e9f649dcaa2a0-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Alena se s Ivetou přátelí několik let a dosud neřešily žádné hádky ani konflikty. Poslední dobou ale Aleně na kamarádce začala vadit jedna zdánlivá maličkost.

„Každou chvíli si ode mě něco půjčuje. A já už mám někdy pocit, že jsem její soukromá půjčovna,“ přiznává.

Zpočátku to prý Aleně nevadilo. Když kamarádka potřebovala stan na víkend s rodinou, bez přemýšlení jí ho půjčila. Stejně tak kolečkové brusle nebo další věci, které třeba zrovna nepotřebovala. Myslela si, že Iveta si danou věc chce třeba jen vyzkoušet, než si pořídí vlastní. Jenže to se spletla. 

„Kdyby na to neměli, nikdy bych nad tím nepřemýšlela. Jenže oni se mají opravdu dobře. Její manžel vydělává hodně peněz a rozhodně nejsou v situaci, kdy by si nemohli koupit stan nebo nové brusle,“ vysvětluje.

Právě finanční stránka jí na celé situaci vadí nejvíc. Nejde jí o to, že by kamarádce peníze nepřála, spíš nechápe, proč by měla Iveta šetřit tím, že používá věci někoho jiného. Kdyby šlo o někoho ve složité peněžní situaci, kdo si nemůže vlastní věci dovolit, nic by nenamítala, ale takhle jí to opravdu nepřipadá fér.

„Když si někdo nemůže něco dovolit, chápu, že se zeptá kamarádky. Ale když vím, že si to může bez problémů koupit, přijde mi hodně zvláštní pořád za někým chodit,“ popisuje Alena.

Ta navíc začíná řešit i stav věcí po půjčení. Stan se nevrací vždycky úplně čistý, na bruslích přibývají škrábance apod. „Nejsem lakomá, taky nepočítám každou korunu, i když teda rozhodně nemůžu jezdit na tak luxusní dovolené jako Iveta. Když něco můžu půjčit, ráda pomůžu, ale přece jen jsou to moje věci. A když je někdo používá opakovaně, samozřejmě se opotřebovávají,“ tvrdí. 

Jenže když jí kamarádka napíše, jestli by si mohla něco půjčit, Alena jí většinou zase vyhoví. Sice se pak sama na sebe i na Ivetu zlobí, ale nedokáže to vykomunikovat.

„Je to moje kamarádka, mám ji ráda a nechci jí říct ne, ale taky mi to prostě vadí. Bojím se konfliktu a toho, že se urazí. Taky je ale pravda, že se třeba někdy rozhodneme vyrazit s rodinou na brusle, ale nemůžeme, protože zjistím, že mi ty moje Iveta ještě nevrátila,“ uzavírá Alena. 

Stále přemýšlí, jak nastavit hranici, aniž by z toho udělala velké drama. Nechce kamarádce vysvětlovat, že podle ní má její rodina dost peněz na vlastní věci. To by jí připadalo trapné.

K článku se vyjádřila koučka a holistická terapeutka Mgr. Kateřina Chytra:

Aleně bych nejprve doporučila, aby odložila otázku, proč si Iveta věci nekoupí sama. To vlastně není její věc. Možná je Iveta zvyklá věci mezi přáteli sdílet, možná jí půjčování připadá přirozené. Podstatné je, že Aleně současný způsob přestal vyhovovat.

A právě tady bych viděla prostor pro zdravou hranici. Nemusí kamarádce vysvětlovat, kolik její rodina vydělává ani proč by si podle ní měla koupit vlastní stan nebo brusle. Stačí mluvit o sobě. Nemusí přitom začínat tvrdým odmítnutím. Může říct například: „Ivet, chtěla jsem ti něco říct. Vždycky ti ráda půjčím věci, když můžu, ale poslední dobou mám pocit, že už je toho nějak moc. Když pak sama něco potřebuji a zjistím, že to ještě nemám doma, začíná mi to být nepříjemné. Byla bych proto ráda, kdybychom si věci půjčovaly spíš výjimečně. Doufám, že to pochopíš.“

Takové sdělení není útokem ani výčitkou. Alena pouze pojmenovává svou potřebu a nastavuje hranici. A pokud by se Iveta divila, proč najednou něco mění, může Alena klidně říct: „To je pravda, dřív mi to nevadilo. Jenže teď jsem si uvědomila, že mi to vlastně vadí, a chtěla bych to mít jinak.“
To je důležitá věc i pro další vztahy. To, že jsme něco dovolovali dříve neznamená, že to musíme dovolovat navždy. Máme právo svou hranici změnit, když zjistíme, že nám něco přestalo vyhovovat.

Na celém příběhu mě zaujalo ještě něco jiného. Alena opakovaně řekne ano, přestože uvnitř cítí ne, a potom se na kamarádku zlobí. To je velmi vyčerpávající způsob fungování. Když své hranice neřekneme nahlas, nejsme pro druhé čitelní, čímž mohou vznikat nedorozumění. Právě na maličkostech, jako je půjčování stanu nebo bruslí, se můžeme naučit říkat ne. Je to dobrý trénink i pro mnohem důležitější situace v životě.

A ještě jedna důležitá věc: říct „ne“ neznamená být lakomá, nepřející nebo špatná kamarádka. Znamená to umět rozlišit mezi tím, co dát skutečně chceme, a tím, co dáváme jen ze strachu z odmítnutí nebo konfliktu. Alena nemusí rovnou umět říkat velká a pevná „ne“. Může začít malým, laskavým a pravdivým: „Tohle už mi není příjemné.“

11c0aa71caeba-katkaII-13.jpgMgr. Kateřina Chytra je koučka a celostní terapeutka, která se od roku 2012 věnuje práci se ženami v oblasti partnerských vztahů. Zaměřuje se na témata emoční bezpečnosti, zvládání konfliktů a nastavování hranic ve vztazích, kde se ženy cítí zraněné, zahlcené nebo nerespektované.

Ve své praxi se dlouhodobě věnuje ženám v manželské krizi, které ve vztazích potlačují své potřeby a emoce, a provází je cestou k větší vnitřní pevnosti, sebeúctě a jasným hranicím.

Vede individuální online terapie, terapeutické meditace a workshopy zaměřené na vědomé vztahy a komunikaci. Spolu s manželem se podílela na pořádání festivalu Vědomého manželství. Žije na Vysočině, kde propojuje profesní práci s rodinným životem.
Najdete ji na chytraterapie.cz nebo na sociálních sítích.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.