Foto: Shutterstock


Co je to koučování?

To je v podstatě to stejné jako terapie, ale nezasahuje tolik to hlubokých témat. Orientuje se na rozvoj a jak věci změnit do budoucna.

Všimla jsem si, že poslední dobou chodí lidé na terapie i s malichernostmi, je koučování pro ně?
Lidé můžou mít pocit neukotvenosti v životě, hledají často nějaký směr. A koučování je právě od toho, abychom probraly otázky týkající se nějakých změn, určitého nasměrování. Správně pokládanými otázkami se člověk sám dobere nějakého závěru, kterého by sám nebyl schopen, protože si třeba ty otázky neumí ani sám položit. Terapie řeší hodně věci do minulosti, ale kouč jako jsem já se snaží vyřešit současnou situaci.

Můžeš koučovat i děti?
Já děti nekoučuji, na to je potřeba jiný druh vzdělání. Koučuji spíše rodiče, kteří za mnou často chodí.

A co je trápí nejvíce?
Důležité je ještě zmínit, že když přijde člověk ke kouči, tak nedostane vůbec žádný názor na to, co povídá. Proto jim třeba neradím, jak jejich ratolesti vychovávat. Klient, v tomto případě rodič, sedí nebo jde v případě Terapie mezi stromy se mnou na procházku a povídá o tom, co se mu děje. Já jako koučka ho vůbec nehodnotím, jen se správně ptám.

Častým problémem je, že na sebe rodiče kladou přehnaně vysoké očekávání. Začíná to tím, že nám okolí říká, kdy bychom měly mít děti, s kým a jak. Ženy ještě před porodem řeší otázky, kdy se mají vrátit do práce, jak moc je to, že chce být doma její tendence nebo tlak společnosti. Maminky si kladou otázky, co to znamená být dobrá máma. Zrovna u výchovy si každý myslí, že jí rozumí. To jsou asi nejčastější témata, která s rodiči řeším.

Potřebují častěji koučování maminky nebo tatínkové?
Maminky, ale tatínkové zase řeší to, že jsou postaveni do role, kdy by měli dodávat peníze a cítí obrovský tlak.

A jak jste si vy jako matka utvořila svůj názor?
Já se řídím tím, že každé dítě je připravené na chyby svých rodičů. To mi pomáhá v přijetí toho, že i když něco nedělám úplně správně, tak dělám to nejlepší, co můžu.

Co když ale například matka často dává své dítě na hlídání k babičce?
Pokud dítě netrpí a matka chce nebo potřebuje pracovat, tak je to v pořádku. Důležité je, aby rodiče byli v pohodě, nemyslím si, že taková věc by se měla na dítěti nějak podepsat do budoucna. Děti jsou neuvěřitelně vnímavé a vycítí třeba vztek nebo smutek. Proto je nejdůležitější, aby lidé, kteří o ně pečují, byli vyrovnaní. Řekla bych, že na tom záleží více než na aspektu, zdali jde o matku/otce či o babičku, chůvu nebo třeba o náhradní matku.

Tak to by se dalo říct, že budou šťastné i děti v kojeneckých ústavech, přitom ty si často do budoucna nesou určitou tíhu…
S dětmi v kojeneckých ústavech a dětských domovech je to jiné. Neustále se u nich střídají opatrovníci, kteří nemají čas na jedno dítě celý den. K tomu, co jsem říkala, je nutné dodat, že je zde důležitý stabilní prvek. Zjednodušeně řečeno, dítě musí cítit, že od jedné osoby dostává lásku.

V čem tě tvoje povolání v oblasti mateřství zvýhodňuje a naopak?
Je pravda, že každé povolání člověka ovlivňuje, možná by se dalo říct, že křiví. Často si musím uvědomovat, že věci, které znám teoreticky nejdou často aplikovat v daný okamžik. Výhodou ale je, že když toho je na mě moc, dokážu se na situaci podívat s nadhledem, začnu třeba dechovým cvičením a pak si už jen opakujete, že to dcera nedělá naschvál a tak podobně.

Dalo by se říct, že ti pomáhá, že všechny potřebné věci víš prakticky…
Ano, ale je potřeba si však uvědomit, že být občas vzteklá je normální. Ženy mohou mít v tomto období spánkovou deprivaci a nikdo je nemůže soudit za to, že občas na dítě v afektu zakřičí. Samozřejmě to má své meze a na návalech vzteku je potřeba pracovat. Mateřství je opravdu náročná disciplína a někdy se ani já nechovám tak sluníčkově, jak bych si představovala.

Jaká tedy prakticky existuje metoda, jak se v takové situaci zachovat?
Řekněme si například případ toho, že dítě ani chvilku neposedí, nepostojí, pořád je v pohybu. Jeden úhel pohledu je dívat se na dítě jako na zlobivé. Pomocí koučování můžu však provést takzvané přerámování, což znamená že situace je pořád stejná, ale já se na ni podívám jinak. Vzpomenu si, jaká jsem byla jako dítě já, anebo jaká jsem i teď, taky chvíli neposedím. A co je důležitější, to, že je aktivní a neposedná, znamená i to, že je zdravá. Dětství trvá jen chvíli a nechci ho jako matka prožít v nějakém strachu a stresu.

Čtěte také:

Reklama