Cestuji hrozně ráda, ale za cenu velkého utrpení, a to od té doby, co jsem zažila na své cestě do Itálie.

Už před cestou mi nebylo moc dobře, žaludek se podivně houpal a moje barva v obličeji byla bílá, jako moje tenisky. S vnitřním ujištěním, že bude lépe, jsem slupla jeden eEdiarol, do tašky přibalila slivovici a vydala se na cestu. Podotýkám, že jsem jela zcela sama, zaplatila si jenom cestu s jedním zájezdem a jela navštívit svoji kamarádku.

Po té, co jsme minuli českou hranici, se stav prudce zhoršoval a já musela strašně na záchod. Konečně bus zastavil a my měli 30 min. přestávku. Já se ale nemohla zvednout a opustit jen tak toaletu, a tak v domnění, že na mně počkají, jsem se snažila vše co nejrychleji ukončit. :-)) Po 50 min., kdy jsem toaletu opustila, jsem už našla jen prázdné parkoviště. Chytla mě strašná panika, ale s vidinou stopnutí luxusního autobusu s vlastní toaletou, který pojížděl kolem, jsem se dala do zuřivého mávání a po úspěšném zastavení tureckého autobusu jsem řidiče přemluvila, aby mě vzali sebou.

Svůj zdravotní stav jsem jim zatajila, a tak se neustále divili, když jsme cestou do Itálie měli nekonečné zastávky, a to jenom kvůli mně. Toaleta v autobuse pro mě zůstala tabu, asi jsem pro ně nebyla  tak vážný případ a vyplatilo se jim raději po 30 min. zastavovat.

Za kamarádkou jsem nakonec celá pobledlá dorazila, ale týden se u ní léčila a domů jela o 4 kila lehčí.

Zdraví
Ajak


Děkujeme za dramatický příběh. ;)

Takový problém asi nepotěší nikoho - a většinu z nás alespoň někdy potká - můžeme být rády, když to není na cestách.

redakce@zena-in.cz