Spím poměrně slušně, ale tuhle jsem se orosila. Zdál se mi naprosto neuvěřitelný sen. Posuďte sami.

Je mi 15 let.
Nemůžu uvěřit očím - pytlíky pod očima zmizely, pneumatika kolem pasu je fuč, klátím se v rytmu techna, které mi buší do uší. Táhnu tašku s věcmi na 6 hodin - sešity, knihy, slovník, atlas - svejch 6 kilek vesele váží a moje záda smutněj.

Vstávat tak brzo, bóže Franzi Jósefe, vždyť já dneska lezu po všech třech, tu čtvrtou ne a ne najít....Už zejtra se dozvím, jak mi dopadl test - jedna až pět, bože, kdo to kdy vymyslel?!? Hodnotit dítě, člověka, nějakým číslem? V předmětu, kterej mě vůbec nebaví? Bavilo by mě ústní hodnocení jako v 1. třídě... co je trojka, čtyřka, pětka - to je člověk jako blbej?? A jednička a dvojka, které označují člověka, který se učí, to znamená, že je chytrej?
Jsem na škole, která mě nebaví...máme ve třídě fakt betelný lidi - pečou na hlouposti - a já, tyjó, já chci dělat tolik věcí mimo školu.

Řeknu mámě, že chci chodit do výtvarky:
máma - "Prosím tě, v tvým věku začínat? Nevymejšlej si!"
já - "Ale já to chci opravdu dělat"
máma - "Tos měla chtít už dřív, uklidni se a jdi se učit. Už umíš tu fyziku?"

A tak je to vždycky, já si vymejšlím... ale o tom je život.
Nechci tedy nic kritizovat, ale ona je celý život v jedný firmě, nic jinýho neumí, no, možná vařit.
Má děti, muže, byt, auto, každý léto u moře. Ale přesně tohle já nechci. Chtěla bych se s ní bavit o Warholovi, ale místo toho slyším:
máma - "Už zase nejsou vynesený odpadky, jsem tu jako votrok!"
já - "Nejsi, vynesla bych je, ale teď koukám na TV"
máma - "No jo, flákáš se!"
Nojo, už se plazím...

A když se vrátím, je v plném proudu diskuse:
Tak kam pojedeme letos?
já - "Mamko, už celý rok říkám, že letos s váma nejedu, chci si vydělat nějaké peníze. Příští rok chci jet do Paříže."
máma - "Nevymejšlej si!"

a je to tu zas - POMÓÓÓC...!!!

 

Uf, ta úleva, že jsem se probudila.
Ale safra, budu se muset nad sebou zamyslet. Takhle mě vidí??
Nebo co mi radíte? 

        
Reklama