pes

Když padesátiletou Věru opustil manžel kvůli jiné ženě, zhroutil se jí svět. Myslela si, že ji už nic hezkého nikdy nepotká, a uzavřela se do sebe. Teď ale vesele vypráví, že život může začít klidně až po padesátce. K takovému poznání ovšem dospěla, až když spadla z útesu...

Nerudná bába

„Když manžel odešel, byla jsem nešťastná a celý svět mě štval. Zanevřela jsem snad na všechny, koupila jsem si chalupu na polosamotě a odstěhovala jsem se tam. Pracuji na počítači z domova, takže jsem neměla žádný důvod někam chodit a veškerý kontakt s lidmi jsem úplně utnula. Říkala jsem si, že v padesáti můj život skončil, a stěžovala jsem si, jak je nespravedlivý. Čím dál tím víc se ze mě stávala nerudná bába,“ přiznává Věra.

Věřiny dospělé děti se na to, jak jejich kdysi usměvavá matka žije, nemohly dívat, a když nepomohly žádné domluvy ani organizované výlety, koupily jí aspoň psa. „Byla jsem na ně naštvaná a nadávala jsem, že žádného psa rozhodně nechci, ale nakonec jsem si ho nechala. Na zkoušku. Nejdřív jsem věčně reptala, že to zvíře smrdí, věčně čůrá a pelichá, a dokonce jsem mu nedala ani jméno. Jenže pejsek byl tak milý, že i moje srdce brzy zjihlo, a když mi olízl tvář, cítila jsem zase aspoň trochu citu. I když jen ke psovi.

Pojmenovala jsem ho Ken a začala s ním chodit na dlouhé procházky. Našlapali jsme denně spousty kilometrů a já se zase aspoň z něčeho těšila. K lidem jsem cítila ale pořád zášť, a když Ken zakousl sousedovi slepici, ještě se to vyhrotilo. Měla jsem konečně opravdového nepřítele – souseda, na kterém jsem si vylévala všechnu zlobu a hádala se s ním, co to šlo.“

Chrabrý zachránce

„Jednou jsme si s Kenem vyšli na pořádnou túru do přilehlých brdských lesů. Podvrkla se mi noha a já sletěla z menšího útesu dolů. Nemohla jsem vstát, myslela jsem, že mám všechno polámané, a mobil jsem zásadně nenosila. Polilo mě zoufalství, široko daleko nikde nikdo, co si počnu? Ken se nějakou dobu kolem mě motal a sám nevěděl, co udělat, ale pak odběhnul pryč.

To mi ještě scházelo, pes neposlušnej, nadávala jsem. Snažila jsem se někam odplazit, ale moje úsilí bylo marné a beznaděj narůstala. Trvalo to několik hodin a já se začínala bát, že tam umřu. Najednou se ale objevil Ken a v patách mu byl můj nepřítel – soused..“

Pomlácená láska z lesa

„Dopadlo to jako v červené knihovně. Soused mě vynesl z lesa a odvezl do nemocnice. Jelikož jsem měla ruku i nohu zlomenou, chodil mi pro nákupy a začal mi pomáhat. Co vám mám povídat, sblížili jsme se. Jak to, že jsem si nevšimla, že to je takový milý chlapík? No, protože jsem byla zaslepená vztekem na celý svět. Jára, tedy soused a teď už i můj nový manžel, mi pak vyprávěl, jak ten den, kdy jsem ležela nemohoucí v lese, k němu přiběhl Ken. Pořád štěkal a skákal na dveře. Jára ho odháněl, ale Ken se nedal.

A tak si to šel vyřídit se mnou. Když zjistil, že nejsem doma a Ken pořád tak vyvádí, napadlo ho, že se možná něco stalo. Vydal se tedy za mým geniálním psem, a tak našel v lese povalovat se životní lásku, aspoň tak to vypráví,“ usmívá se šťastná Věra a dodává: „Opravdu platí, že když něco končí, zase něco jiného začíná, jen otevřít ty nové dveře...“

Jak jste našla manžela vy?

Reklama