Vztahy mezi spolužáky na střední škole jsou dozajista formující. I z psychologického hlediska je třída zajímavé prostředí, na kterém se dá sledovat klasické skupinové chování. Dnes bych se asi zaměřil na krásku třídy, která musí být v každém studentském kolektivu. Ta naše dokonce zvítězila ve všeříkající soutěži Miss Gymnázium.

Byla vždy usměvavá, vždy měla pro každého chvilku a to sociální cítění! To sociální cítění, to se jen tak nevidělo. Věděla, že bude všem pomáhat. Hodně pomáhat. Také se pochopitelně s kamarádkami zapojila do Peer programu, kterým chtěla pomoci prevenci drogové problematice. Zkrátka úžasná. Jen já ji nějak neměl rád – krom zamilovanosti v prváku, ale to mi bylo patnáct – a ona mě také moc nemusela. Čím jen to?

Učila se vždy skvěle, až do maturity došla s vyznamenáním, zkrátka holka šikovná, která dělá radost rodičům. Pak pochopitelně pokračovala na vysokou. Nedostala se sice na psychologii, jak myslím chtěla, ale i speciální pedagogika jí skýtala mnohé možnosti uplatnění a pomáhání dětem, které její pomoc potřebovat budou. Ano, šla po princeznovsku za svým snem. Jen já jí to nebaštil.

Po škole odjela se svým přítelem sbírat zkušenosti na Nový Zéland, to bylo chvályhodné, byla tam snad půl roku, rok, je dobré odjet na zkušenou a získat odstup. I předtím, než začnete ve svém vytouženém oboru. Naučila se lépe anglicky, to se vždy hodí. Pak jsem o ní rok a půl neslyšel, až na srazu v pátek.

Jediné, co kdo věděl, bylo, že „dělá v japonské firmě“. Snažil jsem se nebýt skeptický. Pak se zjevila. Stejně usměvavá jako vždy. A začala svou obvyklou hru, kterou jsem se zaujetím a s konečným pochopením po těch letech sledoval. Návodným hlasem položila otázku, i s takovým tím učitelkovským „že“ na konci. Ale paní učitelka poslouchá, co žáci říkají, zajímá ji to. Ne tak milá zlatá spolužačka. Stejně jako celé ty roky tenkrát, okamžitě po předání slova vypnula. Má skvěle naučená ona přitakávací gesta, lehký smích a výraz údivu.

Mezitím stihla pozorovat celé restaurační zařízení, bloudit očima po zdech a hlavně každou půlminutu zívat. To už jsem toho měl dost.

„Tak co, co vlastně teď děláš?“ klasický začátek na třídním srazu.
„Ale pro jednu japonskou firmu, dělám v Praze asistentku vedoucího managmantu,“ cože? Ona dělá lepší sekretářku v Praze? A co všechny ty ideály?
„A kde jsou všechny ty ideály? Přišel život, co?“ snažil jsem se neusmívat. Po úhybných manévrech z ní vypadlo:
„No, já jsem uvažovala, že za dva tři roky půjdu zase učit,“ kontrovala. Aha.
„Prosím tě, vždyť sama nevěříš tomu, co říkáš,“ udržel jsem se a neřekl, aby nelhala. Dojala mne ale na maximum, použila snad nejhezčí klišé celého večera – a že jich tam bylo!
„Asi máš pravdu, ale no to víš! Uviděla jsem šanci, tak jsem po ní skočila!“ to mi spadla čelist až na stůl, něco jsem zamumlal a odporoučel se. Hodně rychle.

A pak už jsem ji jen sledoval, jak se dál hihňá, je „zaujatá“ každou maličkostí ze životů ostatních spolužáků, jak jsou všichni rádi, když se s nimi baví. Já si šel dát další pivo a zkusil zapříst podobný rozhovor s dalšími spolužáky, jsou mezi nimi i takoví, kteří vymýšlejí nová, velice potřebná léčiva, i takoví, kteří svým ideálům věrni zůstali a pomáhají bezdomovcům. Ale o tom zas někdy příště.

P. S.: Víte, smutné je, že na těch nejpovedenějších fotkách, které jsem udělal, je vždycky ona.

Šumařův blog je ZDE

A co vy, milé ženy-in? Také jste měly nějakou třídní krásku?
Jak to s ní dopadlo po letech?
Je stále tak skvělá? Stále tak úspěšná? Stále tak krásná?
A jak se chovala k vám a jak vy k ní?

Reklama