokují. Je třeba je naučit, jak se bránit, jak už se do role šikanovaného nikdy nedostat. V ideálním případě by měla odbornou pomocí projít rodina šikanovaného i rodina agresora a skupinovou terapií třída jako kolektiv, v kterém se to odehrálo a kde byly rozdělené role (agresoři, oběti, schvalující mlčící většina...).
medved: to oddělení někdy není tak jednoduché, když třeba chodí do stejné třídy nebo školy...přesně to teď řeší kamarádka...
...ACH JO..
jnak mám taky doma puboše za všechny prachy...dnes ráno mu říkám,vzal sis svačinu - ne -dala jsem mu jí - vzal sis pití - ne,nemám flašku - ležela vedle aktovky,stačilo jí jen vypláchnout
Ta roztržitost je problém, ale u nás je to dědičné. Moje pětiletá dcera je absolutní kopie svého tatínka
. A tak nad ní drží ochranou ruku, když jí prudím 
Zažil si to sám (tchýně stále dává k dobrému "vtipné" historky). Sama se snažím to "prudění" dost korigovat, protože mě moje matka vždy tvrdila, že "šíleně zapomínám a ztrácím věci", ale v dospělosti jsem zjistila, že "zapomenuté přezůvky" a "málem ztracený svetr" tuto kategorii nějak nesplňují 
Ale jinak se s mužem docela shodnem, ale je fakt, že trávíme čas s dětmi tak půl na půl. Což dětem velmi svědčí!
ja si vzdycky (naivne) myslela, ze sikana se resi tim, ze sikanujici se oddeli od sikanovaneho a dostane se jim nejakeho trestu...o tom, ze se chodi k psychologovi jsem tedy nemela tuseni