Ano, i zdobení vánočních stromečků podléhá módě.

 

Nechci se vracet hluboko do historie, kdy naši předkové věšeli strom od stropu špičkou dolů a zdobili vším, co dům dal.

 

Chci se vrátit do dob, kdy jsem se na Vánoce ještě těšila.

Kdy mi je dokázala zpříjemnit pouhá vůně mandarinek a kubánských pomerančů.

 

No, když se nad tím hlouběji zamyslím, jsou to doby také téměř historické.

 

Ale když už jsou ty Vánoce časem pozastavení, rozjímání a vzpomínání, nemohu si nevybavit časy dětství.

 

My děti jsme tenkrát nevnímaly, že na ty mandarinky, banány a fíky musela maminka podupávat dvě hodiny ve frontě mezi hašteřivými babami a trnout strachy, jestli se na ni vůbec dostane.

 

Pro nás byly Vánoce časem mlsání čokoládových figurek, šmejdění po schovaných dárcích a samozřejmě voňavého smrčku, z něhož padalo jehličí už při zdobení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ale to nám nevadilo, protože stromek byl tak ověšen pestrobarevnými a pestrotvarými ozdobami, bonbony z eroháckých kolekcí a omotán metry stříbrných řetězů, že nebyl ani vidět.

 

Nebylo vidět, jak je chudák “pazgřivý“, šišatý a špatně rostlý, že ho musel tatínek retušovat přidanými větvičkami.

A tak v obýváku stál vždycky krásný třpytivý kužel, a když se ještě zapálily voskové svíčičky a rozprskaly ježaté prskavky, nezůstalo jedno oko suché.

 

Tenkrát vůbec bylo zvykem stromky přezdobit, až se větve pod tíhou parády a sladkostí skláněly k zemi.

 

Asi to byla nějaká kompenzace všeobecného nedostatku a šedivosti.

 

Dnes, kdy je všeho nadbytek, si můžete vymyslet každoročně nový  kabátek pro vánoční stromeček .

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jednou je v módě červeno-zlatá, jindy bílá nebo modrá.

Chcete celý stříbrný? Fialový?

 

Žádný problém.

 

A můžete si vymyslet i ten stromeček.

 

Malý, velký, hustý, tmavě či světle zelený, omyvatelný a neopadavý.

 

Znám lidi, kteří každý rok přinesou ozdobený stromek z půdy, stáhnou z něj igelitový pytel, strčí šňůru do zásuvky a vánoční veselí může začít.

 

Po Vánocích hodí stromku opět pytel přes hlavu a šup s ním na půdu.

 

Tak to nemusím.

 

Něco z dětství mi přece jenom zůstalo.

 

Nevzdám se živého stromku, nevzdám se vůně jehličí a pryskyřice a nevzdám se pocitu, že když zavřu oči, jsem zase ta malá holka, co se těší na Vánoce.