Slivovice, kterou jsme si jako rodina zapřisáhlých abstinentů nechali jednoho roku z hojné švestičkové nadúrody naší zahrádky vypálit, opila smysly mých rodičů právě v předvánočním shonu. Podotýkám bez jediného štamprlete.

Hrnce naplněné po okraj vzácným mokem ve větratelné polici činžovní spíže měly ustoupit cukroví, které maminka začala týden před Vánocemi péct. Rodiče zůstali jako opařeni. Slivovičky, kterou chtěli před slitím do lahví zbavit větráním páleného smrádečku, bylo z plných hrnců na dně smaltovaných nádob. Tatínek se nemusel nijak dušovat. Jeho vztah k alkoholu byl čistě negativní. Přesto zůstával hlavním podezřelým, neboť mně bylo nevinných osm let.

Napjatá atmosféra stočena do třech litrových lahví slivovice visela ve vzduchu do konce adventu, i během Štědrého dne. Scifihlavolam o záhadném zmizení alkoholu vyřešila návštěva tety a strýce, kteří k nám každoročně na Ježíška jezdili, a jedna lahvinka slivky byla právě pro ně. Při ochutnávce cukroví a druhé pálence udělali mezi tichou nedůvěrou rodičů jasno. Slivovice se ve větratelném prostoru odpařovala, neboť nebyla zavčas slita do lahví a uzavřena.

Návštěvy o tehdejších vánočních svátcích byly už jenom veselé. Bylo co vyprávět pro zasmání, i když se nikdo neměl šanci opít.  Mezi rodiče se vrátila opět ztracená důvěra, což byl ten nejkrásnější vánoční dárek! Tatínkovi naskočil šibalský úsměv do tváře a mamince jsem četla z očí, že si tenkrát nemohla lepšího vybrat.

Nevím, zda jsem v tom roce přestala věřit na Ježíška... Rozhodně se na dno mé fantazie propadla nadějná existence opilých mimozemšťanů z vesmíru, kterým se zachtělo naší slivovice ze spíže.
Třetí láhev slivovičky, která měla být otevřena na moji svatbu, vzala o několik let později ve sklepě velká voda při povodních.

Ema K.

Reklama