Foto: Shutterstock
Vystudovala vysokou školu a hned dostala nabídku na zaměstnání snů. Nebylo divu. Měla pro svůj obor nejen zapálení, ale také velké nadání, čehož si její profesor brzy všiml. Jenže nemohla hned kývnout. Stála totiž na rozcestí.
„Tou dobou mě můj přítel požádal o ruku. Byl o pět let starší a nešlo mu jen o svatbu. Chtěl už založit rodinu. Jenže právě to mě od zásnub odrazovalo. Právě jsem dostudovala, mohla se své práci věnovat naplno, budovat kariéru. A on po mně chtěl, abych kojila a prala plenky. Milovala jsem ho, ale přiznávám, že rozhodování se zase tak těžké nebylo. Vyhrála kariéra, což znamenalo okamžitý rozchod. Nechtěl na děti čekat, šel hledat štěstí jinam,“ vzpomíná Stella, která se tak naplno pohroužila do bádání a dalšího studia. Jenže zatímco ona byla se svým životem spokojená, okolí si o ni dělalo starosti.
„Táta, taky vědec, mi fandil. Ale mamka z toho byla na prášky. Bědovala, že tímhle stylem se nevdám nikdy. A až si vzpomenu, že chci mít děti, bude už pozdě. Kamarádka mě sice podpořila, ale já na ní poznala, jak se o mou budoucnost taky strachuje. Za pár let se vdala, měla děti a začala mě k tomu lámat taky. Neustále mi předhazovala, jak se ochuzuji o mateřství. Prý nejkrásnější období. Možná jo, ale její unavená tvář, kynoucí postava a neustálé hádky s manželem tedy moc přesvědčivé nebyly,“ svěřuje se Stella s níž podobné apely nehnuly. Postupem času už to věděla naprosto přesně. Zůstane bezdětná. Ne proto, že by si nemohla najít vhodného partnera. Pouze z vlastního přesvědčení. Kariéra, cestování a užívání si svobody ji naplňovalo dostatečně. Tikot biologických hodin se neozýval.
„Asi jsem se narodila bez mateřského genu, nevím. Dnes už je to mezi mladými normální, že žena netouží po dětech. Za mého mládí jsem ale byla divná. Nebylo příjemné se pořád obhajovat, něco vysvětlovat, čelit pohrdavým či soustrastným řečem a pohledům. I moje kamarádka mě litovala. Prý kdo se o mě jednou postará, až budu v důchodu. Nebudu mít koho navštěvovat, přijdu o vnoučata… Neříkám, občas mě po těch jejích proslovech dohnaly pochybnosti. Ale nikdy mě moc dlouho mě hlavě nestrašily,“ usmívá se Stella s tím, že svého rozhodnutí nelituje ani po těch desítkách let, kdy se dostala do babičkovského věku.
„Ve svém oboru jsem toho hodně dokázala, něco znamenám. Procestovala jsem svět, pečovala o sebe, dopřávala si, zatímco moje kamarádka je strhaná, vypadá o deset let starší a dělá pokladní v potravinách – bez urážky tohohle povolání. Jen se vykašlala na kariéru a věnovala se výhradně rodině. A co z toho má? Je rozvedená, děti se jí ozvou párkrát do roka a vnoučata vidí jen na Vánoce. Nemají čas ani zájem za ní jezdit častěji, nepotřebují ji. Snachy raději tráví čas se svými matkami,“ vyjmenovává Stella smutnou bilanci, kterou ale kamarádce nepředhazuje.
„Člověka to svádí, říct, vidíš, a kdo je na tom teď lépe? Kde je ta tvoje rodina, o kterou se můžeš ve stáří opřít, vnoučátka? Ještě si myslíš, že jsem chudinka? Ale ne, tohle já z pusy nikdy nevypustila. Vím, jak by ji to bolelo. Stejně to musí vidět, i bez mých pichlavých poznámek. Už tak trpí, proč ještě solit rány? Teď už definitivně vím, že moje rozhodnutí tehdy bylo správné,“ dodává Stella.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Mateřství není žádná povinnost, ale vědomé a zodpovědné rozhodnutí – alespoň v ideálním případě. Je mi líto žen, které se opakovaně setkávají s nepochopením, zpochybňováním a nepřijetím jejich svobodného rozhodnutí nestát se matkou a žít svůj život podle svých představ. V tomto směru je naše společnost stále velmi netolerantní a i vtíravé otázky typu „proč“ vnímám jako útok na intimitu, který často hraničí s nedostatkem taktu. Pro ženy, které otěhotnět nemohou nebo nemají partnera, jsou to velmi bolestivé momenty. Mnoho dětí přichází na tento svět z důvodů, které mají k ideálnímu rodičovství, kdy je dítě plánováno a s láskou očekáváno, daleko. Být dobrou a milující matkou, schopnou bezpodmínečné lásky, není dáno každé ženě. Spoléhat se na to, že sama příroda nastartuje mateřskou lásku, je hazardem jak pro další citový vývoj dítěte, tak pro psychickou stabilitu matky. Ze své praxe i ze zkušeností mých kolegů se setkáváme s emočně plochými, emočně i sociálně nezralými i vyloženě toxickými matkami. Argument, že i děti těchto matek jejich péči „přežily“, je poněkud slabý v porovnání s dlouholetou psychoterapeutickou péčí „produktů“ jejich výchovného působení. Pokud má žena profesní ambice a stát se matkou není jejím vytouženým snem a životním cílem, je naprosto v pořádku se věnovat své životní cestě, byť se vymyká rigidnímu očekávání společnosti. Stella vnímá důsledky nenaplněných mateřských očekávání u svých vrstevnic. A je zcela v pořádku, že nemá potřebu „být na koni“ díky své volbě. Být i nebýt matkou je nesrovnatelná zkušenost, jejíž oba póly nesou rizika, prohry i chvíle absolutního štěstí.
 Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Nečetla jsem reakce, píši, co mě první napadlo. Ono má všechno svá pro a proti. A nikdy na tom člověk není ve srovnání s někým druhým pořád líp nebo pořád hůř. Mít kolem sebe rodinu je fajn, jak jí říkala zmíněná kamarádka. Jenomže ono to taky vždycky nemusí vyjít. Stejně je sama, manželství a mateřství ji stálo ústupky, čas, zdraví, peníze...a co jí zbylo. Když se člověk rozhodne, jak chce žít, je to jeho věc a má si jít za svým cílem. Srovnávání nemá smysl, přesvědčování druhého s jinými životními prioritami taky ne. Takové to měla bys mít děti, protože je má většina, je zavádějící. Známá má postiženého syna, od dvaceti s ním je doma, manžel a táta od nich utekl pro první příležitosti. Co je to za život. Žít z dávek a bát se pomalu odejít nakoupit nebo usnout.
Dalo by se najít hodně různých příběhů pro i proti. Někdy dotyčná žena lituje a jindy zase vůbec. Každého věc, a druhých zbytečná starost. Ovšem moc nevěřím, že by to vážně byl takový problém, že se každý vyptává, jestli někdo má děti, kolik a když ne, tak proč. Znám spoustu lidí, o kterých netuším, jestli mají děti. Pokud mi to sami od sebe neřekli, neptám se, nepotřebuju to vědět, nezajímá mě to. Nevím, proč by mělo. Musí mě to zajímat pouze z profesionálního hlediska, když počítám mzdy pro zaměstnance mých klientů, nebo jim dělám daňová přiznání, kde se děti uvádějí. Jinak neexistuje absolutně žádný důvod, proč strkat nos lidem do soukromí a mít vtíravé dotazy. Někdo děti nechce, někdo nemůže, někdo to třeba jenom nestihl, nebo děti měl a přišel o ně, tisíc životů, tisíc důvodů. Ale ke zbytečným všetečným otázkám není žádný důvod.
Jako muž středního věku taky poslouchám keci typu "měl by ses už oženit a mít děti". Manželku ani děti nechci. Oboje stojí peníze i čas, země je stejně přelidněná a náš rod má tolik dědičných nemocí že by mi bylo těch dětí spíš líto. Radši ať se mnou náš rod vymře a já budu mít svatý pokoj a klid. Bydlet kde mám. Každý rok mám minimálně dvě dovolené. O partnerky taky není nouze. Rodina je závazek na celý život a když vidím jak je moje máma ( věk 69 let) zničená pokaždé když jí moje sestra přiveze vnoučata tak je mi jasné že pro mě není o co stát. V dnešní době je navíc velice populární rozvod kdy mladé ženy vstupují do vztahů a rovnou kalkulují co by dostaly při rozvodu. I moji vrstevníci kteří děti mají na tom nejsou bůhví jak. Jeden se rozvedl a děti vidí maximálně dvakrát do měsíce protože je soudkyně radši přiřknula jejich mámě špindíře (holky sobě), než aby je nechala s tátou který má vlastní bydlení kde holky vyrostly a byly zvyklé a měli kamarádky a kamarády i pořádnou práci přes noc kdy se přes den dokáže dětem věnovat a stíhat všechny rodičovské povinnosti, zatímco ta jeho megera si už našla třetího partnera od rozvodu, první byl feťák, druhý alkoholik tak jen čekáme co se vyklube z toho třetího. Další kamarád má barák, malého kluka kterého si musel vyprosit aby se ta jeho vůbec uvolila k tomu že si ho nechá udělat.
Každému, co jeho jest a po čem sám touží. V tom chvalozpěvu sama na sebe čtu staré pořekadlo, že každá liška chválí svůj ocas. Mám dva syny, jednoho vnuka, nevypadám o 10 let starší, nepracuji jako "strhaná pokladní v kaufu", ani jsem tam nikdy nepracovala, se syny vycházím, s vnukem také, mluvíme spolu, běžně se navštěvujeme. Co se týká cestování, když mám chuť někam vyjet, jedu. K tomu nemusím být nutně stará, svobodná a bezdětná. Ale, kdo chce kam, už tam měl tři dny být.