Z dětství mám jednu silnou vzpomínku.  

Měla jsem jednu tříkolku a dva velmi tolerantní rodiče. Nedala jsem bez nich ani ránu.
A tak mi bylo dovoleno jezdit mezi nimi na tomto vozítku i doma. Vidím svého tátu, který nadšeně potleskával, jak jeho malá holčička projíždí zatáčku v kuchyni smykem, a svou maminku, kterak zděšeně přihlíží přibývajícím rýhám na linoleu od gumových koleček .

"Takové zážitky musí mít i moje dcera!" řekla jsem si před Vánoci, a tak byl hlavní dárek od Ježíška určen. Pečlivě jsme vybrali s manželem tříkolé vozítko a těšili se na dceřinu radost.
Na Štědrý večer nás nezklamala. Předvedla nám ukázkovou radost v dětských očích a ihned se pokoušela jezdit. Hned jí to nešlo, a tak jsme se věnovali dalším dárkům a prožili krásně a poklidně tyto sváteční chvíle.

Další den dcerka požadovala, abychom ji naučili jezdit. Vzali jsme to přes teorii až po praktické ukázky, ale dítko se rozčilovalo, že jí to nejde. Nevadí, necháme to na jindy.

Ani příští dny se jezdění nedařilo, ale tříkolka nezůstávala bez povšimnutí. Dcera si dávala do příručního košíku panenky a dělala, že jezdí na chalupu. Tříkolka se však nepohnula z místa.

Později jsem byla často žádána o houbu na mytí a hadr. Nevěnovala jsem tomu mnoho pozornosti, protože má dcera neustále něco "myje a leští".

A tak jsem až po pár dnech prohlédla situaci. 
Jediné co mého potomka na tříkolce zajímá jsou naleštěná řídítka a příruční košík na miminka. Že má ta věc šlapky ještě má dcera neodhalila. Na linu nemáme žádné rýhy a tatínek jen smutně kouká na vycíděnou tříkolku.

Místo pocitu dobře vybraného dárku mám zase o jeden důkaz více.

Dcerka totiž není po mně a z mých genů má pramálo. Ještě jsem se s tím zcela nesmířila a zbývá mi jen doufat, že se nedá na kariéru uklízečky. Tak to totiž zatím vypadá.

               
Reklama