Na své dovolené ve Španělsku jsem snídala s Bushem. No nebyl to přímo George W., ale  ten jeho kukuč byl totálně bushovský. 

Každý z nás je neopakovatelný, nezaměnitelný, tvrdí se. Každý z nás je originál.

Ale kdepak! Svět je plný různých kopií, dvojníků, prostě lidí, kteří nám někoho strašně připomínají.

On přece Pán Bůh (nebo příroda?) nemůže mít  neomezený počet variant nosů, očí, brad či čel. Někdy se mu (nebo jí?) prostě musí stát, že se v něčem zopakuje, no ne? Že jeden typ očí a nosu použije dvakrát. Někdy ho  to (nebo ji)  prostě přestane bavit vymýšlet pořád něco nového, nemyslíte?

 

A tak se ráno na dovolené v hotelové jídelně srazíte s americkým prezidentem, který si na talíř klade jedno volské oko za druhým (no Georgi, a co ten cholesterol?)

 

Potom u kávy potkáte tělocvikářku z gymplu. Tedy není to samozřejmě paní profesorka, která vás nutila před třiceti lety dělat výmyk (a marně), ta už má dneska asi hodně šedivé skráně, ale tahle paní je její úplná kopie.

 

Na pláži se pak zahledíte na širou mořskou pláň a hle! Na fialovém lehátku se v moři cachtá Halina (víte, která). A je nahoře bez! No páni! Můj muž (do té doby líně ležící pod slunečníkem) náhle  pociťuje silné nutkání procházet se v písku právě v těch místech, kde je nejlepší výhled a kde předpokládá, že ona obdařená žena poleze z moře. No nebyla to samozřejmě známá spisovatelka, ale parametry se jí ona odvážná Španělka dozajista vyrovnala.

 

A tak to jde pořád dokola. Nejhorší jsou ovšem případy, kdy vám nějaký člověk někoho připomíná a vy si ne a ne vzpomenout  koho. Tedy aspoň já mám ten problém celkem často a moje rodina už si zvykla na mé: „Ježíšmarjá, podívejte, ta ženská tamhle u vedlejšího stolu, ta je někomu strašně podobná. Ale komu?“ To jsou pak muka! Pro mě i pro rodinu.

 

Podoba nemusí být vždycky jen vizuální, někdy se Stvořitel zopakuje i v oblasti hlasové a vy v přeplněné tramvaji slyšíte erotický hlas svého mladého kolegy (vizuálně Kevin Costner hadr!) a když se ohlédnete, zjistíte, že patří malému postaršímu plešatému úředníčkovi, vlajícímu v ranní špičce na tyči.

 

Nedávno jsem potkala spolužačku ze základky a ta mi po chvíli hovoru vyčetla: „Víš, to jsem si o tobě nikdy nemyslela, že se ke mně nebudeš znát po těch letech v jedné lavici. Mávala jsem na tebe tuhle na Velké pardubické, a tys mě přehlídla jak velké širé rodné lány.“

 

Tak na Velké pardubické, jsem, milá Věro, nikdy nebyla! 

 

Znamená to, že ani já nejsem originál?

                 
Reklama