Z domova jsem se odstěhovala v patnácti. Ne že bych chtěla, doma mi nic nechybělo. Babička pečovala, mírný rodičovský teror se dal v pohodě snést.Problém byl jinde.

Tehdy (dávno za totáče) jsme bydleli v menším městě a moji rodiče s režimem zrovna ochotně nespolupracovali. Měli kamarády disidenty, kterým matka coby lékařka v momentě, kdy je chtěli zavřít, psala neschopenky apod. Občas rodiče u výslechu, ale jinak celkem klid. Až do okamžiku, kdy jsem se hlásila na střední školu.

Byla jsem premiantka, dělala olympiády, přijímačky taky dobré, přesto mi přišlo vyrozumění, že pro vysoký počet uchazečů nejsem přijata. To bylo v osmičce, šla jsem do devítky a tam se situace opakovala. Vzhledem k tomu, že místní gympl měl málo studentů a ještě dělal nábor, bylo to dost divné. Naštěstí i mezi místními pohlaváry se našel člověk, který nebyl až takový hajzl, možná mu rodiče lékaři pomohli. A ten jim řekl, že tam nemám šanci a pokud nechci skončit u soustruhu, musím z okresu a pokud možno i z kraje pryč.

Tehdy mě zajímala geologie, tak mi naši našli místo v Praze ve firmě s příslušným zaměřením, bydlela jsem u známých a po roce se dostala na gympl. To už jsem bydlela různě po podnájmech. První rok, kdy jsem bydlela sama v Praze to bylo pro mne tochu náročné, musela jsem se naučit aspoň trochu vařit a prát, což jsem do té doby nemusela, a pečovat o domácnost, resp. ten pokoj, co jsem měla k dispozici. Na druhou stranu mi nikdo neříkal, že nemám někam chodit, že se mám učit, že mám jít spát a tak. Ale byla jsem slušné maloměstské děvče a moc té volnosti nevyužívala. Dodnes mě to trochu mrzí.

Čtyři roky klid a pak to nastalo znovu. Chtěla jsem na geologii na Přírodovědnou fakultu, ale bez šance. Vrátila jsem se do stejného podniku a tam strávila tři roky. Každé jaro jsem absolvovala přijímačky se stejným negativním verdiktem.

Nakonec se ale podařilo barikádu prolomit. U známých jsem se seznámila s pedagogem ze stavárny, tam se dá studovat obor trochu geologii podobný – geotechnika. Dotyčný pedegog byl školní šajba v komunistické organizaci, přesto vcelku slušný člověk. A slíbil, že pokud udělám přijímačky, zbytek pohlídá.

Vyšlo to.

Mezi tím se naši rozvedli a někdy v té době se matka přistěhovala za mnou do Prahy a našly jsme si společné bydlení. A to byl průšvih. Myslela, že jelikož prošvihla moji pubertu, je nejvyšší čas, aby mě začala vychovávat. Snažila se mě omezovat v tom, kam můžu s kamarády jet, že se mám učit apod. Moc to nešlo a po roce bojů jí došlo, že nemá šanci a byl klid. Hroty se obrousily a bydlí s námi dodnes, kdy už mám dávno svoji rodinu. Trochu bojujem jen v jednom – já se snažím svým dětem ponechat co nejvíc svobody a volnosti v rozhodování, což moje matka považuje za výrazný nedostatek ve výchově. A docela se těším, až kluci opustí naši domácnost. Vařit a žehlit už umějí, vymalovat byt, zasekat a připojit zásuvky taky, tak si myslím, že jsou docela šikovní a výlet z hnízda v pohodě zvládnou.

A poznámka nakonec: po letech jsem se do stejné firmy vrátila a asi tu zůstanu až do důchodu.

kačinka

pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

Obdivuji vaši vytrvalost! :)

A jaký byl ten váš odchod z domova. Rodiče plakali, vy jste se radovali? Nebo naopak?

Pište, dnešní téma je váš odchod z domova...

  • Kdy jste odešli z domova?
  • Měli jste dojem, že už je čas opustit rodné hnízdo a začít samostatně?
  • Byl váš odchod provázen spory s rodiči?
  • Vyhodili vás?
  • Vrátili jste se na nějaký čas zpátky?
  • Jak váš odchod nesli rodiče?
  • Pokud byste měli tu možnost, změnili byste něco na vašem odchodu z domova?
  • Máte strach z toho, až vás opustí vaše děti?

Pište na redakce@zena-in.cz

Předmět: Odchod

Jeden z vašich příspěvků odměním hezkou sadou dekorativní kosmetiky, která obsahuje řasenku, make-up, lesk na rty a dva laky na nehty.

oschody

TÉMATA:
RODINA