Je to nedílná součást každého z nás. Takové malé soukromé cestovní zavazadlo, které může, a nebo nemusí být těžké. Problém bývá někdy v tom, že ne vždy víme přesně, co v něm máme, dokud to nespatříme…


Když jsme minule psali o nekonečném množství alternativ budoucnosti, jejíž podoba visí víceméně na nás, zmínili jsme na konci článku jakési pilíře, které měnit nelze. Totiž karmu. Zajímala vás a zajímavá je, posuďte sami.

Má ji za sebou každý

Termín osud nemám moc ráda, protože to zní jako něco, co jde mimo nás, a to není pravda. Vypadalo by to, jako by někde seděl někdo se soudcovským kladívkem a hodnotil naše minulé činy. A to si také nemyslím. Tak jako si můžeme takříkajíc zprasit jednu alternativu, přesně stejným způsobem si lze udělat z vlastní karmy dost nepříjemné břemeno. Rozdíl je v tom, že příčinu karmického dluhu si nemusíme vždy pamatovat. Jenže…

Fakt, že si to nepamatuji, ještě neznamená, že jsem to neudělal

Tedy oni mě ti svědci viděli a průmyslové kamery natočily, jak vybírám banku, ale já si to celé vůbec nepamatuju, takže po mně nemůžete chtít náhradu a nemůžete mě obvinit.“
Těžko vám takovouhle obhajobu někdo slupne, i kdyby to byla nakrásně pravda. Prostě jste tam byli, peníze si odnesli a pokladní z toho teď má šok.
Že jste to zapomněli, je sice mrzuté, ale nevinného to z vás neudělá v očích nikoho.

Hodně jsem to zjednodušila, ale s karmou se to má podobně. A vůbec nezáleží na tom, kdy k čemu došlo. Naše skutky, respektive aktivity naší podstaty, nás dostihnou bez ohledu na čas, který je v případě karmy a z pohledu universa jen hodně relativní pojem. Nechme ho chvilku stranou jako věc nepodstatnou.

Nic se neděje bez příčiny

Všechno, co nás potkává, co se děje, má svůj prapůvod v minulosti. Logicky, protože jakákoli akce vyvolá nějakou reakci. Úplně každá. I nepatrná drobnost.
Tak funguje vesmír a my jsme jeho součástí. Díky nějaké pradávné akci, jako reakce na ni, tady vůbec jsme. Bylo by tedy nesmyslem si myslet, že tomu v případě našich akcí bude jinak.

Začátkem je myšlenka
Právě své myšlenky, byť je pokládáme za bezzubé, bychom paradoxně měli hlídat nejvíc. Proč? Protože na základě myšlenky teprve jednáme – akce. A v ten moment jsme položili základ nezvratné reakce.
Jsou to tedy právě naše myšlenky, co v konečném důsledku formuje jednak naše alternativy budoucnosti, a jednak potažmo vytváří karmický dluh.

Dluhy se platit musí
Když si vzpomenete na včerejší soutěž na Ženě-in Víte, kdo jsem? a podíváte se na celý život a smrt této ženy, neubráníte se otázce: Kde vzala takový „osud“?
Celé si to nepřinesla, jen začátek. K mnoha alternativám bohužel přispěla svými myšlenkami, na jejichž základě pak jednala. Věci její karmy dobře rozpoznáme u těch, které zdánlivě ovlivnit nemohla. Tou první je určitě to, kam a komu se narodila, z čehož pramenilo celé její smutné dětství. Karma, kterou si ještě neodžila, a tak si ji přinesla.

Dál už to bylo o tom, kam se její bytost naklonila. Mnoho už nemusela, leč udělala, a následovaly nutně reakce, které přijít musely, jestliže byly vyvolány. Na jejím pohnutém „osudu“ můžeme dobře vidět, že nic nezůstane bez odezvy – zpětné vazby. A jak je snadné si doslova podělat celý život.
Byla by hloupost teď polemizovat nad slůvkem „kdyby“, protože jistě umíte poznat, kde a v jakých momentech dávala základ všemu, co později následovalo.

Čím dřív, tím líp
Jestliže se vám vaše skutky vrací ještě ve chvíli, kdy jste schopni rozpoznat jejich původ, jestli jste vůbec ochotni tímto směrem přemýšlet, pak patříte mezi ty jednoznačně šťastnější.

Čím dříve si odžijeme tu kterou věc, tím dříve je po ní. Pustí nás to dál.
Jestli je naše duchovno natolik vyspělé, že máme na to si chyby uvědomit a přijmout, pak logicky lépe ohlídáme chyby příští.
Pakliže si na tomto podkladě ohlídáme své myšlení, a tím pádem i jednání, logicky si do života naprojektujeme úplně jiné události než naopak.

Jak si nasekat co nejméně dluhů?
S faktem, že každý z nás si něco z minula přinesl, co je potřeba přijmout a odžít, už asi nic neuděláme. Nejsme vybaveni takovou pamětí, abychom si všechno pamatovali, je spíše namístě jednak doufat, že jsme nespáchali nic hrůzného, a jednak události, pro které nemůžeme najít odpovídající odpověď, prostě brát jako jakousi platbu, kterou se čistí naše konto.
Nikdo nejsme čistý jako slovo Boží. Spíše bychom si neměli vyrábět další problémy, a to lze. Celkem snadno.

Základním modelem je přemýšlet dopředu s vědomím, že cokoli udělám dnes, to dostane v budoucnu nějakou tvář, do které budu muset nahlédnout. Uvidím v ní vše, co svým jednáním způsobím v okolí. Čili to nebude jen holá podoba původního, ale celý balík všeho, co jsem tím rozpohybovala.

Logicky nelze úplně přesně vědět, jaký efekt vyvolám, ale odhadnout to jde.
Vždy, než se k něčemu rozhodnu, a tady jsme u té myšlenky, bych si měla uvědomit, že za mé jednání a všechno, co způsobí, jsem plně odpovědná! Ani bezděčné chování není omluvou.

- Pakliže ublížím, bude mi ublíženo.
- Pomohu-li, totéž se ke mně dostane zpět. (Za předpokladu, že předtím jsem nechodila a neškodila, což také nikam nezmizelo.)
- Tak, jak smýšlím o druhých, budou oni smýšlet o mně. V závěsu jde chování k nim.
- Moje motivace k jednání bude i motivací druhých ve vztahu ke mně. (…a potom se dobrem tím na člověka proměním – nefungovalo to, až do chvíle změny motivace.)
- Jdu-li po povrchu, nemohu očekávat hloubku.

Je to strašně těžké a bylo by to na mnoho článků. Nejsem mentor všeho znalý. To, co se snažím vysvětlit, je osobní zkušenost. Čili jen to, v čem už sama netápu. Nevětším učitelem je člověku život sám.
To, co pokládám za největší dar v životě, je právě okamžitá zpětná vazba a možnost některé souvislosti včas vyhodnotit a poučit se. Velmi za to děkuji, ač vlastně nevím komu.

Udělala jsem velkou řadu chyb a také za ně zaplatila. Určitě se ještě mnoha dopustím a zaplatím. Jen doufám, že tím co nejméně ublížím druhým.

Nelze se stát ze dne na den vzorem ctnosti, protože za námi jsou naše minulé skutky. Lze si ale do života a životů následujících poslat dobrou karmu. Očůrat tyhle věci nelze. Lhát si do přítomnosti znamená žít se lží v budoucnu a model „po mně potopa“ znamená jen topit sebe ve dnech příštích.

Snad ničím se nevraždíme tak efektivně jako lhostejností.