O Stáně bych už dávno neřekla, že je mou nejlepší kamarádkou, ale určitě navždy zůstane tou nejdůležitější. Známe se od 7. třídy ZŠ a momentálně žijeme docela odlišné životy, a navíc ani jedna z nás nemá času nazbyt, a tak se vídáme jen párkrát do roka. V dávných dobách tomu tak ale nebylo. Stáňa je ambiciózní, ctižádostivá, sebevědomá a moc šmrncovní ženská. Já nejsem ctižádostivá ani sebevědomá, takže jsme se v těchto vlastnostech dobře doplňovaly, lépe řečeno, já jsem jí nijak nekřížila její touhu vyniknout. Naopak, ona mě vždy táhla s sebou a díky ní jsem se naučila a zažila spoustu „užitečných“ věcí. Donutila mě, abych s ní chodila na hodiny herectví a zpěvu, deset let jsme se spolu intenzivně zabývaly tancem a já ji zase přiměla, aby se se mnou učila malovat. Prostě takové dvě rozevláté bohémky.

Společnou naší vlastností byla touha po dobrodružství  a cestování. Jezdily jsme stopem například k Balatonu nebo do Budapešti, Maďarsko pro nás totiž za socialismu bylo docela exotickou zemí, kam jsem se každé léto strašně těšila. V zimě jsme jezdily na hory, a když nebyly peníze, tak třeba jen do Bratislavy a zpátky. Ve většině případů jsme si náramně rozuměly, jen mě vždycky štvala ta její přehnaná ctižádost. Stále totiž o něco soutěžila a chtěla být za každou cenu lepší.

A takto bylo i s našimi postavami. Jsme podobně rostlé - vysoké, štíhlé (aspoň tehdy), obě jsme tancovaly, takže venkovní pozorovatel by zase tolik rozdílů neviděl. Stáňu ale strašně trápilo to, že já mám delší nohy a působím hubeněji než ona, která sice vážila stejně, ale optický dojem byl přece jen trochu jiný. A tak se rozhodla, že mě občas trochu pošťouchne, abych jedla víc než ona, a vymyslela plán.

Občas jsme totiž byly zvyklé vlítnout do cukrárny, objednat si velký pohár a tři dorty a všechno to do sebe narvat. Byl to požitek, který si už dávno nemůžu dovolit, ale ve dvaceti se zkrátka netloustne tak rychle jako ve čtyřiceti.

A tak jsme jednou stály ve frontě na kalorickou bombu a říkaly si, co si která dá. Ona toho vyjmenovala jako pro regiment, já nechtěla zůstat pozadu, a tak mi vždy prodavačka naložila plný tác laskomin. Zaplatila jsem a na ten moment čekala Stáňa. „Já si dám jen sodovku, vlastně na nic ani nemám chuť,“ suše oznámila. Pointa je jasná. Já do sebe nacpu desítky tisíc kilojoulů a ona nic. A to mi začala dělat pravidelně. Párkrát jsme se kvůli tomu pěkně pohádaly a pak do cukrárny přestaly chodit.

Stáňa si ale čas od času žáhu prostě zchladit musela, takže třeba zmizela ze stanu u Balatonu a šla okukovat kluky (enderáky) na pláž, abych o tom nevěděla a nekazila jí šance. A to bylo pořád něco.

Nakonec ale stejně musím říct, že jsem nikdy neměla kamarádku, se kterou by nás bavilo tolik stejných věcí, podobně jsme přemýšlely, smály se stejným věcem a měly společné koníčky. Těch pozitiv bylo vždy víc než toho špatného, takže nám naše kamarádství vydrželo už 30 let.

Reklama