Foto: Profimedia
Právě máte za sebou premiéru. Asi už jste na to zvyklá, ale máte pořád ještě takové ty motýlky v břiše?
Mám, a docela velké. Vždycky je to tím, že pokaždé stojíte na jevišti s úplně jiným týmem. Tady jsme se navíc sešly v naprosto úžasné sestavě, samé ženy, což může být někdy dvojsečné, aspoň se to tak často říká. O ženských kolektivech se vypráví ledacos, ale u nás se stal takový malý divadelní zázrak. Musím říct, že to bylo opravdu krásné. Zkoušení bylo klidné a radostné, možná i tím, že nám šéfoval muž. Všechno mělo řád, ale zároveň jsme se cítily svobodně. Měli jsme skvělý tým, byla to radost, a o to větší zodpovědnost to pro mě samozřejmě znamenalo. Když máte na jevišti takové parťačky, jako je Petra Špalková, Jitka Smutná, Alenka Mihulová a všechny ty ženy kolem, včetně Barunky Mošnové a Evičky Nejedlé, je to obrovská zodpovědnost jim dobře nahrávat, zvlášť v mém věku. Nechcete být slabý článek, chcete být pro ně oporou.
Cítíte se dnes víc jako muzikálová herečka, nebo jako činoherní typ?
Já vlastně nevím. A možná je to tak dobře. Jsem hrozně ráda, že to mám v životě vyvážené. Teď například dělám i Biograf Láska a zároveň mám hodně činohry. V mém repertoáru asi činohra převažuje, to určitě, ale cítím se dobře v obojím. V obou světech se cítím doma. Mám ráda, že si ty disciplíny můžou navzájem pomáhat, že se to doplňuje.
Řekla jste, že ženské kolektivy občas nefungují. Máte s tím podobnou zkušenost i mimo divadlo?
Ano, do jisté míry mám. Já jsem ale člověk, který se rád směje, takže se to většinou časem vždycky zlomí a atmosféra se uvolní. Je pravda, že ženy mají obrovskou energii a obrovskou potřebu věci sdílet, vy to určitě znáte. Máme spoustu nápadů, spoustu pocitů, spoustu témat, všechno chceme říct najednou. A někdy se v tom hluku to podstatné ztratí. Jenže tady to opravdu fungovalo. A navíc přirozeně fungovala i hierarchie. Jsme věkově hodně odlišné, generačně odstupňované, takže se to vlastně samo srovnalo i v rámci slušnosti a respektu. Neměly jsme žádné třecí plochy, ani na jevišti, ani mimo něj. A to je strašně příjemné, protože se pak můžete soustředit jen na práci.
Ke které z kolegyň jste nejvíc vzhlížela a od které jste se nejvíc učila?
To je hrozně těžké říct, protože každá z těch hereček má vlastní energii a vlastní způsob práce. A nejde to kopírovat, ani by to nebylo správně. Ale můžete se dívat, inspirovat se a kochat se tím. Já se třeba hrozně ráda dívám na to, jak Jitka Smutná umí „zahazovat“ věci. Ona je na jevišti neřeší, pustí je, nesvazuje se nimi, a přitom jí to neskutečně funguje. To je pro mě velké umění. Má na jevišti takovou lehkost bytí, že to někdy působí, jako kdyby vyšla ze šatny, omylem sem zabloudila… a najednou hraje. A vy jí to všechno věříte. Je to uchvatné a myslím, že v tomhle nás všechny strčí do kapsy.
Vaše role je ale taky hodně výrazná a vtipná. Jste si podobná s postavou, kterou hrajete, i v běžném životě, bezstrarostná, lehkovážná?
Rozumím, jak to myslíte. A upřímně, ani ne. Určitě se s ní potkávám v energii, v tom, že mám ráda humor, ale já ho spíš přijímám, než že bych ho sama aktivně vytvářela. Já se ráda směju v kolektivu, baví mě atmosféra, baví mě, když je kolem dobrá nálada. Ale nejsem ten typ, který by šel a hned všechno odlehčoval. A taky mám pocit, že ona je v něčem „chlapská“ – v té přímosti a bezprostřednosti. Mně je to strašně sympatické, ale já to tak nemám. Já čtyřikrát zvažuji, než něco řeknu, a pak si ještě doma přemítám, jestli jsem to neřekla špatně. Ona ne. A to je hrozně svobodné. A vlastně se mi to na ní strašně líbí.
Chtěla byste někdy mít vlastní divadlo jako vaše postavy ve hře?
Ne. Samozřejmě je to krásný sen a zní to romanticky, ale já vidím, co to obnáší. Jsem v několika divadlech, kde ti lidé jsou zároveň majitelé a zároveň herci. Třeba Divadelní společnost Háta – tam je naše Háta ředitelka a zároveň hraje prakticky v každé komedii. A to je něco neuvěřitelně náročného. To se skoro ani nedá popsat. Já mám k těm lidem obrovský respekt. Smekám před nimi opravdu hluboce. Ale sama bych to dělat nechtěla. Vím, že by mě to sežralo, a že bych se v tom ztratila. Mně vyhovuje být součástí týmu a soustředit se na práci, na hraní.
Ve hře jste se velmi profesionálně ujala i role cvičitelky. Jako byste to už někdy dělala?
Já jsem se o to… vlastně trochu pokoušela, nebo jsem se aspoň dívala, jak to funguje. Na skupinové lekce ale moc nechodím. Vždycky tam chytnu depresi, že to nestíhám, nebo že už jsem zadýchaná, a ony ty holky kolem mě ještě jedou úplně v pohodě. Takže na skupinové nechodím, mně to přijde skoro až ponižující. Ale samozřejmě jsem to odkoukala. Párkrát jsem se nějaké lekce účastnila, vím, jaký je to pocit, a do té role jsem se pak „opřela“. Realita je ale taková, že jsem spíš byla ta, co stojí vzadu a doufá, že si jí nikdo nevšimne.
Jak dlouho vám trvalo nacvičit tu společnou sestavu?
Paradoxně to šlo docela rychle, protože holky jsou strašně šikovné. A hlavně jsou skvělé v tom, že se nechají vést. Takže i kdybych něco vymyslela jinak, přizpůsobí se mi. A to je na nich hrozně fajn.
Vaše postava je typická žena, věčná dietářka, sušenky, cvičení, takové to „snažím se nejíst a trestám se cvičením“, jak tam sama říká. Jak to máte vy?
No… asi jako každá žena. Myslím, že vůbec nezáleží na tom, jestli jste hubená, plnoštíhlá nebo někde mezi. Nejtvrdší býváme samy na sebe. A obzvlášť v období, kdy se člověk chystá do plavek, si vyčítám úplně všechno, co jsem udělala za poslední rok. Takže v tomhle jsem vlastně moc nehrála. To byla velká osobní zkušenost, přiznávám.
Jak často a jakým cvičením se nejčastěji „trestáte“?
Chodím do fitka. Je pravda, že pracovně toho mám hodně, díky bohu za to, takže ve volném čase se tam dostanu jenom, když to opravdu jde. Ale když už jdu, tak mě nejvíc motivuje to, že si platím měsíční předplatné. A protože jsem trochu kolenovrt, tak si říkám: když už to mám zaplacené, tak tam prostě půjdu.
Viděla jsem, že máte i pejska, takového černého krasavce, je to tak?
Je. Adoptovali jsme si ho. Já jsem měla v rodině zkušenost spíš s malými plemeny, s maltézáčkem, takže jsem si původně říkala, že takovýhle černý pejsek bude taky fajn. A nějak jsme to s přítelem prostě „střelili“ a přinesli jsme si domů křížence staforda s německým ovčákem. Takže, je boží, ale je to mazec. Bohužel jich nemůžu zachránit víc teď, i když bych ráda.
Takže už jste si na sebe zvykli?
Myslím, že už ano. Už jsme zajetí. Je s ním sranda, je to fakt parťák. Pro nás je to parťák a člen rodiny.
Začíná nový rok. Dáváte si předsevzetí?
Já nejsem úplně striktní, takže klasická předsevzetí si nedávám. Ale mám věci, které bych si přála. Každý rok si říkám, že bych se v létě nechtěla stydět v plavkách. To mi zatím moc nevychází a pravděpodobně to zase úplně nevyjde, ale zkusím to znovu. A hlavně bych chtěla být na sebe hodnější. To by bylo moc pěkné. Myslím, že my ženy jsme na sebe strašně náročné, ve všem. Pořád máme pocit, že bychom měly víc, líp, rychleji, dokonaleji. A já bych se chtěla víc ocenit, trochu zvolnit a být k sobě laskavější. To by mi udělalo dobře.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář