Myslím, že když člověk něco chce, měl by si o to říct. Že když druhá strana neví, co chcete, protože jste jí to neřekli, můžete si za to sami, že vám přání nesplní. Tak to platí i v sexu, možná hlavně tam. A tak si s přítelem povídáme o tom, co bychom kdo chtěli do největších podrobností. Když je správná atmosféra, říkáme si o svých tajných tužbách a představách, rozvíjíme příběhy, mluvíme a píšeme si lechtivé maily a když je pak atmosféra ještě správnější, svá přání vyplníme.

A tak to bylo i s tím, když jsme mluvili o znásilnění. Samozřejmě ne o tom pravém a nepochybně hrozném zážitku, ale o takovém tom partnerském, rukavičkovém, kdy každý může hru kdykoliv zarazit, když zjistí, že se ocitl za hranicí své únosnosti. Oběma se nám myšlenka líbila, a tak jsme ji náležitě rozpitvali. Já jsem mluvila o vrcholném vzrušení z toho, když je chlap chlapem, jak to příroda chtěla, a popadne ženu, obrazně řečeno, za vlasy a dotáhne ji do chýše, kde se jí na nic neptá a udělá prostě to, co sám chce. Mluvila jsem o tom z pohledu ženy, která ve své prapodstatě svého partnera ráda následuje (když vynechá výdobytky dnešní doby, jako je emancipace, rovnoprávnost a galantní chování), která vlastně ráda podlehne. Jako hru jsem brala to, že se brání, a má báječný pocit ze zjištění, že muž je s přehledem silnější a že se neubrání.

Přítel mluvil o tom, jak je rád, když se žena neubrání. Jak k prapřáním chlapa patří ženu dobýt. Jaké vzrušení přináší dobytou ženu definitivně pokořit a ukázat jí, kdo je tady pánem, ukázat jí něco, na co tedy jen tak nezapomene...

Byla to báječná komunikace, nicméně se odehrála už dávno a zapadla ve starostech běžných dní.

Po dlouhé době jsem šla jsem s kamarádkami na večírek a slíbila, že do desíti budu v pohodě doma. Člověk míní, alkohol jeho mínění mění… Klábosím a povídám, čas běží a úměrně k vypitému alkoholu to přestávám řešit. Jednou přijdu pozdě, z toho se nestřílí ne? Přišla jsem ve tři ráno. S písní na rtech, rozesmátá, otevřu dveře od bytu, rozsvítím a … v předsíni stojí můj přítel. Upřeně na mě hledí, přimhouřené oči a semknuté rty stažené v téměř ironickém úšklebku. Ještě jsem ho takhle neviděla. Trochu mi zatrnulo, ale pak jsem si řekla, že se mi to zdá, že se tváří normálně. Nezdálo.

„Kolik je?“ zeptal se ledovým hlasem.
„Asi tři né?“ na to rozjařená já.
„Tak to jsi přišla pozdě, ne?“
„No á? Stálo se snad něco?..Ahá..ty s tím….. máš asi…problém…“ říkala jsem s mrznoucím úsměvem na rtech tišeji a tišeji, protože se ke mně blížil a jeho výraz vůbec nebyl ten obvyklý, milý, jaký jsem znala.

Ustupovala jsem dozadu, nechápala, co se děje, a začala jsem mít strach. Zastavila jsem se o dveře a rukou za zády nenápadně nahmatávala kliku. Došel až ke mně, posadil mě na lavičku v předsíni a sundal boty. Nechala jsem ho to udělat bez sebemenšího odporu. Dívala jsem se na něho ve snaze najít v jeho tváři stopy toho, že je to jenom legrace. Chtěla jsem něco říct, ale najednou jsem nevěděla co. V té chvíli jsem okamžitě vystřízlivěla.

Jemně mě vzal za ruku a vedl do ložnice. V krku se mi vytvořil knedlík a začala se mi klepat kolena. Nechápala jsem, co to má znamenat. Zastavil se u postele, objal mě, hladil po vlasech a tiše šeptal: „Měla jsi mi zavolat že jdeš pozdě, miláčku, já jsem si o tebe dělal starost, a ty teď přijdeš, víš, ani se neomluvíš, a dokonce si myslíš, že se nic nestalo, ale to se mýlíš, protože tohle se nedělá, a když děláš, co se dělat nemá…“ přestal mě hladit a stisknul mi ruku až to zabolelo…“tak musíš počítat s následky!“ Vší silou mě hodil na postel. Nechápala jsem, co se děje, a snažila se vstát, ale držel mě tak, že jsem se skoro nemohla pohnout a zároveň mi nohama roztáhnul kolena daleko od sebe, odsunul kalhotky ke straně…

Vztekala jsem se a bránila a zároveň hrozně bála, jak daleko zajde a potácela se mezi pocity "co si to ke mně dovoluje" a „udělej to, jen mi prosím… neubližuj…“

Neubližoval. Jen mě dobyl a pokořil a já postupně zjišťovala, že jsem vzrušená jako nikdy před tím, že se mi točí hlava a že už se vlastně ani nebráním…

Svět kolem se zatočil a ani nevím, kdy přesně mě začal zase hladit ve vlasech. Asi se mi hnula hladina hormonů, protože se mi najednou chtělo strašně brečet. Možná to bylo z toho leknutí, že se mi situace vymkla z ruky, z toho, že jsem měla takový strach, a nevěděla, co se stane, a pak ta úleva … po tváři se mi koulely slzy jako hrachy, nešlo to zastavit a on mě něžně hladil a líbal a usmíval se na mě a já na něj a ptal se, jestli mi nějak neublížil a já si uvědomovala, že ho hrozně, hrozně miluju a že už nebudu chodit domů pozdě.

A že si dám příště pozor na svá přání, aby se mi náhodou někdy nevyplnila.

 

Reklama