3887062eab46d-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Vystudovala vysokou školu a hned dostala nabídku na zaměstnání snů. Nebylo divu. Měla pro svůj obor nejen zapálení, ale také velké nadání, čehož si její profesor brzy všiml. Jenže nemohla hned kývnout. Stála totiž na rozcestí.

„Tou dobou mě můj přítel požádal o ruku. Byl o pět let starší a nešlo mu jen o svatbu. Chtěl už založit rodinu. Jenže právě to mě od zásnub odrazovalo. Právě jsem dostudovala, mohla se své práci věnovat naplno, budovat kariéru. A on po mně chtěl, abych kojila a prala plenky. Milovala jsem ho, ale přiznávám, že rozhodování se zase tak těžké nebylo. Vyhrála kariéra, což znamenalo okamžitý rozchod. Nechtěl na děti čekat, šel hledat štěstí jinam,“ vzpomíná Stella, která se tak naplno pohroužila do bádání a dalšího studia. Jenže zatímco ona byla se svým životem spokojená, okolí si o ni dělalo starosti.

„Táta, taky vědec, mi fandil. Ale mamka z toho byla na prášky. Bědovala, že tímhle stylem se nevdám nikdy. A až si vzpomenu, že chci mít děti, bude už pozdě. Kamarádka mě sice podpořila, ale já na ní poznala, jak se o mou budoucnost taky strachuje. Za pár let se vdala, měla děti a začala mě k tomu lámat taky. Neustále mi předhazovala, jak se ochuzuji o mateřství. Prý nejkrásnější období. Možná jo, ale její unavená tvář, kynoucí postava a neustálé hádky s manželem tedy moc přesvědčivé nebyly,“ svěřuje se Stella s níž podobné apely nehnuly. Postupem času už to věděla naprosto přesně. Zůstane bezdětná. Ne proto, že by si nemohla najít vhodného partnera. Pouze z vlastního přesvědčení. Kariéra, cestování a užívání si svobody ji naplňovalo dostatečně. Tikot biologických hodin se neozýval.

„Asi jsem se narodila bez mateřského genu, nevím. Dnes už je to mezi mladými normální, že žena netouží po dětech. Za mého mládí jsem ale byla divná. Nebylo příjemné se pořád obhajovat, něco vysvětlovat, čelit pohrdavým či soustrastným řečem a pohledům. I moje kamarádka mě litovala. Prý kdo se o mě jednou postará, až budu v důchodu. Nebudu mít koho navštěvovat, přijdu o vnoučata… Neříkám, občas mě po těch jejích proslovech dohnaly pochybnosti. Ale nikdy mě moc dlouho mě hlavě nestrašily,“ usmívá se Stella s tím, že svého rozhodnutí nelituje ani po těch desítkách let, kdy se dostala do babičkovského věku.

„Ve svém oboru jsem toho hodně dokázala, něco znamenám. Procestovala jsem svět, pečovala o sebe, dopřávala si, zatímco moje kamarádka je strhaná, vypadá o deset let starší a dělá pokladní v potravinách – bez urážky tohohle povolání. Jen se vykašlala na kariéru a věnovala se výhradně rodině. A co z toho má? Je rozvedená, děti se jí ozvou párkrát do roka a vnoučata vidí jen na Vánoce. Nemají čas ani zájem za ní jezdit častěji, nepotřebují ji. Snachy raději tráví čas se svými matkami,“ vyjmenovává Stella smutnou bilanci, kterou ale kamarádce nepředhazuje.

„Člověka to svádí, říct, vidíš, a kdo je na tom teď lépe? Kde je ta tvoje rodina, o kterou se můžeš ve stáří opřít, vnoučátka? Ještě si myslíš, že jsem chudinka? Ale ne, tohle já z pusy nikdy nevypustila. Vím, jak by ji to bolelo. Stejně to musí vidět, i bez mých pichlavých poznámek. Už tak trpí, proč ještě solit rány? Teď už definitivně vím, že moje rozhodnutí tehdy bylo správné,“ dodává Stella.

K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:

Mateřství není žádná povinnost, ale vědomé a zodpovědné rozhodnutí – alespoň v ideálním případě. Je mi líto žen, které se opakovaně setkávají s nepochopením, zpochybňováním a nepřijetím jejich svobodného rozhodnutí nestát se matkou a žít svůj život podle svých představ. V tomto směru je naše společnost stále velmi netolerantní a i vtíravé otázky typu „proč“ vnímám jako útok na intimitu, který často hraničí s nedostatkem taktu. Pro ženy, které otěhotnět nemohou nebo nemají partnera, jsou to velmi bolestivé momenty. Mnoho dětí přichází na tento svět z důvodů, které mají k ideálnímu rodičovství, kdy je dítě plánováno a s láskou očekáváno, daleko. Být dobrou a milující matkou, schopnou bezpodmínečné lásky, není dáno každé ženě. Spoléhat se na to, že sama příroda nastartuje mateřskou lásku, je hazardem jak pro další citový vývoj dítěte, tak pro psychickou stabilitu matky. Ze své praxe i ze zkušeností mých kolegů se setkáváme s emočně plochými, emočně i sociálně nezralými i vyloženě toxickými matkami. Argument, že i děti těchto matek jejich péči „přežily“, je poněkud slabý v porovnání s dlouholetou psychoterapeutickou péčí „produktů“ jejich výchovného působení. Pokud má žena profesní ambice a stát se matkou není jejím vytouženým snem a životním cílem, je naprosto v pořádku se věnovat své životní cestě, byť se vymyká rigidnímu očekávání společnosti. Stella vnímá důsledky nenaplněných mateřských očekávání u svých vrstevnic. A je zcela v pořádku, že nemá potřebu „být na koni“ díky své volbě. Být i nebýt matkou je nesrovnatelná zkušenost, jejíž oba póly nesou rizika, prohry i chvíle absolutního štěstí.

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.