Hezký den všem,
Celá manželova rodina vždycky ráda jezdila na houbařské výlety. Manžel a jeho sestry ale vyrostli a už se jim moc na houby jezdit nechce. Tedy hlavně holkám ne. Přesto ale jednou do roka se rozhodneme vyjet za hříbky do slovenských lesů. Předloni takhle jeli na výlet tchán s tchýní a mladší dcerou. Hříbků našli plné košíky, tak nám s manželem nebylo moc jasné, proč se tchýně s tchánem nebaví a je na něj naštvaná. Pak se ukázalo, že při svém zuřivém hledání tchán ztratil mobil. A protože si toho všiml po delší době, tak už jej ani nenašli.
No nic, tchýně se po pár hodinách uklidnila, co taky mohla jiného dělat. Za rok pak jeli zase na houby a opět na stejná místa. Před cestou si ještě dělali legraci, že by tam mobil mohli najít. No a nakonec se tak opravdu stalo. Hub se sice ten rok moc neurodilo, nebo je alespoň tchánovci nenašli, nalezli alespoň mobil. Ikdyž stejnými místy určitě prochází více lidí, po celý rok si nikdo ztraceného telefonu nevšiml. Navíc byl telefon plně funkční, měl jen přirozeně vybitou baterii. Kdo hledá, ten najde.
Já na hřiby jezdím ráda, ale bohužel jich moc nenacházím. Obvykle na mě musí vyloženě koukat, nebo o ně musím zakopnout, abych si jich vůbec všimla. A že nic nenajdu, to mi nevadí. Kochám se přírodou a užívám si okolních vůní a zvuků. Stejně hříbky ani nejím, tak co.
slonbidlo
Děkujeme za zajímavý a povzbudivý článek.
Alespoň víme, že nic není definitivně ztraceno :)
Nový komentář
Komentáře
Ztracené je jen to, čeho se sami vzdáme. To sedí