60591c997720eHERBAR-8-PROMO-19.jpg
Foto: Jiří Horník

Kdybyste byla zeleninou, jaká by to byla?
Tak to mně jako úvodní otázka opravdu rozesmálo. Trochu se bojím odpovědět, abych si to v nadcházející zahradnické sezóně s některým druhem nerozházela, ale vyberu si rajče.

Kvůli tomu, že vám chutnají?
Rajče má snad každý rád a je to zelenina vysoce opečovávaná. A těch krásných odrůd, co existuje! Například německý pěstitel Michael Schick má takovou menší sbírku 930 odrůd…

Snad nemáte všechny na zahrádce!
Nechala jsem se jen inspirovat a přes dvacet starých, krajových i moderních odrůd jsem posbírala, napěstovala a navařila do své nové knihy Herbář ze zahrady přímo na talíř. Já rajčata prostě miluju!

A zřejmě nejen je… Kde se vzala vaše láska k zahradničení a vaření? Slyšela jsem, že už v dětství jste byla hodně radikální, co se týče jídla…
Mně vždycky fascinoval ten proces zrození nového života. A na rostlinách je to krásně vidět. Od semínka v hlíně nebo doma na klíčící misce můžete sledovat, jak je ten růst úžasný. To mě chytlo už na základce. Ale k pravému setí a  pletí jsem se dostala až po narození dětí a díky částečnému životu na rodinném statku. Díky mé mamince, a také milé tchyni se stále učím, jak slavit úspěchy na záhonech, třeba právě s rajčaty. Pro mě je největší luxus na talíři to, co si rodina vypěstuje sama. Bez chemie, s ohledem na přírodu i s tím, že plody nejsou vyleštěné a stejně kalibrované jako v obchodě. Je to fantazie, když si uvaříme vlastní sugo na zimu nebo zavaříme okurky, do sklepa si chodíme pro mrkev, řepu a brambory, když si skočím na záhonek pro čerstvý mangold…

Pěstování bez chemie, důraz na sezónní potraviny, zavařování… Nejen tím leckdy odkazujete na dobu našich prababiček (babiček), co se vám na čase První republiky nejvíce líbí?
Mě hodně baví i ta doba před technickou revolucí. Život venkovského lidu byl častokrát velmi krutý, kvůli nemocem, hladu i dlouhé zimě, ale velmi mě inspiruje to samozásobení a zpracování vlastní úrody, sběračství v přírodě i jednoduché recepty. Pěkně to popisuje prvorepubliková propagátorka zdravé výživy Marie Úlehlová-Tilschová v knize Česká strava lidová. A právě ona a další odbornice na jídlo jako Sandtnerová nebo Kejřová, ale třeba i restauratér Šroubek jsou velmi inspirativní osobnosti, ztělesňující eleganci, ale i pokrokovost a takovou živou energii první republiky. Také Masarykův důraz na morální hodnoty je mi velmi sympatický a dost mi v dnešní době chybí.

Doma prý ráda nosíte zástěru, učíte vařit úplné začátečníky i pokročilé, milujete zahradničení… ztotožnila byste se s tím, kdyby o vás někdo řekl, že jste taková nová Rettigová?
Ha, tak to mně nikdy nenapadlo. To nutí k zamyšlení. Víte, mně chybí to vlastenecké zapálení a neumím psát básně. A už vůbec neovládám takové dovednosti jako ona. Ale vlastně mě to srovnání potěšilo, i když je velmi nadsazené.

Jasně, myslela jsem to tak. Když se ale ještě na chvíli ohlédneme do historie, Rettigová byla v té době poměrně emancipovaná žena, možná bychom mohly říci, že i s feministickými postoji. Dnes ale obraz ženy v kuchyni asi není vzorem typického feministického hnutí. Nebo myslíte, že ano?
Já si myslím, že se to vrací nebo spíše vrátilo v podobě dnešních velmi úspěšných žen, které díky propagaci stylu super hospodyně ovládají trh a jsou obrovskou inspirací pro spoustu žen i mužů. Martha Stewart, Gwyneth Paltrow, Oprah Winfrey a další osobnosti, ale i tisíce autorek kuchařek a dobrých blogerek ukazují, že vaření může být jistým druhem umění, je to profese a jíst dobře a zdravě je prostě nezbytnost. Ženská síla, kreativita, elegance, chuť předat informace třeba i o tom, co jíme, dělat osvětu, to jsou pro mě hodnoty, které v dnešním světě snad už nikdo nepovažuje za méněcenné. A kdo ano, tak ať jí ohřáté jídlo z konzervy!

Když už jsme náhodou u té konzervy… Vařit z kvalitních surovin si mnoho Čechů nemůže dovolit. Jde ve městě vařit z dobrých surovin vůbec levně?
Jak se to vezme a jak k tomu přistoupíte. Potraviny ve větších městech bývají dražší. Pokud chcete certifikovanou kvalitu, většinou si připlatíte, protože za takovým výrobkem je spousta ruční práce a dražších surovin, které se nevyrábí průmyslově ve velkém. Na trhu je však spoustu dalších potravin, které mají přijatelné složení bez zbytečných přídatných látek, takže je dobré číst si obaly a naučit se hledat v té obří nabídce. Pak už si najdete to své a možná ušetříte. Také hodně plýtváme jídlem. To může změnit každý. Anebo na zdravějším jídle prostě nešetříte, protože víte, že vaše tělo a kondice je u vás na prvním místě. 

Máte představu o tom, o kolik se měsíčně jídlo prodraží, vyměníme-li suroviny z běžných supermarketů za ty z farmářských trhů?
To nedokážu posoudit, ale třeba v porovnání bio a nebio to může být až třetina ceny u jednotlivého zboží. Nicméně nabídka už je poměrně velká, takže seženete některé výrobky cenově srovnatelné. Ale zase jde o ten úhel pohledu. Vyrobit něco průmyslově v obrovském množství bývá sice levné, ale určitě se to projeví na kvalitě. Kdežto takový dobrý farmář  se soustředí na citlivější chov nebo pěstování bez nadbytku chemie, tím pádem může mít menší výnosy, produkuje oproti továrně malé množství produktů a ruční práce bývá součástí celého procesu a ta je prostě drahá. 

KW-cover.jpgZapomněly jsme zmínit, že i ve městě je možnost pěstování vlastních plodin. Hodně populární jsou poslední roky komunitní zahrádky. Ve vaší nové knize jsou i rady, jak a kdy sázet, čím byste jako začátečník začala?
Komunitní zahrady jsou skvělá volba pro aktivní lidi, co chtějí pěstovat a nemají svou zahradu nebo větší balkon. A čím začít? Velmi dobře to jde s ředkvičkami nebo hráškem. Rostou totiž rychle a člověk má radost, že vidí brzy výsledek a sklízí. To je motivující. Když máte víc místa, můžete zasadit i semínka cukety nebo dýně. Ty jsou zase docela bezúdržbové a mají velké plody. Nebo třeba špenát a mangold. Ten můžete sklízet do podzimu.

A co znamená ta vaše výzva #zemejakozahradka?
Ráda bych inspirovala ty, kteří hledají radost dělat prostředí, které nás obklopuje lepší pro náš život. Ukázat, že individuální péče o přírodu, třeba jen na zahrádce má velkou cenu. Chtěla bych je seznámit se zajímavými a často i zapomenutými odrůdami zelenin, které mívají i poutavý příběh. Že to, co pěstujeme a jíme, utváří i prostředí v jakém žijeme, patří k ní i starost o naši půdu a vodu. Zkrátka krajinu máme v rukách také na naší zahradě. A kdo má v těch rukách ještě mobil, může se o svou chloubu pěstování podělit se mnou a ostatními na mém IG katerina_winterova_official, právě pod #zemejakozahradka. 

Já se třeba ale ani nebojím sázení jako klíčení, už se mi mockrát stalo, že semínka prostě vůbec nevyklíčila, i když jsem se snažila udržovat je ve vlhku…
Může se stát, že mají semínka špatnou klíčivost, ale většinou je to o tom, že je moc zaléváme, nebo necháme zaschnout, že nemají dostatek světla nebo je jim zima. Rady jak na to najdete v mé knize Herbář ze zahrady nebo na webu culinabotanica.cz. Tam se dozvíte všechno k nadcházející zahradnické sezóně.

Jednou z kapitol Herbáře jsou i vaše oblíbená rajčata. U nás se jim daří, taky jich dokážeme v Čechách spoustu vypěstovat, ale ne všechny u nás zůstanou. Místo toho se k nám dováží ze Španělska či Itálie. Jsou ale levnější, kupujete si je třeba v zimě?
Já na ně v zimě ani nemám moc chuť a když, tak si koupím ty z bio produkce. Ale co se týká chuti, není to stejně nic lahodného. Rajčata, jahody, maliny a další ovoce a některá zelenina prostě k zimě nepatří. Já mám v zimě ráda řepu, čínské zelí, ředkve, mrkev, brambory, jablka, zelí. Prostě hlavně to, co se dá uskladnit nebo zavařit z podzimní úrody. 

Upřednostňujete lokální suroviny, ale vaše kuchyně je rozmanitá a připravujete recepty snad ze všech koutů světa. V komentářích pod jedním z dílů Herbáře jsem četla, že by si asi někteří diváci přáli více „české kuchyně“. Ono vařit typicky české jídlo snad ale ani nejde, v knize píšete, že guláš je vídeňský, svíčková je také z Rakouska… Co je podle vás typicky české jídlo?
To bylo určitě k sedmé řadě Herbáře, která byla Světová, podle mé knihy o koření, bylinách a jídle ze všech koutů světa. Vím, že Češi mají rádi to své, ale přitom se stravují hodně v čínských a vietnamských bistrech. Ale jsme prostě klasici a rádi se díváme, jak někdo peče kynuté koláče nebo husu. Naše národní kuchyně je hodně ovlivněná kuchyní Rakouska-Uherska i díky tomu, že ženy chodívaly sloužit například do Vídně a tamější recepty se pak zpátky dostávaly k nám a různě variovaly. To se týká hlavně měšťanské kuchyně. Ta lidová, venkovská se nám na stůl dostává stále v podobě třeba vánočních jídel, jako je houbový kuba nebo jáhelník, nebo pak velikonoční mazanec. Ale za typické české jídlo se považují švestkové knedlíky, nejoblíbenější recept tatíčka Masaryka.

KW-zahrada.jpg
Foto: Jiří Horník

Typická česká kuchyně zkrátka nelze jíst každý den. Na závěr bych se přece jen ještě ráda vrátila k období zhruba před sto lety. Ženy po čtyřicítce často vypadaly jako babičky. Vy vypadáte o deset let mladší, a to i se šátkem na hlavě. Přitom se k radám babiček ohledně krásy často vracíme. Používá se sádlo, bylinky… řídíte se také nějakou osvědčenou babskou radou?
Děkuji za poklonu, to budou geny. Ženy, na které asi narážíte, dříve rodily jedno dítě za druhým, dřely na poli, byly pořád na slunci, měly různé nemoci, jednotvárnou stravu. Až díky jednoduššímu životu ve městech, úbytku fyzické práce, povědomí o různých druzích antikoncepce, zavedení vody, elektřiny a tepla do domovů, a také vývoji farmaceutického a kosmetického průmyslu jsme došli k lepší kvalitě života, který se samozřejmě odráží i na vzhledu. Byla jsem celkem překvapená, když jsem v prvorepublikových časopisech narazila na témata plastických operací. A co se týká rad našich babiček v péči o pleť, pro mě je zásadní síla přírody bez přidané chemie a jednoduchost preparátů. Jednu dobu mi pomohlo moc se nesledovat v zrcadle a myslet pozitivně. To má člověk hned o pár vrásek a pupínků míň.

Na zpomalení stárnutí zřejmě nejlépe funguje vyrovnaná psychika. Ještě poslední otázka: Jak váš život ovlivňuje pandemie?
Asi jako každého z nás. I když jsem celkem samotářský typ, ten sociální kontakt mi už moc chybí. I jen to, že si popovídáte na nákupu, nebo v bance o počasí s někým z ulice, usmějete se na sebe a zvednete si náladu přáním hezkého dne. Zmizely nám všem některé rituály dne, jako odchod dětí do školy, normální provoz v zaměstnání atd. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Věřím, že se na spoustu věcí v našich životech začínáme dívat jinak a máme tak příležitost něco změnit nebo uskutečnit. Je to těžká doba, ale říká se také, vždycky může být hůř. Ale ať už to, sakra, skončí!

Mohlo by vás zajímat:

Reklama