Na základní školu jsem chodila v naší malé vesnici. Druhý stupeń tam ale nebyl a musela jsem jezdit do nedalekého města. Zlatá naše malá školička!
V osmé třídě nás rozdělili do tzv. studijních tříd. 2 byly seskupeny ze zbytku, který zůstal po vybrání dětí s předpokladem dalšího studia a na vybranou 1 třídu byly kladeny vyšší nároky na prospěch. Já mrňous - odjakživa - si sedla do poslední lavice, ale co čert nechtěl.
Při jakémsi „zlobení“ jsme všichni byli pěkně rozházeni. Já putovala do první lavice a ke všemu ke klukovi. Můj vztek neznal mezí!
Ovšem to není celé, to jsem netušila, že můj vztek je slabý odvárek revoluce, konající se doma. Nelidský řev - v klidné, vyrovnané, bezproblémové a zbožné rodině - až se třásl komín, já div nedostala pár přes... ústa, ač jsem byla nevinná jak bílá lilie. Proč? Taky jsem dvě hodiny nevěděla co se děje, zda bude konec světa??? Co jsem provedla??? Tatínek měl hlas jak lodní siréna a všechny báby byly v oknech či před vratama, co se to u nás děje, kdo bude zavražděn, to
ony si servítky nebraly, však se v neděli vyzpovídají.
Ne, nic, pouze můj otec a otec mého nového souseda v lavici byli úhlavní nepřátelé, kteří spolu kdysi několik let pracovali, pak došlo k něčemu, o čemž dodnes nikdo neví co se vlastně stalo, ještěže neměli rváčské sklony a nezabili se, leč, můj hrdý otec podal výpověď a tato rodina pro naši přestala existovat do chvíle, než mne nastěhovali k
jejich synkovi do lavice.
No, dva roky jsme přežili, on byl na matiku, já na češtinu, tak se nám docela dobře dostudovala základka a nastala další etapa života. Já zůstala doma a studovala 2 roky školu asi 30 km vzdálenou, spolužák byl na druhém konci republiky. A řeklo by se konec.
Kdepak! Potkali jsme se kdesi na zábavě hned o prázdninách a začali si psát, scházet se na tanečních zábavách, vyprávěli si o svých partneřích, radili si, přísahali přátelství až do smrti. Pak že přátelství mezi klukem a holkou neexistuje. Nenechte se mýlit, fakt asi ne...
To trvalo do doby, než můj kamarád nastoupil k policii, můj vztek opět neznal mezí, ale on měl zcela reálné důvody. V 15ti mu zemřela maminka na rakovinu a on chtěl studovat, byl hodně nadaný a toužil studovat dál. Peníze neměl, otec se věnoval nové rodině...
Měl dvě možnosti, policie či vojsko. Vybral si policii, že on bude ten spravedlivý a hodný policista. A byl... jenže jsme se 4 roky neviděli, nestýkali, nepsali si a nevěděli o sobě zhola nic.
V té době jsem se dostala na (tehdy) šikmou plochu a neuvěříte tomu,jak lehce sklouznete a jak těžké je se zvedat. 2 roky mne to bavilo, a pak 2 roky jsem bojovala a bála se o svoji rodinu, o vlastní život...
dodnes mám všechna „corpus delicti“ doma u maminky schované v obálce, co ta musela zažít, když dost věděla a navíc jsem řekla, aby kdyby se mi něco stalo, aby to předala policii a říkala jsem tomu „Obálka smrti“. A lítala na StB.
Já to nevěděla, ale i můj kamarád se dostal v té samé době neskutečným omylem do průšvihu, ze kterého se vymotával léta...
Bylo mi 24 let. Končila jsem dálkové studium a chystala se do Brna na vysokou školu. Chodila jsem tam s mladým inženýrem a zasnoubili jsme se, měla jsem ho moc ráda, byl strašně fajn, ale nikdy jsem ho nemilovala, prostě tohle asi byl kamarád, takový bezva kluk! Strašně hodní rodiče, měli mne rádi, ale já s hrůzou zjistila, že se vlastně vdávám za člověka, kterému nejsem schopna dát to, co on mně! Lásku! A to má být celý život? proboha ne!!!! Zrušila jsem zásnuby, rozešli
jsme se a nic od té doby o něm dodnes nevím. Doma rodeo...rozhodla jsem se zasvětit život studiu a kariéře a bez
mužů, tedy, ne zcela, ale vdavky nikdy.
Jenže, pořád jsem se ještě motala v bludném kruhu výhružek a nebyla zcela volná, moje „hvězdná kariéra“ totiž neskončila, jen milenec mi byl dovolen ale dalo to!
Rozhodla jsem se pro hru vabank. Buď budu žít po svém, či nebudu žít vůbec, smířila jsem se i s případnou smrtí, kterou mi bylo vyhrožováno než žít takto. Pátrala jsem, kdo by mi mohl pomoci. Než jsem dospěla k něčemu rozumnému, docela nečekaně jsem byla unesena z brněnského nádraží, zbita a když už jsem mlela z posledního, došlo mi, že bych se mohla bránit. Já - vyhlášený rváč nechám se bít a nebráním se... Bylo
to tím, že jsem očekávala trest a on přišel. Brala jsem to jako odplatu a vůbec se nebránila. Asi proto, že něco podobného jsem dávno čekala. Karma...vjel do mne vztek!
Z posledních sil jsem útočníka začala škrtit, dál už vím jen to, že mi do krku nalil někdo víno aby to vypadalo, že jsem byla opilá. Jak jsem se dostala domů dodnes nevím. Skončila jsem v nemocnici s otřesem mozku, pohmožděninami, naraženými žebry, ale brzy jsem se z toho dostala a rozhodla se pomstít, proto jsem hledala radu.
Díky mým známostem na vyšších postech po okolí a nikoho jsem
nežalovala, ač jsem původně chtěla, se na vše zase „zapomnělo“ a v tomto ohledu byl klid. Mezitím mne pomstil kolega, ale to sem nepatří, ale nikdy mu to nezapomenu, koukám, že jsem byla ostře sledována z mnoha stran...
Jo, policistů jsem znala dost, ale oni mne taky, to jsem
nepotřebovala, kamarády... až jsem si vzpomněla na svého bývalého spolužáka a poprosila o schůzku, je přece policista, navíc mne pochopí. Přece jsme si to slíbili.
Žil tehdy v Praze.
Napsala jsem mu, neodepsal...to mě pěkně dopálilo a napsala jsem podruhé, chtěla jsem definitivní tečku za „kamarádstvím na život a na smrt na celý život! Odpověď?
Jeho osobní návštěva příští víkend, kdy v 11 večer si popletl okna a házel mamince kamínky na okno.
No, pozvala ho dál, nechala nás o samotě a my proseděli noc. K neuvěření! 4 roky bez sebe jsme prožili takřka stejně. Oba pracovali a dálkově studovali, oba měli obrovský průšvih, co asi musel přijít jako lekce do života, oba se měli ženit a vdávat v červnu téhož roku, týden po sobě.
Oba jsme to odvolali, já to naštěstí neměla tak dramatické....
On totiž chodil 4 roky s dívkou a měli se v červnu taky brát, týden přede mnou. Již měli napečeno, vše vyřízeno na úřadech, prstýnky se tehdy kupovaly až na potvrzení matriky, a on najednou řekl NE. Onu dívku si nevzal, najednou sám nevěděl proč se nechce ženit.
Skorotchýně ho div nezabila, ale rozešli se a zůstal sám.
Já se tehdy rozešla poměrně v klidu, ač zasnoubena, chodili jsme spolu kratší dobu a nechtěla jsem se vdát jen proto, že to tehdy tak bylo a všechny kamarádky byly vdané, no naši byli nešťastní.
Ve 24 letech jsme se začali potajmu scházet, když měl volno a přijel z Prahy, naštěstí měl sestru ve vedlejší vesnici. Jak patnáctiletí, protože otcové by nás zabili a možná i jeden druhého... i po letech!
Moje matka pak povolila, takže zbýval těžký oříšek - otec, ale máma je diplomat! Naštěstí..
Po půl roce vášnivé lásky byla svatba. Otcové se zpili pod obraz, vyříkali si nevím co, načež zjistili, že jsou nejlepší kamarádi a hrozně si rozumí a od té doby byl v rodině klid!
Proč se tak zuřivě a dlouho nenáviděli se nedozvíme, jeden si to tajemství vzal do hrobu a druhý nepromluvil. Neptáme se... A vůbec, musím to vědět?
Vydržela jsem to 30 let, tak to tu chvilku už vydržím, ne?
Jenom nevím, je přínosem, či přítěží, že o sobě víme úplně všechno, byvši jeden druhému poradcem ve věcech důvěrných i jiných. Stohy dopisů leží ve sklepě...jako důkaz.
A já nemám věřit na osud?
Kaylie
Neuvěřitelné….čte se to jedním dechem…Přeji hodně štěstí a děkuji za příběh. Míša
Celý dnešní den věnujeme náročné práci andílka jménem Amor. Kdepak se strefil do vás?
Pište na redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
aninas — #13 Děkuji!!!
Kaylie — #12
peetrax — #11 Naprosto souhlasím, jsi - li nemocná, nemůžeš nic!
A žít přítomností je strašně důležité, já se dost zapomínám, šťourat se v minulosti nic nepřinese, jen výčitky a tragické scénáře dopředu se nemusí splnit a kolik to člověku odčerpá síly!
To je svatá pravda.
Kaylie — #10 shrnula bych to asi tak, že hlavní je zdraví a člověk si má užívat co nejvíc přítomný okamžik, že jo...
peetrax — #9Těžko říci a je to věcí názoru a hlavně toho, co člověk prožil. Já svět za zdí znala, kdybych zůstala na vesnici, kde jsem se narodila, měla jsem zcela jiné uvažování než v Praze, i prostředí a znalosti okolností člověka ovlivní.
I když jsem bydlela u rakouských hranic...byla jsem duší pravičák, dnes vím, že existuje něco mezi tím, v čem může každý žít slušně a svobodně. Spousta věcí tehdy byla špatně a kazila ty dobré. Místo toho aby se s tím něco dělalo se rodili noví lidé, kteří byli "zarytí komunisté" pro kariéru, až do r. 1989. Pak honem do modra. Prachy měli, ale potřebovali je vyprat. Pracovala jsem v Praze v takové firmě.
Jen těm po válce věřím, ačkoliv i kolaboranti se překabátili taky, je to tak asi vždy a bohužel v rodině máme dost tragickou zkušenost...z 50tých let.
Moje děti byli chudáci jak pitomé, měli kolem 10 let, samý soudruh, najednou za to dostávali poznámky a tak, no ty byly zmatené, to si nepřejte vidět! Někdy až humoresky.
No důchody, to nemohu říci, že je mi jedno, ono se mi pak bude těžko říkat, svobodně si žiju, a´t nemám důchod, ale čeho, zdraví taky naní zaručené...jenže tohle zas neřeším z toho důvodu, že je to daleko a nevím co bude zítra.
Dneska jsem š´tastná, že jsem byla konečně s tou naší poraněnou Betty venku, pokecala jsem s pár známýma, pejsek je š´tastný a spokojený, venku je nádherně kvetou mi kytičky, letos mimořádně dobře přezimovaly i kaktusy a orchideje, kaktusy snad úplně beze ztrát a to jich je na 200! Tak to potěší, nejvíc se dnes bojím února, to je měsíc smrti pro ně, jinak se těším nejvíc ze kytiček, jsem totiž koza Róza.
A aby bylo léto jak má být a rodiče byli zdraví, víc te´d nechci.
Anai — #6 moji rodiče nebyli šťastní, kvůli náboženskému vyznání nesměli studovat, atd. atd. atd. Doteď to vůči nim a jim podobným považuji za hrozně velikou křivdu.
A jsem šťastná, ať je tahle doba jaká chce, ať třeba nebudu mít nikdy důchod 
, že žiju TEĎ. 
A sebevědomá nejsem, jen občas a nenávidím sama sebe tolik, jak řekl dr. Pohl, že to ještě neviděl, Míša ho možná bude znát, psávával do metra, pak chudák onemocněl.
Psycholog, soudní znalec, byl na Černém Mostě. A mediálně známý.
To jsem netušila....že bych si nějakou občas vlepila, to jo, ale v klidu snesu pohled do zrcadla a neděsí mne vrásky...které ani nemám, spíš jsem přibrala, ale nějak to beru.
Anai — #6 Hele, nejsme náhodou ségry? Tahat kluka drátama, protože rodiče měl v Německu a na to nešlo koukat, nepustili ho za nima. To mi šlo, jak mám fobii, tak jsem se dokázala brodit potokem potmě!
Ale sama s tím komplicem, vždy ano, ano, ale jak k tomu došlo, 3x zbytečně čekali na druhé straně, no myslela jsem, že když ne na čáře, zastřelí mne on!
Já pořád tvrdím jednu věc. Existuje zlatá střední cesta, já jí uznávám, ale netrefím se v žádném ohledu!
Kdybych si mohla vybrat, chci své mládí a ne tu "dnešní svobodu". Já měla krásné dětství i mládí, když jsem si chtěla z frajeřiny zahrát na dobrodruha - prosím, taky jsem si to odskákala, cítím se dnes čistá.
Peníze jsem nebrala, nikdy z toho neměla prospěch, takže se mohu každému podívat do očí a Dominik patřil k rodičům.
Nějaké úplatky, či převádění cizinců, ne to se tady nekonalo, byli jsme 4. Já spíš to neviňátko, které jsem hrála na 1*. Alíbko.....
No, manžel, když se to pak dozvěděl, oslovil mne "huso". No a co, záviděl, posera.
Jinak jsem to tu dost rozpitvala, ač jsem nechtěla, ale ono je to provázané, fakt ten doktor má pravdu! To jsem zkrátila na možné miniminimum.
Spíš jsem tu chtěla poukázat na to, že my dva jsme opravdu osudu neušli a že jsme bez sebe žili téměř stejný život, o té svatbě, co jsme odřekli najednou, ač jsme o sobě 4 roky nevěděli, to mi běhá husina po zádech ještě te´d, protože to normální opravdu nějak není.......
Ale on je takový celý můj život. Te´d jsem to nějak rozebírala - spíš současnost se synem a zírala jsem jak u vytržení. tTen 28letý kluk ví věci, které jsem mu snad proboha ani neřekla a jak moudře mluvil, já se rděla jak růže, protože má víc rozumu jak já a má něco z těch intuicí a paravěcí taky. Dcera ne, ta je celý tatínek.
Dostal mne svou znalostí psychologie, ostatně dělal s lidma, moudrýma radama a vůbec. Ovšem z toho mne vytočí, že div neběžím pro vařečku jak před lety. Inu ŠTÍR !!!
Kaylie — #5 Z dnešního hlediska mi přijde hrozné - my byli šťastní, protože jsem neznali "svět za zdí", a to jsme nemuseli ani žít v Berlíně
. Jenže to vím až teď, jak to bylo příšerný - tehdy prostě jiná volba nebyla a emigrace mě děsila navzdory tomu, jak moc jsem byla antikomunisticky založená a vychovaná, prostě paradox na paradox. Ne, nepřála bych to svým dětem, TEĎ je líp, jsem ráda, že mohli vyrůstat ve svobodné zemi jako sebevědomí jedinci. Víš, jak já doplatila na to, že jsem sebevědomá nebyla? Doplácím dodnes... nabízím se jako snadná kořist všem, co chtějí šikanovat ty, co jsou "jiní", odlišní vzhledem, způsobem života, atd., atd...
Anai — #3 Anai, ano, máš pravdu. Napsala bych to rovnou. Žili jsme za mládí idylku, ale od mých 18ti se to pokazilo vlastně blbostí, a 4 roky jsem žila dvojím životem, Jeden v noci, druhý ve dne. Nejsem zase takový cvok, je to pravda, bohužel.
A jak snadno se to stane, to se ani nenaděješ. Jenže já chtěla už žít normálně a 2 roky jsem se z toho snažila vymanit, až jsem musela opravdu až na dno.
A co to bylo, veřejně jsem to poprvé řekla asi před 4mi lety jednomu lékaři v Praze a ten po mých několika historkách chce stále ať píšu, že to bude něco! Ostatně celý můj prapodivný život od mantinelu k mantinelu.
Dřív bych psala, pak mne to nějak pustilo, když asi už mohu.... no, ale po tolika příbězích, co už mám na netu (nezveřejněné, jen pro sebe) by z toho tenší kniha byla.
jednou mu to dám...
No, žila jsem nebezpečně blízko rakouských hranic a seznámila se s člověkem, co žil ještě blíž a prostříhám se Ti do Rakouska ještě dnes, ale není co. Já toho moc nesvedla, jenže byly obavy, abych nepromluvila, tak si mne pěkně zauzlovat. Svatá nejsem, alibi a záda jsem kryla. Toť skoro vše.
Jediné, od čeho jsem cukla na poslední chvíli 3x - byla emigrace moje. Ne, nedokázala jsem to.
Ale jinak, než se stalo toto, musím uznat, že to, co jsme si psaly, že naše mládí bych docela svým dětem přála, to je pravda, bylo bezpečnější, bezstarostnější, sranda, no však víš.
I když jsem doma musela i pracovat!Přestavovali jsme dům.
gira — #1 Nejšílenější romány nevymyslíš, ty píše sám život...
Asi to tak mělo vyznít, že jsem nepochopila, jaký druh šikmé plochy jsi tehdy zvolila....? Asi tajemství...
Přesto by mě to zajímalo, jelikož Tě znám ze soukromých zpráv, které jsme si nedávno posílaly, tak mě to velmi překvapuje. Přestavovala bych si Tvůj život jako takovou tu klasickou velmi relativní idylku, která se žila za našeho mládí, kdy jsme netušili, že se dá žít i jinak a pokud kdo žil jinak v negativním slova smyslu, tak žil jako já.
Konec dobrý ...............................
No to je teda SILA !! Uplnej namet na roman
...