prat

Známe se už dlouhá léta. Od školy. Její rodina mi poskytla zázemí, když jsem neměla kde bydlet. S jejími sourozenci jsem si rozuměla stejně jako se svými. A její rodiče mě brali jako další dceru. No co o jednoho u stolu více nebo méně, na tom přece nesejde.

Když jsme se obě vdaly a měly malé děti, naše přátelství to ještě utvrdilo. Společně jsme jezdily na prázdniny, o Vánocích nebo Velikonocích jsme pořádaly „dětské večírky“, při kterých naše ratolesti tvořily, lepily, malovaly, stříhaly a my klábosily a probíraly život. Byly to moc krásné časy.

Ale jak už to chodí, děti odrostly a o naše dýchánky už nejevily zájem a my se přestaly vídat. Ale obě jsme věděly, že tím naše přátelství neskončilo, že jedna druhou nenechá ve štychu, když bude potřebovat pomoc. Možná také znáte ten pocit, že třeba někde daleko existuje člověk, na kterého se můžete kdykoliv spolehnout. I kdybyste o půlnoci zazvonila u jejích dveří, pozve vás dál, uvaří vám kafe a probere s vámi vaše trable. Nikdy jsem to nevyzkoušela, ale jsem přesvědčena, že v našem případě by to fungovalo. Oboustranně.

Po dlouhých letech jsme se zase potkaly a já mám pocit, že jsme úplně přirozeně navázaly tam, kde jsme skončily. Zase probíráme své děti, které jsou už dospělé, partnery, ti jsou vždycky vděčným tématem a vzpomínáme na časy, kdy jsme pořádaly naše úžasné dýchánky.

Slíbily jsme si, že je zase obnovíme a pobavila nás představa, že si vyměníme role. My matky budeme lepit, stříhat, malovat a vyrábět vánoční či velikonoční ozdobičky, zatímco naše dospělé děti budou popíjet, pokuřovat a klábosit o životě.

Ale to byla jen legrace. Ve skutečnosti víme, že se za chvíli nadobro pustí našich sukní a půjdou si vlastní cestou.

A my jsme si zase tak krásně zbyly a vůbec nám to nevadí.

Reklama