Pozorovatelé OSN podali zprávy a důkazy o lidojedství v občanské válce v Kongu, kde si domorodí válečníci připravovali jídlo ze srdcí, jater a varlat nepřátel. Je to hrozné, ale ne tak neobvyklé, jak by se nám mohlo zdát.

Kde lidojedství začalo?
Zprávy o kanibalismu se v historii vyskytovaly průběžně, ale nejvýznamnější z nich pochází od Kryštofa Kolumba, z jeho druhé cesty do Nového Světa v roce 1495.
Tvrdil, že na ostrově Guadeloupe objevil nedávno opuštěnou hostinu, kde se lidské končetiny vařily v kotlích a opékaly na rožních. Jednalo se o dílo kmene “Karib”, nesprávně vyslovenéh “Kanib”, odkud je původ španělského slova “canibal”.
Další cestovatelé pozorovali kanibalismus mezi kmeny v amazonské pánvi, Africe, Austrálii, na Fidži, Sumatře, Nové Guinei a v Polynésii.
V Polynésii jsou někde lidé ještě nazýváni “dlouhými prasaty”, jelikož lidské a vepřové maso mají podobnou chuť.

Nebyly příběhy těchto cestovatelů zpochybňovány?
Po nějakou dobu byly. V roce 1979 uveřejnil antropolog William Arens knihu “The Man-Eating Myth”, ve které dokazuje, že historky o kanibalech jsou jen rasistické výmysly. Zdůrazňuje, že společnosti považované za nebezpečné nebo podřadné byly historicky často popisovány jako kanibalské.
Římané obviňovali Kelty z pojídání lidí, Angličané obviňovali Iry.
Příběhy o lidojedství mezi africkými kmeny ulehčovaly svědomí evropských obchodníků s otroky. Dokazovali, že vlastně prokazují Afričanům službu tím, že je zachrání před touto zvrhlostí.
V roce 1503, poté, co španělská koruna rozhodla, že mohou být zotročovány pouze americké kanibalské kmeny, domorodí kanibalové byli najednou objevováni po celém Novém Světě.
Arensova teze, že kanibalismus byla pouze smyšlenka k ospravedlnění západního kolonialismu, se prokázala jako velmi ovlivňující a vedla k období “popírání kanibalismu” mezi antropology.

Je stále ještě popíraný?
Ne. Nedávné vědecké objevy prokázaly nade všechnu pochybnost, že kanibalismus byl kdysi běžným zjevem. Poslední společnost, která přiznala rituální lidojedství, kmen Fore z Nové Guinei, od něj upustila v polovině padesátých let, po vypuknutí nemoci kuru - postižení mozku, spřízněné s nemocí šílených krav – způsobené konzumací poškozených bílkovin, zvaných ”prion”, v lidské mozkové tkáni.
Britští vědci studující kmen Fore objevili, že mnozí z příslušníků tohoto kmene si v sobě vypěstovali genetickou odolnost vůči této nemoci. Vědci pak odebrali vzorky lidem po celém světě a dopracovali se ke stejnému výsledku. Tímto dospěli k přesvědčení, že kanibalismus byl kdysi tak běžný, že si lidé vypěstovali genetickou odolnost vůči nemocem, které s ním byly spojeny.

Jsou zde archeologické důkazy?
Spousta. Lidský myoglobin, protein nacházející se pouze v lidské svalové tkáni, byl objeven v 1 000 let starých výměšcích národa Anasazi, předků dnešních indiánů Pueblů. Ve stejných lokalitách, na jihozápadě, nalezli archeologové lidské kosti, které se vařily v nádobě, dokud jejich povrch nebyl hladký, a lidské lebky, které byly pečeny na ohni obličejem nahoru. Úkryty zbytků zmasakrovaných lidí byly objeveny také ve Francii, Španělsku a Velké Británii.
Některé z britských pozůstatků pochází z období mezi 30 let před naším letopočtem a 130 let našeho letopočtu (přibližně v době římských vpádů), což naznačuje, že Římané měli přece jen pravdu, Keltové byli lidojedi.

Proč by měl kdokoli jíst lidi?
V četných kulturách byl endocannibalismus - snězení zemřelých příbuzných - známkou respektu vůči zesnulému. Obyvatelé ostrovů Fidži jedli poražené nepřátele z úcty.
Aztekové, naproti tomu, zajímali nepřátele, aby je mohli obětovat svým bohům. Zajatci byli vedeni, jeden za druhým, na obětní oltář. Kněz mu otevřel hrudní koš tak, že mu nejprve stáhnul kůži, pak přeřezal hrudní kost a žebra, to vše při plném vědomí oběti. Srdce bylo vyjmuto a ještě tlukoucí zvednuto do výše před jásajícím davem, poté bylo uvařeno a snězeno. Každý z vězňů představoval jednoho z bohů a snězením jeho části se mu účastník měl přiblížil.
Někteří antropologové věří, že eucharistie má svůj původ v podobných obřadech z období předcházející křesťanství, kdy byl zástupce boha zabit a sněden.

Kdy se stal kanibalismus tabu?
Přibližně v době, kdy lidé začali hospodařit, požívání lidského masa se tak stalo zbytečným a také nechutným. “Je pravděpodobné,” říká archeolog Timothy Taylor, “že tabu kanibalismu vzniklo z důvodů společenského postavení. Schopnost nahospodařit si vlastní poživatiny, vypěstovat vlastní dobytek a pochovat své mrtvé na vlastním pozemku, byla považována za vyjádření bohatství a moci.”
Ale dokonce v “civilizovaných” společnostech se lidé vrátili k lidojedství, když trpěli nedostatkem jiného jídla.
Napoleonovo vojsko provozovalo lidojedství jako východisko z nouze, během jejich ústupu od Moskvy v roce 1812, podobně jako vyhladovělí občané Leningradu v době obležení města hitlerovci.
V roce 1820, námořníci zachránění na třech záchranných člunech po potopení velrybářské lodi Essex, přežili díky konzumaci těl svých mrtvých druhů. Když byly všechny mrtvoly snězeny, ti, kdo přežili, mezi sebou losovali a zabili a snědli toho, kdo prohrál. V jediném nalezeném záchranném člunu byl poblázněný námořník s hromádkou lidských kostí, dohladka olízaných, který se udržovat při životě tím, že z nich vysával morek.

Novodobý kanibalismus
Kanibalismus přežívá všude, kde je vážný nedostatek jídla.
V Severní Koreji, kde opakovaná neúroda a prudké snížení mezinárodní pomoci přivedly obyvatelstvo na pokraj vyhladovění, byly hlášeny případy zabitých a snězených dětí. Na slaměných podložkách jsou vystaveny k prodeji kusy “zvláštního” masa,” tvrdil nedávno severokorejský uprchlík. “Lidé ví, odkud pochází, ale nikdo o tom nemluví.”
Ve válkou rozpolceném Kongu, milicionáři Lendu a Hema vařili lidská srdce a játra před očima pozorovatelů OSN.
Rusko prožilo v posledních letech situaci podobnou lidojedské epidemii. Policie odhaduje, že jen v roce 1996 bylo nejméně 30 lidí zabito kvůli masu.
Občasné zprávy o lidojedství přichází také z tradičních míst. Na Papuánské Nové Guineji jsou domorodci občas obviněni z “nevhodného zacházení s mrtvým tělem.” Jejich nejoblíbenější pochoutkou je prý část nad kyčlemi, zatímco kmeny v údolí Markham prý mají nejraději ruce a nohy se ságem a se zelím.

http://www.theweekmagazine.com/briefing.asp?a_id=487

Přeloženo a upraveno   

        
Reklama