Dámy tento problém netrápí. Zato pánové si na něj rádi postěžují. Pánské genitálie, považované mnohdy, zejména muži samotnými, za nejcitlivější a leckdy i nejdůležitější součást těla, sice svou anatomií plně vyhovují reprodukčním požadavkům - spermie potřebují k vývoji chladnější prostředí, a proto jsou varlata umístěna vně těla a o významu tvaru penisu snad ani netřeba diskutovat - daleko méně vhodné jsou však co se týče odívání. A tak nejeden pán řeší složitou otázku - kam s ním?

 

 

 

 

Můžou za to Médové
Naši dávní předci vystačili s nějakou tou kožešinou omotanou kolem boků, z níž se posléze vyvinuly nejrůznější suknice, mužství se pak mužům obvykle volně „bimbalo“ mezi nohama. O tom, zda jim to nevadilo při rychlejším pohybu, se nám žádná svědectví nezachovala, v čem jim to ovšem bránilo určitě byla jízda na koni. Kdo někdy seděl na koňském hřbetě déle něž pár hodin, ten ví, jak snadno se lze v různých partiích bolestivě odřít, a to na koni neosedlaném i osedlaném. Je pravdou, že současní muži se v tomto směru neshodnou - někteří dávají přednost kalhotám upnutým, které jim jejich „vybaveníčko“ při jízdě pevněji podrží, jiní naopak holdují oděvu volnějšímu s tím „že se to tam samo srovná“ - ale ať tak či tak, byli to právě jezdci - nejpravděpodobněji Médové - kdo vymyslel kalhoty a s nimi i věčné pánské dilema - do které nohavice? Nebo nahoru?

Rozkrok u kotníků
U starověkých kalhot však ještě pánové tento problém řešit nemuseli - v podání již zmiňovaných Médů, ale i Peršanů, Keltů, Skythů a například i Číňanů byly jezdecké kalhoty velmi volné, s rozkrokem tvořeným buď sešitím širokých nohavic či všitým pruhem látky, a to tak, že sám rozkrok byl poměrně nízko. Ad absurdum pak byla tato móda o mnoho staletí později dovedena v Osmanské říši, kde platilo, že čím movitější a lépe postavený muž (či žena, neboť v muslimských zemích i ženy často nosí volné kalhoty), tím níže rozkrok. Nejvýznamnější úředníci ho pak mívali, stejně jako jistá část současné mládeže, až u kotníků.

Padací most a bruchy
Spolu s kalhotami vstoupily na scénu i nejrůznější bederní roušky - pruhy látky různě omotané v podstatě pouze kolem rozkroku - byly (v základním nezdobeném provedení) levné, vzdušné a snadno odsunutelné, chtěl-li muž vykonat potřebu či sexuální akt. U kalhot se pak tento problém začal řešit různými formami šněrování a prvními předchůdci takzvaných „padacích mostů“. Kalhoty si pak popularitu zachovaly prakticky od svého vzniku doposud, ve středověku jim však hojně konkurovaly takzvané nohavice - obvykle těsnější a uvazované k opasku - ty se ovšem oblékaly k volným spodkám zvaným též bruchy, takže mužský úd prakticky od konce starověku nebýval na veřejnosti trvale obnažen.

Čím větší poklopec, tím větší muž!
Z kombinace nohavic a spodků, které tvořily v rozkroku jakousi nařasenou „kapsu“, a snad také po vzoru prvních plátových „suspenzorů“ vznikl populární renesanční poklopec, který se vynořil zpod zkracujících se kabátců. Snad jedinkrát v historii lidstva začali muži zdůrazňovat své sexuální „vnady“. Poklopce byly vyráběny v jiné barvě a často také z jiného materiálu než nohavice, leckdy dokonce zdobeny pentlemi a drahokamy, vycpávány tak, aby zdůraznily mužovu velikost a vůbec bylo jejich úkolem vzbouzet myšlenky pohříchu nemravné.

Jan Hus k tomu praví: „Třebaže nechtěli svůj pyj a moudí lidem přímo nahé ukazovati, dávali si na ně dělat zvláštní potah z téže látky, z jaké měli podvlékačky. Svůj vypouklý poklopec vycpávali suknem nebo bavlnou, a to pilně, aby před ženami na ulici a hlavně v kostele měli ohromný úd. Tu stávalo se, že látka praskla, aniž to zpozorovali, poněvadž byla hladce napjata, a pak mohl každý, kdo měl chuť, pozorovat podle libosti na ulici nebo v kostele jejich nahou zadnici. Podvlékačky byly právě na moudí příliš silně napjaty, množstvím nacpané látky roztahovaly se stehy a objevil se načisto nahý pyj nebo řiť nebo také obé.“ A tak se velký poklopec, na kalhoty a k opasku obvykle přišněrovávaný tkanicemi, stal mravokárcům třískou v oku - padla řada zákazů, omezujících velikost poklopce či přikazujících nosit delší kabátce - leč nezmohly nic, to sama móda se po čase změnila.

Revoluční kalhoty
K další závratné změně v mužském odívání došlo po Velké francouzské revoluci. S rodícím se kapitalismem se do módy čím dál tím více dostávaly relativně hladké a upjatější kalhoty a problematika umístění penisu získala na naléhavosti - šikovní krejčíci proto dělali podle požadavku pánů jednu nohavici poněkud širší, aby se neslušně nevyboulovala. Pánové si však s novou módou museli začít dávat mnohem větší pozor na to, aby se náhodou na veřejnosti příliš nevzrušili - sice by asi nedopadli jako Husem zmiňovaní floutci, ale lákavá oblinka na kalhotách byla považována za navýsost neslušnou.

Další ránu volnosti mužskému pohlaví zasadilo stále těsnější prádlo. Když k tomu přičteme od počátku dvacátého století užívané zdrhovadlo, dostaneme již obraz zcela soudobý. Dnešní doba je totiž jakousi směsicí všech předchozích - těsné džíny leckdy připomínají vyboulené renesanční poklopce, obzvláště mladší generace holdují rozkrokům u kotníků a pánové v sakách a hladkých nohavicích také nevymřeli... Snad jen ty bederní roušky se dnes už moc nevidí...

Jaký styl kalhot se Vám na pánech nejvíc líbí? Upjaté, volnější nebo s nízkým rozkrokem? A co byste řekla na renesanční módu? Líbí se Vám, když se pánům pod kalhotami rýsuje přirození, nebo jste raději, když nic vidět není? Víte, jak ho nosí v kalhotách ten Váš?

TÉMATA:
KRÁSA