O Stáně bych už dávno neřekla, že je mou nejlepší kamarádkou, ale určitě navždy zůstane tou nejdůležitější. Známe se od 7. třídy ZŠ a momentálně žijeme docela odlišné životy, a navíc ani jedna z nás nemá času nazbyt, a tak se vídáme jen párkrát do roka. V dávných dobách tomu tak ale nebylo. Stáňa je ambiciózní, ctižádostivá, sebevědomá a moc šmrncovní ženská. Já nejsem ctižádostivá ani sebevědomá, takže jsme se v těchto vlastnostech dobře doplňovaly, lépe řečeno, já jsem jí nijak nekřížila její touhu vyniknout. Naopak, ona mě vždy táhla s sebou a díky ní jsem se naučila a zažila spoustu „užitečných“ věcí. Donutila mě, abych s ní chodila na hodiny herectví a zpěvu, deset let jsme se spolu intenzivně zabývaly tancem a já ji zase přiměla, aby se se mnou učila malovat. Prostě takové dvě rozevláté bohémky.
Společnou naší vlastností byla touha po dobrodružství a cestování. Jezdily jsme stopem například k Balatonu nebo do Budapešti, Maďarsko pro nás totiž za socialismu bylo docela exotickou zemí, kam jsem se každé léto strašně těšila. V zimě jsme jezdily na hory, a když nebyly peníze, tak třeba jen do Bratislavy a zpátky. Ve většině případů jsme si náramně rozuměly, jen mě vždycky štvala ta její přehnaná ctižádost. Stále totiž o něco soutěžila a chtěla být za každou cenu lepší.
A takto bylo i s našimi postavami. Jsme podobně rostlé - vysoké, štíhlé (aspoň tehdy), obě jsme tancovaly, takže venkovní pozorovatel by zase tolik rozdílů neviděl. Stáňu ale strašně trápilo to, že já mám delší nohy a působím hubeněji než ona, která sice vážila stejně, ale optický dojem byl přece jen trochu jiný. A tak se rozhodla, že mě občas trochu pošťouchne, abych jedla víc než ona, a vymyslela plán.
Občas jsme totiž byly zvyklé vlítnout do cukrárny, objednat si velký pohár a tři dorty a všechno to do sebe narvat. Byl to požitek, který si už dávno nemůžu dovolit, ale ve dvaceti se zkrátka netloustne tak rychle jako ve čtyřiceti.
A tak jsme jednou stály ve frontě na kalorickou bombu a říkaly si, co si která dá. Ona toho vyjmenovala jako pro regiment, já nechtěla zůstat pozadu, a tak mi vždy prodavačka naložila plný tác laskomin. Zaplatila jsem a na ten moment čekala Stáňa. „Já si dám jen sodovku, vlastně na nic ani nemám chuť,“ suše oznámila. Pointa je jasná. Já do sebe nacpu desítky tisíc kilojoulů a ona nic. A to mi začala dělat pravidelně. Párkrát jsme se kvůli tomu pěkně pohádaly a pak do cukrárny přestaly chodit.
Stáňa si ale čas od času žáhu prostě zchladit musela, takže třeba zmizela ze stanu u Balatonu a šla okukovat kluky (enderáky) na pláž, abych o tom nevěděla a nekazila jí šance. A to bylo pořád něco.
Nakonec ale stejně musím říct, že jsem nikdy neměla kamarádku, se kterou by nás bavilo tolik stejných věcí, podobně jsme přemýšlely, smály se stejným věcem a měly společné koníčky. Těch pozitiv bylo vždy víc než toho špatného, takže nám naše kamarádství vydrželo už 30 let.
Nový komentář
Komentáře
Ve dvaceti jsem byla už zasloužená máma ročního rošťáka a regiment dortů jsem pravidelně baštila, abych ztloustla.Dostávala jsem tak zabrat, že jsem byla hubená jako nemocná koza
...