Stroncium, kniha úspěšného spisovatele Jiřího Kulhánka, je další příběh z neveselé budoucnosti, postkatastrofické zamrzlé Zeměkoule, kde posledních pár milionů lidí přežívá v jediném městě sevřeném mezi stametrovými ledovci. Kniha sice začíná ve zcela jiném prostředí ne nepodobném Kulhánkově starší knize Cestě krve, takže čtenář je navnaděn, že by se snad konečně mohlo jednat o pokračování. Nejedná, ale hrdina je všem předchozím značně podobný.

Ne vlastním přičiněním nadčlověk, prvoplánový pubertální vtipálek a rádoby drsňák se zlatým srdcem. Materiál na českého hrdinu 21. století. Přitom v každém muži, jak známo, zůstává kus kluka, takže Kulhánkova čtenářská základna se pomalu, ale jistě rozrůstá, jak se další a další kluci dostávají do puberty a chtějí číst přesně to, co jim autor nabízí. Ti starší a odrostlejší si novou knihu přečtou, aby zjistili, zda je to pořád ono, nebo jestli to „za nich“ bylo lepší.

A kniha lepší je. Narozdíl od posledního opusu s názvem Noční klub neztrácí Stroncium dech ani ke konci knihy a pořád se něco děje. Zvrat střídá zvrat, děj se přesouvá ze Země do vesmíru a zpátky, spisovatel si dal skutečně záležet, aby hrdina neměl nic zadarmo. Kupodivu děj nejenže nemá hluchá místa, ale i drží pohromadě ve sprškách mozkomíšního moku, ledu a naprosto příšernými slovními hříčkami, kterým se čtenář stejně nemůže nesmát.

Jiří Kulhánek patří k nejprodávanějším českým autorům. Jasně před ním vede jen Viewegh a Pawlovská. Poslední kniha měla náklad rozhodně přes deset tisíc, a ten je celý v distribuci, nakladatel chystá na únor první dotisk. Na dnešní poměry je to autor veleúspěšný a není zdaleka tak jisté, že do knihkupectví chodí stejné množství lidí ptát se, zda už konečně bude nový Viewegh.

Kulhánek se dělá vzácným. Píše pomalu, a tak se svým čtenářům neomrzí. Nejprve Vládci strachu, pak Cesta krve, následovali Divocí a zlí, a pak Noční klub. Za jedenáct let pouhých pět příběhů (i když jeden z nich má čtyři knihy). Kdyby psal více, je možné, že by se čtenářům zajedl, protože ani on se ve svých dílech nevyhne základním schématům jak žánrovým, tak svým vlastním (ke klišé jeho příběhů patří, že jeho hrdina má sice nadlidské schopnosti, ale vždy jej pronásleduje někdo, kdo jej pokaždé bez problémů zpacifikuje – zde je lepší nezabíhat do psychologické analýzy).

Přesto lidé Kulhánka chtějí. Knížky lidového čtení přece taktéž měly vždy podobný děj a končily dobře, pokud možno svatbou. Jiří Kulhánek také vždy končí happy endem (někdy zcela jasným, jindy zastřeným), což je i přes ošklebování se literární kritiky pro dobro celého podniku to nejdůležitější.

Kulhánek je vždy žánrově čistý. Pravda, v poslední knize možná zašel příliš daleko obálkou, která nejvíce připomíná samizdatovou ročenku mladých metalistů či začínajících motorkářů, ale jak vidno, grafické zpracování už v jeho případě nehraje roli, byť by bylo sebeodpudivější (u mě je rozhodně v TOP 5 nejhnusnějších obálek roku 2006).

Jiří Kulhánek je jen jeden. A píše pro všechny kluky, které ještě baví číst. Mnoho z nich sice baví číst jen Kulhánka, ale to je přece jedno. Jedná se o fenomén, kterému není v české literatuře rovno. Dodejme, že komerčně velmi úspěšný fenomén. A že ho neznáte? Tak se zeptejte ve svém okolí - někdo ho znát určitě bude. Není to ženské čtení, ale vědět byste o něm měli, třeba až budete shánět dárek k dalším Vánocům.

Reklama