Na plese jsem nebyla ani nepamatuju. Ono něco takového ještě existuje ? Vlastně ano, na maloměstě ano, v Praze jsem byla jednou a stačilo mi to. Ale to je už 25 let.

To spíš vzpomínám na plesy mého mládí. To byly panečku časy! Byla jsem poměrně známé kvítko, inu vesnice, maloměsto poblíž, tam jsem chodila nejvíc. Znal mne kdekterý příslušník SNB, i tančit se mnou šli, chodívali na kontroly, zda se něco neděje nepatřičného. No dělo, občas.

Aby ne, když jsem chodila na plesy, kde se tehdy pohyboval jihlavský "Magor", dnes slavná osobnost. A ten uměl věci a ta jejich kapela... pak ji zakázali, natož na plesech.

Tehdy se nosily krajkové šaty, až na zem, dlouhé vlásky a vypadala jsem jako princezna, také to místní mladíci ocenili, někdy jich bylo víc, ke všemu mně se nelíbil ani jeden a dopadlo to vždycky stejně - skončilo to rvačkou, tudíž proto mne policisté tak dobře znali.

No ale princezna byla trochu čertík. Jednou se stalo, že mne oběžoval jakýsi hoch, který se mi nelíbil ani trochu, samozřejmě, že další "nápadník" mi běžel na pomoc. A zase - skončilo to rvačkou, ovšem, já nejsem ta, co křičí - "nechte toho, neperte se, ne a ne a ne", zakrývá si oči tak, aby dobře na všechno viděla a výská, nic více nedělaje.

Tak to já nejsem, okamžitě jsem mezi ně vtrhla, v krásných bleděfialových nových krajkových šatech až na zem, vysokých podpatcích, jiné jsem ani nenosila  a nenosím, ples neples a pustila jsem se do nich, rány lítaly na všechny strany, utrhli mi kus sukně, uletěl mi podpatek, vlasy jako vrabec, diváků jako máku a do toho VB!

Ti nás zpacifikovali  všechny, jen jsem trochu upravila, podpatek provizorně  přilepila žvýkačkou - to je nouzové opatření, které jsem za ta léta vynalezla, učesala se, nechala si domluvit příslušníky VB a zbytek plesu přežila bez úhony, beztak se blížil odjezd mého vlaku.

A to nejlepší nakonec. Domů jsem dojela bez úhony, na vlak to bylo kousek a u nás taky. Ale, bylo tu ale...

Bratr mé nejlepší kamarádky tehdy, mi někdy opravdu nepříjemně dával najevo svoji náklonnost. Tudíž jsem od vlaku nabrala obrátky, co to šlo. Už už mne doháněl, ale byla jsem už u naší zahrady! Hup přes nízký plůtek, úprk sněhem přes zahradu a do dvora mne čekalo přelézt víc jak 2,5 m vysoký plot z prken. To bylo horší. Usoudila jsem, že je škoda punčocháčů, tak jsem je stáhla, a v ruce s nimi jsem se vydrápala na plot po hranici dříví, pak seskočila... a v tom se rozsvitilo a ve dveřích domu stála moje drahá matinka, která nevěřila vlastním očím. Ona byla úplně z jiného těsta, ta tohle pochopit nemohla, byla taková moc jemná.

Pohled na dceru, která jak nějaký uličník leze ve čtyři v noci v únoru přes plot, v ruce drží punčocháče, vlasy rozevláté jak Viktorka u splavu, kus róby z ní visí, no to bych vám přála vidět ji. Prvně se lekla mne a pak o mne. Myslela, že jsem asi někde s někým "dováděla" sníh, nesníh, co ty punčocháče dole a taková oškubaná?!!! Ta mi dala, ani si nechtěla nechat vysvětlit, že jsem tímto způsobem chránila svoji počestnost!  A že jsem ještě tehdy měla co....Bylo mi 18 let.

No, přesto mne s povzdechem pustila příště zas, se slovy "to tam musíš být pokaždé, vždyť jsi byla minulou sobotu...", no byla ,ale to už přece je týden! Ještě abych tak o něco přišla! Ještě, že se nikdy některé věci vůbec nedozvěděla...

Kaylie

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

To je jak z nějakého filmu...už vím, připomnělo mi to film Zápisník jedné lásky! :)