Nebyl jsem zodpovědné dítě. Neležel jsem v učebnicích. Nefascinovaly mě taje vědění. Neměl jsem talent na ty důležité předměty. A tak jsem každý rok dvakrát trnul hrůzou, jak zase dopadne vysvědčení...

Nikdy jsem nechápal, proč se někteří lidé tak hroutí, když z písemky dostanou trojku. To pro mě byla na základce běžná norma. Tedy alespoň v těch důležitých profilových předmětech.

kid

Matematika mi šla ještě relativně dobře, ježto jsem zdědil přirozený talent pro logické uvažování, ale její hlavní úskalí bylo v tom, že jsem neměl paměť na vzorečky, na kterých naopak učitelka bazírovala. Takže dokud šlo o představování si všemožných řezů tělesy, bylo to v pohodě. Ale jakmile jsem musel zpaměti vysypat vzoreček na objem válce, byl jsem v koncích. Průměrná známka na vysvědčení: 3.

Nejhorší byla čeština. Vždycky s úsměvem říkám, že moje učitelka ze základky by asi vyskočila z okna blázince, kdyby se dozvěděla, že jsem z tohoto předmětu maturoval za jedna. Jako dyslektik jsem měl to štěstí, že mě podle tabulek museli hodnotit o stupeň lepší známkou, přesto se často na vysvědčení skvělo číslo: 4. S tou poruchou se potýkám dodnes. Čtení člověka uspává, a písmenka mnohdy přeskakují. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří dyslektici nejsou, ale zvlášť u delších slov si mozek přečte jen první slabiku či prvních pár písmen a zbytek domyslí. A tak se čtení stává neuvěřitelným dobrodružstvím – protože jeden text není dvakrát nikdy stejný.

Schválně uvedu příklad, větu: „Babička čeká na kreaci v divadle na Vinohradech,“ si mozek dyslektika docela klidně přečte jako: „Babička čeká na kremaci v divadle na Vinohradech,“ a i když mu neštymuje, proč zrovna v divadle, ztropí poplach a propadne smutku.

O to víc se probouzí v člověku s touto poruchou fantazie. A tak mě bavily předměty tvůrčí. Ovšem ono vynikat na základce ve výtvarné výchově není do budoucna žádná velká výhra.

Přesto jsem proplul základní školou, aniž bych musel některý ročník opakovat, což dodnes považuji za zázrak. Otevřely se mi dveře do světa, ve kterém se občas pohybuji jako dospělý Neználek, kochám se a nadšeně divím věcem, které jiní lidé považují za normální, a odhaluji záhady všehomíra o to větší vervou. Být dyslektik je prostě neuvěřitelné dobrodružství – ale to už jsem psal...

Téma dne 28. 6. 2013: Vízo je tu!

Děti dostávají vysvědčení a mě zajímá, jaká máte očekávání? Pište mi, zda jste přísní rodiče, kteří po dětech vyžadují výkon na 100 procent, nebo zda jste benevolentnější? Pište mi, jestli občas přemýšlíte nad vlastními školními (ne)úspěchy, když vidíte ty vašich potomků?

Anebo se prostě jen pochlubte vysvědčením svých dětí a napište, co si za něj od vás vyslouží? (jen doufám, že to nebude zlomená vařečka a několik jelit na sedacím ústrojí.)

Pokud chcete (a máte odvahu), porovnejte vysvědčení svých dětí s tím vaším ze stejného ročníku a krátce se nad tímto porovnáním zamyslete v nějaké pěkné úvaze.

Své příspěvky posílejte nejpozději v 28.6.2013 do 15.00 hodin na notoricky známou e-mailovou adresu:

Za příspěvek odměním jednu ze čtenářek krásnou knížkou pro děti: Kuřátko ťutík z nakladatelství GRADA.

tutik

Reklama