Původně jsem vůbec na toto téma nechtěla psát, navíc mne trochu rozhodilo...ale teď mi to nedá. Je dobře, když má člověk hodně spřízněných duší a ještě lépe, když se to podaří v rodině. Jenže... pominu teď rodinné vztahy, ty mám normální a v pořádku, ale toto je něco jiného.

Když jsem nastoupila do práce, byla jsem dvacetileté třeštidlo. A podle toho také zájmy úměrné věku. Měla jsem klidnou kolegyni, ve věku mé matky, tak chápala, doma měla to samé. Ale milá kolegyně se odstěhovala a mně tam měli dát paní o 13 let starší než já, zájem jen o dětičky, manžílka a rodinu, ve vlaku i na 5 minut vytáhla pletení, no tohle bylo moc. Okamžitě jsem dala výpověď, protože bychom se jedna musely nutně zbláznit. Naštěstí mi vedoucí domluvil, ať to aspoň zkusím.

Paní byla velice milá, hodná, ale pravda, měla to své rodinné zázemí včetně širší rodiny, měli hodně sourozenců, ale já si začala postupně zvykat a bavit se i o jiných věcech než jsou tancovačky. Navíc jsem se svou hloupostí dostala do maléru a byla to právě ona, kdo mne podržel a pomohl. A od té doby se naše vztahy rapidně změnily.
Zjistily jsme postupem doby, že máme stejný názor na život, lidi a vůbec se začaly dít věci.

Obě jsme třeba pracovaly a obě naráz zvedly hlavu a řekly tutéž větu...a takových situací bylo, že nás už pokládali za blázny. A což teprve, když jsme rozebíraly duchovno, naprosto stejné názory! Tehdy ještě nebyla  reinkarnace v "módě", ale my věděly, se známe už odjinud, že máme něco společného, co nesouvisí s naším světem a prací. Že náhody neexistují a tohle byl osud.

Pokládali nás za dva neškodné cvoky.

Ovšem to nejlepší teprve přišlo!  Jednou v noci jsem nevěděla zda spím či bdím, byly 2 hodiny a byla jsem v takovém stavu někde "mezi". Byla jsem asi 2 měsíce vdaná. Náhle jsem stála u postele své kamarádky - ježíši, dodnes nevím jestli v půvabné noční košili či v čem... - a mluvila na ni "Maruško, nelekni se, to jsem já, Kaylie"

Maruška se zprudka posadila, vytřeštila oči a jala se vřeštět....co jsem tam chtěla, dělala, jak se tam dostala, nevím. Její choť se probudil a nadával,  "že tohle už s tím kamarádstvím přeháníme" a spal dál. Ovšem já byla náhle ve své posteli a vřeštěla jsem též. Manžel se tak lekl, že měl málem infarkt. Tehdy to přešel, je realista, ale už podobných věcí za ta léta se mnou zažil, že už netvrdí, že mezi nebem a zemí nic není a po smrti teprv ne....

Pravdou je, že jejich dům jsem znala, zařízení i v ložnici, to přiznávám.

Ráno jsem šla do práce, dojížděla jsem a vyjevená Maruška už byla půl hodiny v práci a dvojhlasně jsme opět spustily....takže jsem tam musela být či se nám zdál stejný sen? Ve stejnou dobu? Je veliké štěsrtí, že oba manželé o tom vědí, že si nevymýšlíme, nakonec Maruška je tak seriozní, že to ani neumí, oba nás brali jako trhlé ženské a od té doby se již nic nikdy podobného nestalo.

Osud mne zavál 150 km daleko, spousty kamarádek, které  jsem měla odnesl čas a nic o nich nevím, jen s Maruškou si píšeme dodnes. Na počítače ona moc není, spíš na vnoučata, co už jsou dospělá a nejraději by pravnoučátka. Tak mi píše občas dopis.

Já jsem můra, nějak  mne psaní nebaví jak zamlada a ona někdy až prosí.....právě na vánoce přišel pohled  "Kaylie, prosím, ozvi se". Bydlíme teď blíž a  nejsem schopna za ni zajet. Přitom není dne, abych si na ni nevzpomněla. Doslova mi zachránila život a dnešní téma mi hnulo osrdím natolik, že se za ní rozjedu, jak mi dobře není.

I manžel už mi to vyčítal a když jedeme přes jejich vesnici k rodičům, není mi taky dobře u srdce. Dal by se napsat román, ale to nechci. Jen chci říci, že mně se v životě stávalo, že lidé, kteří mi byli pak velmi blízcí, jsem zpočátku nesnášela. Já na první dojem dát prostě nemohu.

Našla jsem i několik podobností, oba naši manželé mají 5 sester a obě jsme měly bratry, oběma nám zemřeli, když jim bylo 40 let na srdce...radši dál nepátrat.

Kaylie - Zdena Dolská

P.s.: Myslím, že jsem dnes dostala trochu "lekci", kdyby se s Maruškou něco stalo, budu si do smrti vyčítat, že jsem nebyla děkuji, že jste mi otevřeli oči. Má totiž Anginu pectoris....

Text nebyl redakcí upraven.

Držíme palce!

Téma na dnešek: Moje spřízněná duše

Může to být kdokoliv. Sestra, matka, spolužačka, kamarádka, kterou jste náhodně potkala v kavárně, nebo i váš přítel. Napište nám o své spřízněné duši. O tom, jaký spolu máte vztah, jak jste ji potkala, jak dlouho se znáte. Pošlete své spřízněné duši vzkaz prostřednictvím Ženy-in.

Své příspěvky na téma spřízněná duše posílejte ještě půl hodinky na adresu

redakce@zena-in.cz

Vaše příspěvky budeme v průběhu dnešního dne zveřejňovat. Z došlých e-mailů také vybereme jeden, jehož pisatelku odměníme balíčkem s vlasovou kosmetikou.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY