1.” Jsi zlý!” nebo “Nemám tě ráda!” nebo “Já se z tebe zblázním!”


To jsou formulace, které zavání citovým vydíráním. Dítě je zároveň zavrhováno a obviňováno, čímž mu rodič nechtěně vštěpuje nesmyslnou myšlenku, že je miluje jenom tehdy, je-li dítě hodné.


Naše snaha by měla vést k tomu, abychom nezavrhovali dítě, ale jenom část jeho chování, řekněmě proto raději: “To, co děláš, je zlé.” Nebo “Tvé chování mě štve.”


2. “Vezmi si příklad z…”

Dítě si musí vzor vybírat samo, rodiče mu jej nesmí vnucovat. Nadto proti tomu, koho dáváme za vzor, se v dítěti buduje vzdor a zášť, často má tato formulace negativní účinek i proto, že dítěti je jasné, že místo na slunci je už obsazeno, nemá tedy smysl se více snažit.

Raději říkáme. “Více se snaž.” Nebo “Buď ochotnější.”, ale vyhneme se srovnávání.


3. “S tebou jsou vždycky potíže.” nebo “Nemůžeme se na tebe nikdy spolehnout.”


Výrazy nikdy a vždycky jsou totiž příliš definitvní a nespravedlivé. Dítě nedělá přece potíže čtyřiadvacet hodin denně.

Naše snaha by se měla ubírat směrem výzvy k odpovědnosti, ale musíme vypustit jakoukoli určitou dobu, řekneme tedy: “Slíbil jsi, že přijdeš včas, tak věřím, že to příště dodržíš.”

4. “Neosahávej se pořád, fuj!”

Dítě, zvláště malé dítě na sebe instinktivně sahá i na veřejnosti, nesmíme v něm v žádném případě vzbudit pocit, že sahání na intimní místa je něco nezdravého, nebo dokonce hříšného.

Musíme naopak dítěti naznačit, že se to nedělá na veřejnosti, protože je to soukromá věc dítěte, tedy něco, co je třeba udržet v soukromí. Tónem hlasu naznačíme, že je všechno v pořádku, že dítě nedělá nic špatného.

5. Jsi nesnesitelný!”
Pro nás však není nesnesitelné dítě, pouze určitá situace, a pokud proneseme takto kategorický soud, může se dítě projevovat ještě agresivněji.
Měli bychom jít tedy cestou hodnocení momentálního stavu věcí a říkat raději. “Tvoje chování je teď nesnesitelné.”

6. Nezlob, nebo přijdou čerti!”

Dítě bychom neměli strašit nesmyslnými bubáky, stačí si představit, co nastane večer, až se bude dítě bát samo ve svém pokoji, že si je odnese čert. Dalším nevýhodným momentem je slib – příchod čerta v případě dalšího zlobení -, který by měl být splněn. Pokud nikdo nepřijde, ztratíme v dětských očích důvěryhodnost.


Raději říkáme pravdu, že ne čerti, ale my se budeme zlobit, i to často bývá pro dítě smutná představa.

7. “Musíš se pořád předvádět?”

Když dítě dělá všemožné hlouposti, chce na sebe přivábit naši pozornost, tedy právě v tom daném okamžiku touží po naší blízkosti, náklonnosti a pozornosti. Pokud místo požadovaného dostane takto formulovanou větu, pravděpodobně se začne předvádět ještě důkladněji.
Snažíme se raději zdůraznit dobré stránky dětské povahy a řekneme: “Nemusíš se předvádět, abys byl zajímavý.” Když to řekneme klidně a vlídně, může to zabrat.


8. “Už tě mám dost!”
Pokud tuto velmi zraňující větu použijeme výjimečně, dítě jí zdrtíme a velmi pravděpodobně i zabere. Jestliže ji však používáme příliš často, dítě si z ní vezme jedinou jasnou informaci – mají mě tady dost, nikdo mi tu nechce a nebude naslouchat. Připadá si zavržené a opuštěné.

Raději hodnotíme chování dítěte a nikoli dítě jako celek, a proto říkáme: “Tohohle tvého chování mám už dost!”
Reklama