Když už spolu byli deset let a pořád byli bezdětní a stále dokola museli čelit dotazům tetiček, babiček a sousedek “Tak co, kdy už?“ řekli si, že s tím opravdu budou muset něco udělat.
Absolvovali spoustu vyšetření, nejdřív Lenka, pak Petr a výsledkem bylo zjištění, že oni dva spolu děti mít nikdy nebudou. Proč, to pro tenhle příběh není důležité.
Lenka ale byla takový ten, jak se říká, mateřský typ. Hlídala mimina kamarádkám, nahlížela do kočárků a dítě se stalo jejím jediným přímo zbožným přáním. Jinak nechci už vůbec nic, říkala, dala bych za dítě všecko na světě.
A tak si podali žádost o adopci. Bylo to asi před dvaceti lety.
A zase absolvovali řadu vyšetření a testů, pohovorů a především dlouhé nekonečné čekání.
Nevím, jestli to byla protekce nebo štěstí, tak dalece jsem tuhle otázku nikdy nezkoumala, ale asi po necelých dvou letech čekací nejistoty se na ně usmálo štěstí.
A jednoho krásného letního odpoledne si přivezli domů dvoutýdenní růžovoučký uzlíček. Karolínku. Všichni z ní byli úplně paf.
Karolínka vyrůstala jako malá princeznička, měla všechno, na co si vzpomněla, všichni ji tolik milovali. Prostě vymodlené dítě.
Pak přišla puberta a náhlý zlom. Z něžné holčičky se stala svéhlavá rebelka. Vzpurná, své názory (které vždycky byly jiné než názory všech dospělých kolem) si nikdy nenechala pro sebe. Na základní škole z toho byly trojky z chování, ze dvou středních ji vyhodili. Taky proto, že tam skoro nechodila, začala se toulat.
Lenka byla nešťastná, Petr se doma zdržoval stále méně, raději byl s kamarády. S Lenkou se často hádali kvůli Karolíně, a ta Petra už úplně přestala respektovat. Lence se ještě občas podařilo Karolínu přesvědčit, aby začala "sekat dobrotu". Ale její dobrota nemívala dlouhého trvání. Nic na 
Projevily se neznámé geny?
Nebo prostě puberta, která časem přejde?
Rozmazlili ji příliš?
Těžko říct. Mě by však zajímala jiná věc. Karolíně je 18 a neví, že Petr s Lenkou nejsou její praví rodiče. Oba si totiž myslí, že tenhle fakt není nutné dceři sdělovat. Navíc v současné situaci by spíš ještě přilili oleje do ohně.
Udělali ale správně? Neměli Karolíně tuhle skutečnost nějak šetrně sdělit ještě v dobách, kdy byla jejich hodná holčička?
Co si o tom myslíte vy?
Nový komentář
Komentáře
říct co nejdříve jak to dítě začne chápat, než aby se to dozvědělo od cizích? Vy si vážně myslíte, že to neví? ALe....
Ja vazne nevidim jediny duvod ji to rikat.
Jestli s ni maji problemy, budou je mit jeste vetsi . Pokud to dite vi od malicka, prosim, ale problematicke holce prozradit pravdu....mozna jedine pod vedenim nejakeho zkuseneho psychologa a jeste bych si to moc dobre rozmyslela.
Natalie:
Je to přesně tak!
Já adoptovaná nejsem a v pubertě to se mnou bylo podobně
, ale moje mamka je adoptovaná a nesmírně se jí to dotklo, když se to jako 10letá dozvěděla bohužel, od cizích, no a pak brala od rodičů všechno jako křivdu, třeba " moje vlastní maminka by mě nenutila chodit do školy" a podobně. Teď bych to s Karolínou neřešila a počkala, až se ta puberta trošku přežene, aby to její postoj ještě nezhoršilo a nepřiostřilo, jako nejste moji rodiče nemusím vás poslouchat.
Známým se přesně tohle stalo - vychovával ho otec s babičkou, matka se kluka zřekla. oni mu nalhali, že umřela na rakovinu a kluk ji jednoho krásného dne potkal zrovna, když u toho byla jejich známá a celkem bezelstně (v domění, že jsou normálně rozvedení a že se syn s mámou občas vídá) mu ji ukázala...nechtějte vědět, jaké peklo se rozpoutalo, a to klukovi bylo teprv sedm...
Mám hezký příběh mé kamarádky, která asi před 16 lety adoptovala 2letou holčičku. Psycholožka doporučovala říci jí to co nejdřív, nejlépe před začátkem školní docházky, ale kamarádka se k tomu dlouho nemohla odhodlat. Až jednou, to bylo holčičce asi 7 let, si spolu prohlížely knížku, kde bylo jak se rodí děti, ona sebrala všechnu svou odvahu a řekla té malé. Víš, když jsi byla malá, tak jsi byla v jiném bříšku, u jiné maminky. Ale ta už měla moc dětí a nemohla se o tebe postarat, tak jsme si tě vybrali, protože ses nám moc líbila a teď jsi u nás. Holčička na to vůbec nereagovala a obrátila list v knize a koukala už na jiný obrázek. Moje kamarádka ji vzala za ruku a řekla: Poslouchala jsi vlastně, co jsem ti řekla? Načež to úžasné malé dítě pravilo: No jo, byla jsem v jiném břiše, a co? A nikdy s tím neměli doma problémy. Takže je asi opravdu správné říci pravdu, dokud je dítě přiměřeně malé. Na místě rodičů z článku bych nechala sdělení této skutečnosti až na dobu, kdy se puberta zklidní...
opravdu těžké rozhodování - co je lepší - vědět a tápat nebo nevědět a být v klidu
....
Lína: musíš být zaregistrovaná
taky nevim,proc ted, kdyz je krizova situace uvazuji o takovem meznim reseni...souhlasim, ze ted uz je na sdelovani pozde
Pokud byla holčička doutýdenní, je dost pravděpodobné, že má Lenku a Petra napsané v rodném listě jako rodiče. Rozhodně bych jí tím nepletla hlavu. Obzlváště teď ne. Známí takto adoptovali holčičku taky, měla je oba zapsané ve svém rodném listě, takže jediné jak by se na to dalo přijít že není jejich biologická dcera jsou testy DNA. A teď v dospělosti je dokonce své adoptivní mamce hodně fyzicky podobná.
Já myslím, že jí to měli říct, dokud byla malá. Teď když to s Karolínou tak mlátí, je na to pozdě. Byl by to pro ni důvod k dalším sekům.
Moje teta ma se svoji dcerou obdobne problemy, a to ji porodila. Myslim ze na tom nezalezi, jestli je nekdo adoptovany nebo ne. Takovahle rebelantska puberta je podle mne spise reakce na onu princeznicku v detstvi nez na adopci. To ze se vyskytuje u osvojenych deti muze byt spise tim, ze k nim maji rodice jiny pristup nez u hordy vlastnich deti.
Muj nazor je: nedelat ji zbytecne v hlave zmatek a brat ji jakou je. Treba se casem uklidni, treba ne, ale nevidim duvod proc by se k ni meli chovat jinak jen protoze je adoptovana. Navic, pokud ji to dosud nerekli, tak ocekavat ze se tim neco zmeni neni fer.
Určitě říct..a co nejdřív.
Jsem toho názoru, že určitě říct a čím dřív tím líp. Naši známí mají adoptovaného chlapce od 2 let, řekli mu to hned formou "my jsme si tě vybrali a ty sis vybral nás". Samozřejmě s přibývajícím věkěm přibývalo i informací. Dnes je mu 16 a vycházejí v pohodě.
Myslim ze rodice by to meli rict dite na to ma pravo, nasi mi to taky rekli a jsem jim za to moc vdecna
ikdyz jsme si take tim obdobim prosla ale ted zpetne vim ze si jich vazim jeste vice a oni me miluji jak je rodice dokazi mit radi sve dite
Není to tak dlouho, co jsem četla podobný příběh, kde to dotyčné slečně řekli a nedopadlo to vůbec dobře
. Myslím, že je to přilévání benzínu do ohně. Je to dobrý argument, nejsi moje matka, tak.....
Mám jednu kamarádku a ta se podruhé vdala, když jejímu synkovi byl 1 rok. Její ninější manžel vzal její dítě jako za své, dal mu své příjmení. Teď je klukovi 7 let a ona tápe zda to mají synkovi říci, že taťka není jeho taťka...Myslím si, že by to klukovi jen uškodilo je teď také dost vzdorovitý a myslím si, že by se mohlo i stát to, že kdyby mu něco řekl jeho adoptivní taťka tak synek by mohl odpovědět Tebe neposlouchám nejsi můj táta..Znáte to dítě něco plácne, ale pak to mrzí nejvíce dospělého. Ona má jen strach, aby nějaká dobrá duše mu to neřekla dříve..Já si myslím neříkat to, když si druhá pravá polovička neozývá po dítěti tak proč dělat bolest.
Já bych to řekla, když byla ještě malá teď je pozdě. Ale může se stát, že to nějak zjistí a pak rodičům vyčte, že ji to neřekli.
Pokud se to dítě dozví včas, může se s tím snadno smířit. Ale riziko, že to rodičům v pubertě vmete do tváře je tady vždy.
Pavluska: To bych jí neříkala, to je přilévání oleje do ohně...je to sice už 17 let, ale svou pubertu si ještě pamatuju.
Teď už je opravdu pozdě, ještě by jin utekla hledat biologické rodiče, zvlášť, když tak vyvádí. Kdoví, koho by našla, jestli vůbec....Počkala bych, až bude dospělá.
S tím případným dárcovstvím bych to neviděla tak dramaticky, každý ví, že zrovna rodiče díky míchanici genů nebývají zrovna ti praví dárci čehokoli, snad sourozenci, ale ty Karolína nemá, tak bych to neřešila