Za domácí násilí je považováno soustavné a dlouhodobé fyzické či psychické ubližování, které způsobuje fyzickou či psychickou újmu. Fyzické týrání zahrnuje jakékoliv fyzické útoky, to psychické poté například ponižování, urážení, nadávky nebo jakékoliv omezování (například když partner žárlí a omezuje volný pohyb). Psychické týrání bývá často horší než to fyzické – zejména proto, že jej prakticky nelze prokázat.

Jak rozpoznat domácí násilí?

„Fyzické útoky nejsou normální. Jakmile k nim dojde, lze je považovat za projevy domácího násilí. O něco náročnější je posouzení situace v případě psychického násilí. Hranice mezi poměrně běžným chováním a psychickým týráním může být velmi tenká – zejména pokud jde například o zmíněné žárlení. Pokud se jedná o soustavný a stresující či agresivní stav, jde již o týrání,“ vysvětluje Mgr. Iveta Novotná, ředitelka Asociace neúplných rodin a iniciátor českého asistenčního programu VašeVýživné.cz.

Ze života týrané ženy

“Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych se v takové pozici mohla ocitnout. V roli oběti. Ve stavu absolutního transu a apatie, strachu o to, co bude, co udělat a co říci nebo naopak neříci. Jmenuji se Adéla a obětí domácího násilí jsem byla dlouhých 12 let.”

“Se svým bývalým manželem, říkejme mu třeba Honza, jsem se seznámila při svých třicátých narozeninách. Slovo dalo slovo, přeskočila jiskra a já si gratulovala, že jsem ke svým kulatinám nemohla dostat lepší dárek - chlapa,” vzpomíná na začátky vztahu Adéla.

“První rok byl jako z pohádky a já měla vedle sebe toho největšího gentlemana pod sluncem. Ale pak jsme se velmi spontánně vzali, jen v okruhu pár přátel a rodiny. To byla ta největší chyba mého života, a svůj omyl jsem si uvědomila hned o svatební noci. Honza, přiopilý a hrubý si náš první manželský sex vynutil přímo násilím a od druhého dne nebylo po galantním, milém a zdvořilém partnerovi vidu ani slechu. Místo něj se z něj stal nebezpečný a zlý muž, který se narodil proto, aby trápil ženy. A v tomto případě mě.”

Adéla život v domácím násilí vydržela dlouhých dvanáct let. První dva roky doufala ve změnu, přijímala květiny i dárky za každou facku nebo jinou ránu a od chvíle, kdy otěhotněla, se bála, co by s ní a malým bylo, kdyby odešla. Byla totiž ženou v domácnosti.

“Naučila jsem se časem snášet všechny rány a vlastně si tím přestala vážit sama sebe. Tím, že jsem přestala pracovat, jsem se dokonale izolovala od svého okolí, a tak si Honza nemusel zbytečně často hrát na vzorného manžela a všemi obdivovaného a oblíbeného muže. Ze mě se stala utrápená a nešťastná troska. Z té letargie mě vytrhnul až můj syn Jakub,” říká Adéla a pokračuje ve vyprávění: “Honza mě nikdy nebil před synem, ale jinak si našel vždy vhodnou příležitost. Ať už kvůli jídlu, špatně vyžehlené košili, anebo si na mě vybil zlost, když měl špatný den v práci. Když bylo Kubíkovi pět, začal mě před ním velmi systematicky ponižovat a shazovat.”

Na otázku, proč Adéla od manžela neodešla už dříve, odpověděla jednoduše - měla strach a věděla, že by jí to jen tak neprošlo. A tak prožívala své osobní domácí peklo sama.
“Zlom přišel ve chvíli, kdy se mě zničehonic můj syn zeptal, proč jsem s tatínkem, když mě nemá vůbec rád. Tehdy jsem se rozbrečela a věděla, že je nejvyšší čas dělat kroky k tomu, abych odešla. Já i můj syn.”

“Poprvé jsem se svěřila rodičům a nejbližším kamarádkám, obrátila se o pomoc na příslušné orgány a organizace, které pomáhají týraným ženám a rozhodla se čelit té kruté realitě a tomu, že ze mě Honza doslova stáhne kůži.”

“Teprve teď, po té dlouhé době ubližování, fyzického i psychického násilí, mohu říci, že se mi ulevilo. A stálo to nejen za tu zlatou klec, v níž jsem žila, ale i za ty modřiny a jizvy na duši. Můj syn je na mě pyšný a já už nejsem oběť,” končí své vyprávění Adéla.

Bílý kruh bezpečí:

„Tři velké bariéry - pocit studu, pocit viny a pocit strachu – brání všem obětem domácího násilí ukončit vztah s násilnou osobou. Za to, že zůstávají v nelidsky důstojných podmínkách, platí drahou daň, přizpůsobují svůj život pravidlům toho, kdo jim ubližuje. Psychické týrání způsobuje oběti emocionální rány. Důsledkem urážlivé komunikace, ignorování, upírání možnosti spolurozhodovat, zakazování sociálních kontaktů, zastrašování a vyhrožování je snížené sebevědomí, pocity méněcennosti, strach, vymizení schopnosti samostatně rozhodovat, beznaděj a sebezničující myšlenky. Stále přetrvává názor, že psychické týrání nepředstavuje tak velký problém jako fyzické násilí. Platí však opak.“

Lucie Razímová
asistentka Centrály BKB

Rosa:

„Domácí násilí může být velmi nebezpečné, proto je vždy důležité se obrátit na odbornou pomoc, na organizace, které pomáhají ženám, obětem domácího násilí. V Praze to je např. ROSA, centrum pro ženy, z.s.(telefonní kontakt k objednání 241 43 24 66, či SOS linka 602 246 102 dostupná ve všední dny od 9.00- 18.00 hodin), či další organizace, Acorus, ProFem. BKB či Intervenční centrum pro ohrožené osoby.
Intervenční centra jsou v každém krajském městě ČR, funguje také non stop bezplatná linka 116 006.
V centrech pro oběti domácího násilí naleznete taková žena - podporu a komplexní pomoc, včetně právních informací. Vždy je důležité vyhodnotit nebezpečnost násilné osoby a stanovit tzv. bezpečnostní plán. Rozhodnutí, jak situaci bude týraná žena řešit, je zcela na jejím rozhodnutí. V situaci, kdy jí hrozí vysoké riziko, se doporučuje přijetí do utajeného azylového domu, kde nalezne bezpečí, klid ale i konkrétní komplexní pomoc.

Vždy je důležité nesdělovat násilné osobě, že někde hledá pomoc, či chce odejít, v té době se zvyšuje riziko násilí!
V bezprostředním ohrožení, výhrůžkám zabitím, napadení - nejlépe volat Policii linku 158, která může násilného partnera z bytu okamžitě vykázat na 10 dní, se zákazem přiblížení následně pak oběť může požádat soudně o předběžné opatření o prodloužení vykázání a to na 1 měsíc, maximálně 1/2 roku.

Pokud již došlo ke zranění, je důležité se obrátit na lékaře, nechat si vystavit potvrzení a náležitě ho uschovat.
Násilí se nikdy samo od sebe nezastaví, proto je důležité vždy situaci řešit. Nutné je též poznamenat, že za násilí odpovídá vždy ten, kdo se ho dopouští, vina oběti to tedy nikdy není!“
 

Zdena Prokopová
Statutární zástupkyně
ROSA - centrum pro ženy, z.s.

Na koho se obrátit?

  • Lékař. V případě fyzického násilí je nutné vyhledat lékaře, který provede ošetření a vystaví lékařskou zprávu.
  • Policie ČR. Každý případ domácího násilí je nutné hlásit na policii. Nezapomeňte si vždy připravit důkazy (například lékařskou zprávu, hlasový záznam...).
  • OSPOD. Pokud se celá situace týká i dětí, je nutné kontaktovat OSPOD - Informační orgán sociálně-právní ochrany dětí.
  • Centra pomoci týraným ženám. Pomoci může například Rosa, Centrum krizové intervence...
  • Linka pomoci pro oběti kriminality a domácího násilí – 116 006 (nonstop a zdarma) a poradny Bílého kruhu bezpečí.
  • Psychoterapeut.

Také si přečtěte:

Reklama