Sekáče mám docela ráda. I když mám pocit, že dřív to bývalo lepší. Bylo jich víc, alespoň mi to tak připadá.
Chci vám ale říct něco jiného.
Mám kámošku, která má dceru s Italem. Když byla holka úplně malá, tak je tatínek, ač nebyli manželé, velmi dobře finančně podporoval. Holka se narodila v „revolučním roce" 1989 a v přepočtu jim tatínek posílal zhruba 25 tisíc každý měsíc. Na tehdejší dobu slušnej balík. Kámoška tudíž sekáčema doslova opovrhovala a tvrdila, že by tam nikdy v životě ani nevstoupila, natož aby si tam něco koupila. Obuv i oděvy si kupovala pouze ve značkových buticích. A nebyly to vždy zrovna slušivé kousky, ale byly z butiku.

Uplynulo pár let a kámoška chtěla nastoupit do práce. A nastal problém. Přestože tatínek s nimi nežil, začal na dálku žárlit a nechtěl, aby do práce nastoupila (prý by si tam mohla někoho najít). Když kámoška neposlechla, přestal peníze posílat. Vymáhat je po něm nemohla, jelikož nebyl otcem úředně.
A ejhle, najednou byly sekáče dobré. Jako samoživitelka s děckem to s prací nebylo nijak růžové a kámoška skončila na pracáku, a tudíž na sociálních dávkách. A nebýt sekáčů, chodily by snad s dcerou nahé.
Potvrdilo se u ní staré známé „nikdy neříkej nikdy".
Já na sekáče nedám dopustit. Takový kalhoty Marks and Spencer za dvacku nebo triko H+M taky za tolik, to není špatný. Dcera ve škole „honí vodu" a mě to stojí pár kaček. Do značkovýho bych jí to koupit nešla. Kdyby to pobryndala v jídelně, asi by mě trefilo, takhle mě to tak nemrzí.
 
Peguša
Milá Pegušo,
já také nadám na sekáče dospustit. Když se staré vhodně nakombinuje s novým... dá se i ta „voda honit", jak jste napsala.
Reklama