Nebyl jsem zodpovědné dítě. Neležel jsem v učebnicích. Nefascinovaly mě taje vědění. Neměl jsem talent na ty důležité předměty. A tak jsem každý rok dvakrát trnul hrůzou, jak zase dopadne vysvědčení...
Nikdy jsem nechápal, proč se někteří lidé tak hroutí, když z písemky dostanou trojku. To pro mě byla na základce běžná norma. Tedy alespoň v těch důležitých profilových předmětech.
Matematika mi šla ještě relativně dobře, ježto jsem zdědil přirozený talent pro logické uvažování, ale její hlavní úskalí bylo v tom, že jsem neměl paměť na vzorečky, na kterých naopak učitelka bazírovala. Takže dokud šlo o představování si všemožných řezů tělesy, bylo to v pohodě. Ale jakmile jsem musel zpaměti vysypat vzoreček na objem válce, byl jsem v koncích. Průměrná známka na vysvědčení: 3.
Nejhorší byla čeština. Vždycky s úsměvem říkám, že moje učitelka ze základky by asi vyskočila z okna blázince, kdyby se dozvěděla, že jsem z tohoto předmětu maturoval za jedna. Jako dyslektik jsem měl to štěstí, že mě podle tabulek museli hodnotit o stupeň lepší známkou, přesto se často na vysvědčení skvělo číslo: 4. S tou poruchou se potýkám dodnes. Čtení člověka uspává, a písmenka mnohdy přeskakují. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří dyslektici nejsou, ale zvlášť u delších slov si mozek přečte jen první slabiku či prvních pár písmen a zbytek domyslí. A tak se čtení stává neuvěřitelným dobrodružstvím – protože jeden text není dvakrát nikdy stejný.
Schválně uvedu příklad, větu: „Babička čeká na kreaci v divadle na Vinohradech,“ si mozek dyslektika docela klidně přečte jako: „Babička čeká na kremaci v divadle na Vinohradech,“ a i když mu neštymuje, proč zrovna v divadle, ztropí poplach a propadne smutku.
O to víc se probouzí v člověku s touto poruchou fantazie. A tak mě bavily předměty tvůrčí. Ovšem ono vynikat na základce ve výtvarné výchově není do budoucna žádná velká výhra.
Přesto jsem proplul základní školou, aniž bych musel některý ročník opakovat, což dodnes považuji za zázrak. Otevřely se mi dveře do světa, ve kterém se občas pohybuji jako dospělý Neználek, kochám se a nadšeně divím věcem, které jiní lidé považují za normální, a odhaluji záhady všehomíra o to větší vervou. Být dyslektik je prostě neuvěřitelné dobrodružství – ale to už jsem psal...
Téma dne 28. 6. 2013: Vízo je tu!
Děti dostávají vysvědčení a mě zajímá, jaká máte očekávání? Pište mi, zda jste přísní rodiče, kteří po dětech vyžadují výkon na 100 procent, nebo zda jste benevolentnější? Pište mi, jestli občas přemýšlíte nad vlastními školními (ne)úspěchy, když vidíte ty vašich potomků?
Anebo se prostě jen pochlubte vysvědčením svých dětí a napište, co si za něj od vás vyslouží? (jen doufám, že to nebude zlomená vařečka a několik jelit na sedacím ústrojí.)
Pokud chcete (a máte odvahu), porovnejte vysvědčení svých dětí s tím vaším ze stejného ročníku a krátce se nad tímto porovnáním zamyslete v nějaké pěkné úvaze.
Své příspěvky posílejte nejpozději v 28.6.2013 do 15.00 hodin na notoricky známou e-mailovou adresu:
Za příspěvek odměním jednu ze čtenářek krásnou knížkou pro děti: Kuřátko ťutík z nakladatelství GRADA.
Nový komentář
Komentáře
vnučka v 6 tídě samé jedničky,snad jí to vydrží
Krupová — #18 protože je tady korektorka. To není nic proti Jakubovi, ale je to prostě fakt.
A taky je hodně poznat, kdy chybí. Ale to nejen u Jakuba.
syn měl 4 poté zjistili dysfunkci ,udělal učnák ,poté maturitu a 3 roky chemicko -technickou ,
dcera má vysvědčení hezké dělá nám radost ,synovi se učit nechce říká že mu stačí čtyřky na střední škole
Já mám dysfunkci koordinace pohybů. Jenže po celou dobu základní školní docházky mi absolventky učitelských ústavů důsledně tloukly do hlavy, že jsem nepoužitelné nemehlo (v čemž jim pomáhala i většina mých spolužáků). A výzo mi od první třídy zdobila jediná dvojka z těláku.
málokterý novinář je dyz. Tak si poplácej po plecích .-) Nikdo by to nepoznal, kdybys to na sebe sám nenaprášil
Ono to kochání a nadšené divení není jen záležitostí dyslexie či dysgrafie, ale stačí, když ve vás zůstane kousek dítěte. Poznávám to sama na sobě zvlášť teď, když sama mám malé dítě tak to je potom „čarování“ i s úplně obyčejnými věcmi.
píšu hodně, nejsem dys a taky se mi často stane, že se mi pomíchají písmenka...

, hlavně, když tam není hrubá chyba
kristagg — #14 volba povolání je školní předmět? to teda koukám
MichelePrg — #13 KC - kondiční cvičení (sport.škola), VKZ - výchova ke zdraví, VKO - výchova k občanství, UMS - umělecký seminář (hudebka+kreslení), VOP - volba povolání - kdyby bylo víc Ma, Čj a jazyků - bylo by lépe
kristagg — #10 A co to je za předměty? :)
risina — #4 Možná je to horší obráceně, když člověk místo na pohřeb dorazí k divadlu...
Rikina — #6 S dětma nezatopíš...i když nás to mnohdy napadne
Vnuk chodí (vlastně chodil) do 8. třídy a měl i tyto předměty - vůbec jsem nevěděla, o jaké předměty jde - KC, VKZ, VKO, UMS, VOP.
U nás doma lítaly hromy blesky, když jsem nepřinesla vyznamenání. Na střední mi byly úplně ukradené fyzika a chemie, ale vždycky jsem se to nějak naučila, aby doma nebyl "tyjátr".
Zpětně to oceňuju - aspoň jsem se připravila na to, že se v životě budu muset učit ještě hodně věcí, které mě nebaví nebo jsou mi fuk, ale je to potřeba.
Hodnocení učitelů nebývá vždycky objektivní
Naštěstí se školou jsme problém neměli
,
Mno, já byla šprt a dvojku jsem považovala za hanebný neúspěch. Kromě dvojky z hudební výchovy, ta mě sice štvala taky, ale nemohla jsem s tím nic dělat.
I když jsem našprtala hudební skladatele, nauku, noty, obsahy oper atd., furt mi tam chyběla ta praktická stránka, neb neumím zazpívat ani "šla Nanynka do zelí" bez falešných tónů. A to mi nebylo odpuštěno.
No co už, na střední škole už mi pak byly i dvojky dobrý, a co teprve, když jsem viděla vysvědčení mých synků, to by mě vomyli. I čtyřky tam někdy bejvaly. Lemplové jedni... a do cukrárny na zmrzlinu jsme chodili za to, že nepropadli.
Moje děti ještě nemají školní věk, ale já měla samé jedničky, tak jsem zvědavá, jak jim to půjde a jak budu benevolentní maminka, když se jim zrovna dařit nebude.
Myslím, že kreaci za kremaci zamění ledasčí mozek, nemusí na to člověk být dyslektim

.