Foto: Martina Prchalová

Martinu znám několik let a její rozhodnutí o domácím vzdělávání mě překvapil, přeci jen to v českých podmínkách není stále tak běžné. Občas jsem zabrousila na její facebookovou stránku, kde svoje kroky dokumentovala a vše vypadalo zalité sluncem. Současná situace mě donutila děti vzdělávat doma také a vzpomněla jsem si na ni. A její rozhodnutí v době pandemie obdivuju zase o něco víc. 

Proč si začala dobrovolně své děti vzdělávat doma?
Poprvé jsem o jiném než klasickém vzdělávání ve škole začala přemýšlet ve chvíli, kdy staršímu synovi bylo 6 let a měl jít k zápisu. Neuměla jsem si ho s jeho povahou představit, že by seděl 4 nebo 5 hodin v lavici, poslouchal nějaký výklad a nemohl se kdykoli na cokoli zeptat. Nemohl by sdělovat svoje myšlenky a nové informace, které jsou pro něj v danou chvíli nejdůležitější věcí na světě a kterých má tak tisíc za sekundu. Neuměl si sice obléct bundu a obout boty, ale zajímal se o chemii a přírodopis, názvy dinosaurů znal i latinsky, uměl počítat a začínal se sám učit číst. V našem městě je pouze klasická základní škola, kde na nějaké alternativy není úplně prostor a navíc počet žáků ve třídě je vždy kolem 30. Chtěla jsem, aby měl možnost se co nejvíc věnovat, co ho nejvíc zajímá. Chtěla jsem mu dopřát čas dospět k tomu, co pro něj v tu chvíli ještě nebylo podstatné. Nejprve jsme zvolili rok odkladu, mezitím zjistili co a jak je potřeba zařídit, seznámili se s rodinami s podobným pohledem na vzdělávání a našli vhodnou kmenovou školu, kam nyní dojíždíme na přezkoušení.

Foto: Martina Prchalová

Co je na domácím vzdělávání nejtěžší?
Pro mě osobně je nejsložitější ta časová náročnost, protože kromě vzdělávání synů ještě pracuji na plný úvazek ve vedoucí pozici v nadnárodní firmě a někdy je prostě té práce víc. Naštěstí mi vychází zaměstnavatel vstříc a s dobrým plánováním si v případě potřeby, jako je například odjezd na přezkoušení do kmenové školy, můžu vzít dovolenou. Samozřejmě 90 % času pracuji z domu a práci mohu rozložit během celého dne do několika kratších úseků, abych se mohla mezitím věnovat dětem. Ve dnech, kdy přeci jen musím do kanceláře, je s dětmi manžel, když to s jeho směnou vyjde, nebo některý z prarodičů. 

Obecně si ale myslím, že největším strašákem pro většinu rodin, které znám nebo které o domácím vzdělávání uvažují, je finanční stránka, protože práce z domu není možná na všech pozicích a zároveň tak ani spoustu rodičů pracovat nechce. A taky chápu, že ne všechny děti mají tak neukojitelnou touhu po znalostech jako ty naše a je potřeba je trochu víc „popostrkovat“. Rodiče si třeba potom domnívají, že by domácí vzdělávání nezvládli. Velká část rodin tedy funguje tak, že jeden z rodičů nepracuje (nebo jen velmi částečně na pár hodin týdně) a vzdělává děti doma a rodina tedy žije víceméně z jednoho příjmu. V tomto případě pak ještě spoustu rodin volí možnost komunitního vzdělávání, což v podstatě znamená, že dítě pár dní v týdnu dochází do malé komunitní školy a rodič může mezitím pracovat. Ne každý si ale malý nebo žádný druhý příjem může dovolit, nebo mu za to ta svoboda ve vzdělávání jeho dětí prostě nestojí. Také se říká, že domácí vzdělávání je vhodné pro každé dítě. Každý si tedy musí sám ujasnit, jestli do toho chce jít nebo ne. 

Foto: Martina Prchalová

Dovedeš si představit, že budeš své děti vzdělávat i třeba za několik let?
Počítám s tím, že budeme děti doma učit tak dlouho, jak budou samy chtít. Pokud jednoho dne řeknou, že chtějí jít do školy, jsem připravená jim to umožnit. Prozatím to beru tak, že se budeme doma vzdělávat klidně celou základní školu a pak se uvidí. Je mi jasné, že to časem zabere víc a víc času, jak budeme postupovat do vyšších ročníků a že taky jednoho dne nebude děti zajímat úplně všechno jako teď. Bude to náročnější, ale stojí mi to za to. Každý den jsem za naše rozhodnutí učit děti doma vděčná.

Vidíš i nějaká negativa v domškoláctví?
Osobně ne, ale myslím, že je hodně důležité, aby si rodiče uvědomili, že domácí vzdělávání není škola doma. Nebo tedy alespoň nemusí být a my to tak rozhodně nemáme. Je potřeba si najít způsob, jaký bude vyhovovat rodičům a dítěti, potažmo celé širší rodině. Ideálně vše doplnit kroužky nebo častým setkáváním s podobně naladěnými rodinami. Je dobré si uvědomit, že ve škole taky dítě není vzděláváno těch 5, 6 nebo 7 hodin, které tam skutečně stráví. Většinu času je klasická škola spíš hlídací než vzdělávací instituce. Kolik času dostane během jedné hodiny dítě možnost mluvit, ptát se? Například naše kmenová škola nám dává plán na každé 3 měsíce. Na základě učebnic dostaneme přehled, co by měl mít syn zvládnuto, ale jak se k tomu dopracujeme je čistě na nás. Kromě písanky a početníku nepoužíváme žádné učebnice dodané školou, a přesto přezkoušení dopadlo na samé jedničky. Výukou, jak si ji spousta lidí představuje (tzn. sezením u stolu a „učením se“), trávíme teď v první třídě asi 15 minut denně. Dalších 15 minut denně čteme a další půl hodinu se věnujeme třeba hudbě nebo výtvarce. Vše ostatní, kde kluci získávají nové znalosti, vědomosti a zkušenosti, jsou vesměs hry, dokumenty, při prohlížení encyklopedií, povídáním s námi jako rodiči a také s prarodiči, v kroužcích a na výletech.

Martina píše o své cestě domácím vzděláváním blog, kde si můžete také stahnout zdarma ebook, kde najdete rady a jednotlivé kroky, které je třeba podniknout, aby jste mohly vzdělávat své děti doma i vy. 

Reklama