Jiřině je 27 let. Stále žije se svou první láskou, vztah ale prošel určitou proměnou. Z partnerů se stali spolubydlící. Zatímco on je zjevně spokojený, Jiřina přemýšlí: Třeba si takhle představuje ideální vztah, ale můj milostný život poněkud chudne.

spolubydlící

Bylo mi šestnáct, když jsem začala chodit s Tomášem. A jako každá zamilovaná holka v tomhle věku jsem si představovala, jak si po škole najdeme společné bydlení a jak se svou první láskou strávím i zbytek života. Moje bývalé spolužačky mi na srazech neskrytě závidí, že jsem jednou mála, kterým se tohle opravdu splnilo. A vyptávají se, kdypak do toho konečně praštíme a pořídíme si děti. Jenže pravda je trochu jinde.

Jsme spolu jedenáct let. Z toho sedm let spolu žijeme. Poslední tři spíš vedle sebe. Ani nevím, jak to začalo. Zkrátka zamilovanost se začala vytrácet, vztah pozvolna přecházel do rutiny, každý se věnoval své práci, svým koníčkům a věcí, které jsme dělali, společně bylo míň a míň. Takhle to vypadá jednoduše, ale ten vývoj trval ty tři roky. Člověk si těch pomalých změn ani nevšimne. Ale když jsem se nedávno probrala, zjistila jsem, že vlastně nežijeme spolu, ale vedle sebe. Ubývalo i společných intimních chvil. Nutno podotknout, že ani jeden z nás žádnou bokovku neměl. Přestože jsme byli již prakticky spolubydlící, dodržovali jsme věrnost jeden druhému.

Tohle procitnutí bylo jako studená sprcha a já se jala střádat plán, jak znovu rozdmýchat poslední skomírající jiskru. „Nekoukneme spolu na nějaký film?“ Ticho. „Miláčku?“ „Co mi tu nadáváš?“ odpověděl a z jeho tónu spíš než humor znělo, že mu tohle oslovení opravdu vadí. Že by už na záchranu bylo přece jen pozdě?

Rozhodla jsem se, že si s ním o tom při nejbližší příležitosti promluvím. Ta přišla za pár dnů. Koukali jsme na televizi a zrovna běžela nějaká romantická komedie. Nahlas jsem si povzdechla, kdeže jsou ty naše krásné začátky. Kdeže je ten čas, kdy jsme byli partneři, a ne spolubydlící. Jeho odpověď mě odzbrojila.

„Ale vždyť to je přece normální. Už nám není patnáct, abychom se vodili za ruku a pusinkovali v parku. Teď už je to o něčem jiném, ale tenhle vývoj je úplně normální. Vždyť víš, že tě mám rád, a nevím, jak jinak Ti to dokázat. Nebuď na mě tak upnutá, budeme spolu celé svátky, budem ležet v posteli a dívat se na pohádky. Do té doby se klidně věnuj svým kamarádkám. Tobě se snad nelíbí, že máš ve vztahu dost prostoru sama pro sebe?“

Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem právě nedostala kopačky. A ještě déle jsem přemýšlela, kde je vlastně v jeho představách hranice mezi spolubydlící a partnerkou. Třeba mu to tak opravdu vyhovuje, třeba si takhle představuje ideální vztah. Jen se obávám, že můj milostný život poněkud chudne…

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY