Odmala jsem já i můj bratr byli "poctivě" honěni do náboženství a každou neděli do kostela, vzdáleného 2,5 km a to za každého počasí  a pěšky. Soboty byl tehdy ještě pracovní.

Nepříjemný zážitek na celé dětství, které jsem rázně ukončila ve 14ti letech, právě proto a nevím, zda jsem byla vůbec k něčemu takovému předurčena,  se veškerá snaha rodičů minula účinkem. Daly by se o tom psát celé romány, ale to si nechám na jindy, to by konce nebralo.

Pak byl pokoj, naši mne ponechali peklu a já si žila po svém. Zachránila jsem tím i bráchu. Co je nějaká karma, leda nějaký kahan, to jsem nezkoumala, víc mne zajímaly jiné věci.

Zajímala mne psychologie, byť je často i náboženstvím protkaná, ale to mi nevadí, nikdo mne nenutí do ničeho. Mám svobodu.

Až jednou... ráno jsem se probudila a vyhrkla "chci Budhu a růžový hrneček". Už jsem byla vdaná, manžel myslel, že se mi  něco zdá, ale já mlela to samé z polospánku dokola.  To už nechybělo moc, aby mne neodvezl do jistého zařízení, ani se nedivím, udělala bych totéž!
 
Přiblížily se mé narozeniny, já nějak dala pokoj, ale co jsem nedostala! Budhu  a růžový hrneček! Růžový porcelán jsem přestala sbírat před nedávnem, ale Budha mne neopustil, mám ho na nočním stolku. Začala jsem shánět informace, číst knihy, vše co bylo v té době dostupné.
Ostatně mám to trochu v krvi, zajímala jsem se jako  malá holka o Egyptologii, miluji Ramsese II., pak to byl Řím, no to mi připomíná bohužel dnešní dobu a Řeckou mytologii, božstva, vzhlížela k Diovi a nechápala proč je Zeus.
Dál jsem se nedostala, dospěla  jsem a došla jen k budhismu. Hinduismus ani ne. I tak jsem chtěla poznat i Muslimy, ale radši ne, asi to mělo být, že na ně nezbyl čas.

Došla  jsem k názoru, že ať je jeden trojjediný bůh či celá  božstva, vždy to byla stejně dobře myšlená a později zneužitá myšlenka.
Jako je to s vynálezy a se vším.

Nejsem ortodoxní věřící, ani člen žádné církve. Přesto do ateismu mám hodně daleko. Prostě jsem si asi vybrala, co se mi kde hodilo a líbilo, bylo pro lidi, bylo dobré. Mám "své" náboženství, tam není pro zlo místo.
Karma existuje, to je beze sporu - aspoň pro mne. Máme ji z minulých životů, ale můžeme ji změnit k lepšímu, než s jakou jsme přišli.
Postoupíme tím zas o stupeň výš.
Zda žiji první život si netroufám říci, ale vše tomu nasvědčuje. Nikdy jsem nepoznala člověka, kterého bych už "někdy potkala", Deja vu mi nic neříká, nic tu neznám a mám pocit, že sem nějak nepatřím. Ono už to, jak strašně jsem nezapadala do naší rodiny, udivovalo všechny. Odmala!
Jedno vím, několikrát jsem byla na pokraji smrti, jednou v klinické, nic si nepamatuji, žádný tunel, světlo, nic, ale přesně jsem se viděla svrchu jak ležím a doktor křičí, "že jim utíkám", všemu jsem rozumněla a všechny bolesti minuly, nechtěla jsem zpět.

Nemám už zas tolik života před sebou, kdo z nás taky  ví,  kdy  a jak...ale mám obavy, že napravit své chyby nestihnu.
Hlavně jednu. A ta se opakovala stále a stále, když jsem úspěšně unikla, tak se vrátila v jiné podobě, pokud ji neodčiníme, neodpustíme v první řadě sami sobě a pak teprve můžeme druhým, nehnem se z místa. A tohle za sebou nemám a stále se plácám dokola.
Cílem je změna k vyšší a dokonalejší bytosti. Každý to máme jinak... kde je konec a kde začátek? Myslím že není, je jen věčnost. Jsou věci, které nemůžeme popírat, či tvrdit, když o nich nic nevíme.

Kaylie

Omlouvám se, mám opět teplotu, takže mi to moc nemyslí.

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

A já si zase myslím, že Ti to myslí hodně dobře. A Ty že sem nepatříš? Ále patříš… a víc takových, jako jsi Ty, by sem mělo zavítat…! :-) Míša

Právě otázce karmy ve vašem vlastním životě, či životě vašich přátel, rodiny či známých je věnováno celé zítřejší denní téma.

Pište na redakce@zena-in.cz