To je otázka, řeknete si. Přece co nejdál. Do svých dětí vkládáme naděje a možná i sny, které se nám samotným nepodařilo uskutečnit. Ale možná tak své děti stresujeme, omezujeme a nutíme je jít cestou, kterou by si samy nezvolily. Rčení, že jablko nepadá daleko od stromu, nemusí být přece vždycky pravidlem.
Důkazem toho je i moje kamarádka Vlaďka a její dcera Leona, které mě inspirovaly k tomuto článku a zároveň k tématu dne. Jejich příběh by mohl být takovým malým příkladem, jak se dá skloubit rodičovská ambice s rozdílným přáním dítěte ke spokojenosti obou stran.
Je takovým malým třídílným seriálem a tady je jeho „the end“. Jestli happy, to se ještě uvidí.
Abyste byly v obraze, přečtěte si první díl „Když se jablko odkutálí daleko od stromu“, druhý „Kdo umí, umí, kdo neumí, učí“ a třetí by se dal pojmenovat „Startovní čára(?)“ Pokud se vám nechce číst, pokusím se to stručně zrekapitulovat.
Vlaďka je velice ctižádostivá, úspěšná podnikatelka spíše technického zaměření, její dcera naopak umělecky založená, kreativní a snivá. Naštěstí je matka natolik rozumná, že svou dceru nenutí, aby se živila něčím „pořádným“, ale podporuje ji v jejích zájmech, protože ví, že jedině tak bude šťastná. Ale jako správná ctižádostivka chce, aby studovala vysokou školu, a udělá pro to vše, co je v jejích silách. A protože jí neumí poradit, ani zhodnotit, jestli má talent a šanci uspět při talentových zkouškách, obrací se na mě (absolventku vysoké školy uměleckého směru), abych jí pomohla.
Se vší skromností a pokorou k oboru tak těžko uchopitelnému, jako je umění, jsem souhlasila. Leona byla žačkou velmi pilnou, pracovitou a natolik zdravě „zabejčenou“, že to přineslo své ovoce. Zatím dělala talentovky na první školu ze tří škol a úspěšně je zvládla. Čekají ji ještě dvě, ale právě tahle škola byla jejím favoritem, takže ty ostatní budou jen pro formu a zkušenosti.
Ani vám nemusím líčit, jak mě to potěšilo. Jednak jsem věřila, že v té holce něco je, a jednak se můžu alespoň v koutku duše pyšnit, že je to tak trochu i mou zásluhou.
A možná jsem si maličko, malinkato vynahradila to, že ani jedna z mých dcer nejde v mých stopách, ačkoliv by na to možná měly. Ale znáte to, člověk se někdy neumí na své děti podívat objektivně. Jsou přece nejlepší, nejhezčí, nejchytřejší, prostě nejmilovanější. Chceme, aby byly úspěšné, a dotáhly to v životě dál než my...
Ale je důležité, co chceme my? Není důležitější to, co chtějí ony?
To už nechám na vaší úvaze, milé ženy-in.
Vkládáte do svých dětí své ambice? V čem vynikají? Mají umělecké sklony a vy jste spíš technického zaměření, nebo naopak? Snažíte se obrátit je svým směrem? Chcete, aby byly lepší než vy? Nutíte je sportovat, hrát na hudební nástroj nebo třeba malovat, i když se jim evidentně nechce?
A co vaši rodiče? Chtěli, abyste studovala stejný obor jako oni? Jdete v jejich stopách, nebo jste si „vybojovala“ to své proti jejich vůli?
Napište nám na redakce@zena-in.cz
Za svůj příspěvek můžete získat tento dárek: tašku přes rameno a přípravky na vlasy Lybar
Nový komentář
Komentáře
Vse nachavam na dceri nikdy jsem ji nenutila delat veci ktere sama nechce jen do uceni a psani ukolu ,jinak ji podporuji v jeji zalibech ,krasne maluje
Můj syn je dys, dys, dys..., ale šikovnej.Pořád jsme nevěděli co by, a teď ho máme na umělecké kovařině, sám si vybral, baví ho to, jede na 4, učí se víc než ostatní, snad to dopadne, baví ho to
Nikdy jsem své děti k ničemu nenutila.Pouze snad ,aby se denně připravovaly do školy.Koníčky,zájmy a vše ostatní jsem cele nechávala na nich. Nechtěla jsem být jako moji rodiče,musela jsem chodit do hudebky,na dramaťák,na vše co se kde šustlo.Nic z toho mě nebavilo,dokonce i střední školu mně vybrali.No musím přiznat,že i když mě škola totálně nebavila,tak povolání dělám dodnes a baví mě.Své děti jsme nechali,ať se svobodně rozhodnou.Synovi se sport stal koníčkem i povoláním,dcera nakonec dělá to,co by si nikdy nepomyslela a dokonce ji to baví.Nikdy jsem jim do toho nemluvila,pouze jednou dceři do osobního života a to mě teď mrzí.Ale to je jiná kapitola.
Samozřejmě že se do svých dětí snažím vložit své ambice, potíž je v tom, že mi úspěšně odolávají
Do ničeho je nenutím, jen nenápadně postrkuji a chválím za každý úspěch nebo aspoň snahu. Takže bez násilí vydržely na různých kroužcích a zdá se že je to baví, jen musí mít tu správnou motivaci. Nechat je růst jako dříví v lese přece nejde
Dítko rozvíjíme, aby bylo bystré a šikovné, ale doufám, že si skrz ně žádné své ambice chtít naplňovat nebudu a že budu schopná mu dát volnost jít za svým... Hlavně, aby bylo v životě spokojené. A jestli bude lékař, nebo truhlář, to je podružné.
Pentlička — #3 asi tak nějak
Já bych chtěla, aby to děti dotáhly na spokojený život. Vždycky jsem říkala, že je mi jedno, jestli se vyučí nebo budou mít VŠ, hlavně aby dělali práci, která by je bavila, šla jim a uživili se jí. A taky, aby z nich byli slušní lidé.
Dcera je taky umělecky založená - nevím po kom, já ani manžel žádné umělecké sklony nemáme. Přihlásila se na VŠ s výtvarným zaměřením a 1. kolo přijímaček - kde odevzdávala domácí práce úspěšně absolvovala. Příští týden ji čekají 2 dny uměleckého tvoření ve 2. kole přímo v atelieru školy. Doufám, že to zvládne
je důležitější co chtějí děti,je to jejich život a budoucnost.Ideální je když práce kterou budou dělat bude i jejich koníčkem