Dá se říci, že karanténa vlastně vztahy ulehčila, tedy zejména jejich konečnou fázi v podobě rozchodu. Zbabělci teď mají pádnou výmluvu v podobě omezeného pohybu osob, proč se s vámi už nesejít a rozejit se po telefonu či ještě hůř po sms. Jsou i tací, kteří to dotahují na novou úroveň a nerozejdou se s vámi vůbec. Přestože se rozhodnou vás už nevídat. Nutno ovšem dodat, že takzvaný ghosting (z anglického ghost neboli duch) není jen trendem v době koronavirové, ale existoval už předtím. Pandemie mu nicméně vytvořila živnou půdu.

Foto: Shutterstock

Svou první zkušenost s ghostingem zažívá i šestadvacetiletá Linda. „S přítelem, jestli mu teda můžu ještě takhle říkat, jsme se seznámili na internetu a chodíme spolu tři měsíce, jestli se ten poslední teda ještě počítá. Na rande jsme vyráželi asi třikrát týdně a musím říct, že jsem se do něj začala zamilovávat. Byl pozorný, romantický, s dobrou prací a slušným vychováním. Jenže postupně se mi začal ozývat méně a méně. Musela jsem to být pořád já, kdo inicioval konverzaci alespoň přes internet. Před koronavirovou krizí mi to nepřišlo zase tolik divné, protože říkal, že má hodně práce a já mu věřila. Poslední měsíc už se mi to ale nezdá,“ popisuje Linda.

Ta teď neví, jestli vůbec ještě je ve vztahu, nebo nikoli. Jenže má tendenci si všechno idealizovat, nahlížet na svět z lepší stránky a také podle ní naděje umírá poslední.

„Za poslední měsíc jsme si spolu psali asi dvakrát. Naposledy před čtrnácti dny. Od té doby mi nezvedá telefon a neodpovídá na zprávy, přestože vidím, že si je zobrazil. Když jsem s ním byla v kontaktu naposledy, řekl mi, že má starší rodiče a nechce je ničím nakazit. Proto se přemístí k nim na vesnici, bude pracovat odtamtud, pomáhat jim a úplně se sociálně izoluje. Pro to mám pochopení, je strašně ohleduplný. Jenže jsem netušila, že sociální izolace podle něj znamená, že už se mi vůbec neozve. Nejsem doktor, ale myslím, že po telefonu ani online se koronavirus nešíří,“ glosuje Linda.

I přes tyto zřejmé signály ghostingu Linda věří, že chování muže, kterého považuje za svého partnera, má nějaké logické vysvětlení. Vždy když jí zazvoní telefon, doufá, že se na druhém konci ozve hlas jejího milého s omluvou.

„Nejradši bych za ním jela a mluvila s ním aspoň přes plot, ale nemám tušení, kde bydlí jeho rodiče. Ale vím, kde pracuje, tak se zkusím obrátit na jeho kolegy, kontakty jsou na webových stránkách. Nechci vypadat jako stíhačka, ale chci vědět, na čem jsem. I když kamarádky mi říkají, že nemám být blbá a doprošovat se, že je jasné, že se na mě vykašlal. Ale třeba v tom bude něco jiného, myslím, že jsme si fakt rozuměli, takže by byla škoda to jen tak odpískat,“ uzavírá Linda.

Čtěte také:

Reklama