Začátkem listopadu byla v Praze při konferenci Dejme ženám šanci a mužům příležitost pokřtěna publikace Násilí je možné zastavit: Terapie pro osoby, které se dopouštějí násilí v blízkých vztazích, jejímiž autory jsou Barbora Jakobsen a Marius Rakil. Kniha si klade zcela zásadní otázky: Co je násilí a jak vnímat ty, kteří se jej v blízkých vztazích dopouštějí? Jaké postupy využívá terapie zaměřená na násilí? Jaký má domácí násilí dopad na děti a na zdraví lidí obecně? Publikace zahrnuje články a kapitoly z knih předních odborníků a jejich kolegů z norské organizace Alternativa násilí (Alternative to Violence) a může pomoci při prevenci tohoto problému.

5a149c4137eb0image.pngbarbora-jakobsen.jpg

Rozhovor s autory knihy:

V Alternativě násilí (ATV) jste od jejího počátku v roce 1987, dlouhé roky ji vedete jako ředitel. Jak vlastně Alternativa násilí vznikla?
Marius: Na počátku překvapivě nestáli terapeuti, ale ženy, které se angažovaly v boji za rovnoprávnost žen a mužů. „Matkou“ ATV byla Kristin Skjorten. Studovala kriminalistiku na Univerzitě v Oslu a současně pracovala v prvním azylovém domě v Norsku. Ženy jí tam vyprávěly o svých partnerech. Získávala tak řadu nepřímých informací o mužích dopouštějících se násilí, ovšem s muži žádný odborník nemluvil. Zajímalo ji, jak by ti muži popsali sebe sama i své násilné chování a jak by vysvětlili, proč se násilí dopouštějí. Mnoho žen se ke svému násilnému partnerovi vrátilo, mnoho mužů, kteří se dopouštěli násilí na partnerce, se začalo chovat násilně i vůči nové partnerce. Bylo zjevné, že máme-li něco dělat s násilím, musíme násilí pochopit z perspektivy člověka, který se ho dopouští. A máme-li násilí zastavit, musíme pracovat s muži, kteří se jej dopouštějí.

Jak bylo násilí na ženách vnímáno, když jste začínali?
Marius: Na konci 80. let neměl nikdo dost zkušeností s terapií zaměřenou na násilí a ani odborná literatura či psychologické školy se tomuto tématu nevěnovaly. ATV od samého začátku vycházela z toho, že odpovědnost za násilí má vždy ten, kdo se násilí dopouští. Zjednodušeně se dá říci, že se v terapii zaměřujeme hlavně na 4 témata. Nejprve se snažíme získat náhled na násilí jako problém klienta. Dále pracujeme na vnímání odpovědnosti za násilí. V další fázi zjišťujeme sociální, kulturní a individuální příčiny a souvislosti s násilím. A pak se zaměřujeme na důsledky násilí pro partnerku, děti, ale i klienta samotného.

Jak přistupujete k lidem, kteří ubližují druhým?
Barbora: Zastáváme terapeutický přístup, kdy problematizujeme násilí a ukazujeme jeho závažnost, ale současně s klientem jednáme s respektem a empatií. Vycházíme z toho, že se nikdo nenarodil jako zlý nebo násilný. Ačkoliv neakceptujeme násilí, kterého se dopouštějí naši klienti, je důležité je vnímat jako komplexní osoby. Klienti se nenaučí nic konstruktivního, pokud je budeme zavrhovat nebo budeme moralizovat.

Jak obvykle reagují lidé dopouštějící se násilí na terapii – funguje to?
Barbora: Naše zkušenosti ukazují, že má-li někdo s násilím přestat, musí projít intenzivním vnitřním procesem. V násilí nejde v první řadě o to, že by člověk dopouštějící se násilí nechápal, že násilí je špatné. Z našich dosavadních poznatků vyplývá, že násilí je záležitost postojů, vnímání sebe sama, traumat a toho, jak člověk zvládá složité nebo nepříjemné emoce. To může terapie změnit. Ze zkušenosti víme, že fyzické násilí často přestává již v rané fázi terapie, ale zastavit psychické násilí včetně subtilnějších forem dominance a kontroly trvá déle. Stejně tak i zpracování vztahových traumat vyžaduje někdy delší čas.

Jak rozumíte tomu, že se někdo dopouští násilí?
Marius: Existuje několik psychoterapeutických přístupů a teoretických modelů, které násilí, práci s ním a jeho pachatele chápou různě. Na úrovni společnosti je na místě uvažovat o 2 principech – násilí v blízkých vztazích je dáno jak životními zkušenostmi jednotlivce, tak tolerancí společnosti k násilí a zároveň i jeho podporou, kdy se násilí, dominance a brutalita oslavují jako atributy mužnosti. Na úrovni jednotlivce se důvody používání násilí musejí hledat v průsečíku individuálních životních zkušeností a konkrétní zkušenosti se společenskými hodnotami a normami socializace chlapců a dívek. Velké množství našich dospělých klientů, kteří se dopouštějí násilí v blízkých vztazích, je samo zažilo v dětství. To je zjevně zkušenost, která má relevanci při terapii. Dříve panovalo přesvědčení, že (obvykle) otec dopouštějící se násilí byl pro syna vzorem a ten se od otce učil, jak se má muž chovat. Dnes tomu rozumíme komplexněji a vidíme, že otec dítě spíše traumatizuje, než že by ho učil genderovou roli.

V České republice se často terapeutům pracujícím s lidmi, kteří se dopouštějí násilí, vyčítá, že pomáhají na nesprávné straně. Že se těmto lidem nemá pomáhat, ale mají se zavřít. Mají se podle vás pachatelé násilí trestat?
Marius: Jestliže chceme násilí zastavit, musíme pracovat na mnoha úrovních a využívat různé prostředky. Musíme pracovat s lidmi, kteří se násilí dopouštějí, ale práce s nimi nesmí být na úkor prostředků, které jsou vyhrazeny na pomoc lidem násilím vystaveným, a to dospělým i dětem. Já trest vnímám jako nezbytnou reakci společnosti, kdy společnost dává najevo, že násilí bere vážně. Kriminalizace násilí je důležitý signál, že je neakceptovatelné a že jsou porušena práva člověka násilí vystaveného. V ATV jsme ale toho názoru, že trest odnětí svobody málokdy vede ke změně chování. Ani si nemyslím, že bychom my jako společnost měli volit mezi trestem a terapií, i když se veřejnost někdy domnívá, že terapie může být náhradou trestu. Trest i terapie mají svou specifickou roli a slouží různým účelům. Rozsudek vynesený soudem je reakce společnosti, zatímco terapie je osobní proces práce a změny.

Často slýcháváme, že by terapeut měl pracovat buď s pachatelem, nebo s člověkem vystaveným násilí. Vy pracujete s oběma. Jak to dokážete?
Marius: Vycházíme z toho, že odpovědnost za násilí má ten, kdo se ho dopouští. Naším hlavním úkolem je pomoci násilí zastavit, zároveň klienty upozorňujeme, že nemůžeme změnu garantovat ani zajistit rodině bezpečí. Jsem přesvědčen, že práce s oběma stranami má své výhody. Poskytuje nám totiž další poznatky o povaze násilí i o tom, jaké to je, dopouštět se násilí i být násilí vystaven. Jinými slovy díky tomu víme víc o závažnosti, rozsahu a komplexnosti důsledků násilí. Práce s dospělými vystavenými násilí nám pomáhá i v tom, abychom se neidentifikovali se subjektivním popisem a vnímáním násilí ze strany člověka, který se ho dopouští. Díky tomu pracujeme s celým spektrem důsledků, nikoliv pouze s redukovaným vnímáním rozsahu a závažnosti násilí. Stejně tak může být práce s člověkem dopouštějícím se násilí prevencí, abychom ho nedémonizovali, což platí zejména pro terapeuty pracující s mnoha lidmi násilí vystavenými.

Jaký vliv má terapie obou osob vliv na jejich další vztah?
Barbora: Chceme především přispět k tomu, aby se násilí zastavilo. Předběžné výsledky výzkumu účinnosti terapie naznačují, že opravdu funguje. To ovšem není záruka, že skutečně všichni s násilím skoncují. Zahájení terapie často v partnerovi/partnerce vzbuzuje naději, že násilí skončí a že budou mít hezky vztah. Tento moment je v terapii násilí etickým dilematem. Terapeuti musejí udělat maximum, ale současně musejí dát jasně najevo, že terapie nic negarantuje a že člověk násilí vystavený musí brát svou bezpečnost vážně.

Terapeuti si někdy nejsou jisti, kdo z partnerů je v právu…
Marius: Pokud si terapeut stanoví za cíl posuzovat pravdu, pak je to neřešitelný úkol. My máme mandát pracovat terapeuticky. Místo otázky „kdo má pravdu“ se ptáme „co je potřeba k tomu, aby klient dokázal přestat s násilím“ a co potřebuje jeho rodina. Násilí v nás může vyvolávat strach, hněv a bezmoc, a to nás pak ovlivňuje napříč organizacemi a profesemi a může vést k tomu, že cítíme povinnost zajistit bezpečnost klientů nebo vyšetřit, kdo říká pravdu – což je mandátem jiných.

Jací klienti přicházejí do ATV?
Marius: Naše cílové skupiny se dost proměnily. V 80. letech panovalo přesvědčení, že se násilí v blízkých vztazích dopouštějí téměř jen muži. Ale v 90. letech nám stále častěji volaly ženy, že mají problémy s násilím a agresí a že potřebují pomoc. Tím, že jsme umožnili terapii i ženám s problémem s násilím a mužům vystaveným násilí, jsme odhalili nové stránky tradičních rolí mužů a žen. Ženy dopouštějící se násilí mluví o tom, že násilí je v rozporu s jejich očekáváním, jaké mají ženy být a jak se mají chovat. Takové úvahy od mužů s problémy s násilím slýcháme mnohem méně. Stejně tak muži vystavení násilí vypovídají, že tato pozice neodpovídá jejich představám, jaký má muž být. Začali jsme se také věnovat práci s mládeží s problémy s agresí a násilím. Naši dospělí klienti totiž často mluvili o tom, že násilí a agrese se u nich objevily už v dospívání.

Práce s dospívajícími je ale velmi náročná…
Marius: To ano, ale současně i velmi inspirativní a obohacující. Je radost vidět, když se dospívajícím s problémy s násilím a agresí daří na sobě pracovat a hledat nové způsoby žití a identity, které nevyžadují násilí a brutalitu. Pokud dokážeme dospívajícím pomoci vyvarovat se násilí, pak působíme preventivně i na to, aby jejich budoucí partneři nebyli vystaveni násilí a aby ani jejich děti nemusely žít v násilí.

Je pravda, že dětství prožité v násilném prostředí může ovlivnit zdraví člověka v dospělosti?
Barbora: Studie ACE Vincenta Felittiho dokládá souvislost mezi vystavením zátěžovým událostem v dětství a větším rizikem rozvoje somatických chorob v dospělosti. Zjednodušeně řečeno může zkušenost s násilím v dětství znamenat vyšší riziko rozvoje srdečních a kardiovaskulárních chorob nebo rakoviny. Studie ACE dokládá, že násilí je oproti našim dosavadním předpokladům významnější příčinný faktor budoucích sociálních, somatických a psychologických problémů.

Co byste vzkázali svým českým kolegům?
Marius: Dnes víme, že násilí hraje ústřední roli v rozvoji psychických a sociálních problémů a je zásadní příčinou, proč lidé trpí, jsou nešťastní, zažívají dětství plné nejistoty. Proto je tak důležité, aby se terapeuti o násilí jako téma v terapii zajímali. Pokud budeme naše zkušenosti a znalosti využívat konstruktivně, může mnoho žen, mužů a dětí žít bez násilí, a tím také napomáhat tomu, aby příští generace neměla problémy s násilím. Mnoho lidí tak může žít šťastnějším životem, což přispívá i k ochraně základních lidských práv a k demokratizaci společnosti.


Marius Rakil je klinický psycholog, ředitel ATV a jeden z předních světových odborníků na násilí v blízkých vztazích. S tématem násilí pracuje již 30 let. Spolu se svými kolegy vyvinul terapeutický model ATV pro muže, kteří se dopouštějí násilí na partnerce.


Barbora Jakobsen je klinická psycholožka, vystudovala jednooborovou psychologii na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a od roku 2008 působí profesně v Norsku. Pracovala na psychiatrické poliklinice a klinice adiktologie. Specializuje se na násilí v blízkých vztazích a posledních 6 let vede centrum ATV v Tromso. Působí jako psychoterapeutka, provádí školení a supervize.


Publikace Násilí je možné zastavit představuje základní témata a také nejnovější poznatky z výzkumu v oblasti násilí v blízkých vztazích a kapitolu o tom, jak násilí může ovlivňovat pomáhající profese. Kniha je přínosná pro psychology, lékaře, pedagogy, právníky, sociální pracovníky a studenty těchto oborů.

Reklama