Se Zdenou jsem telefonovala večer, zašitá v pokojíku tak, aby nikdo neslyšel, jak si místo cesty do školy plánujeme kulturní akci v podobě posedávání v parku s krabičkou mentolových „Viki“…

Omluvenku jsme měly vychytanou, návštěva gynekologa. Stačilo říct, že nás pobolívá břicho. Symptomy prochladnutých vaječníků jsme měly zmáknuté.

„V osum u fontány.“
„Javor, kolik máš?“
„Tři pětky.“
„Já taky!“

Zdena v osm hodin u fontány na Ládví nebyla. Měla to daleko. Při čekání jsem se bavila duchaplným rozhovorem s nějakým neodbytným „bezboudem“ a starší paní, venčící tři mopse, kteří spíš vypadali jako pohybující se jitrnice.

„No ti jsou krásní,“ pravila jsem namísto „to je ale odporné překrmit psa téměř k prasknutí". „A jak rozkošně funí,“ říkám namísto „To budou tak dýchaviční asi proto, že jim i plíce zarůstají sádlem...“ Proč někdy nezalhat.

Paní byla potěšená, povídala si se mnou a mně to ukrátilo čekání na Zdenu.

„Čůůůůz, mám den debil ty bláho, sorry. Vracela jsem se dvakrát domů, pak mi ujel bus a pak jsem nechala v eskalátoru čtvrtku podrážky. Vůbec bych se nedivila, kdyby to nebylo všechno. Kolikátýho je? Není třináctýho?“ hlásila Zdena už z dálky s půlhodinovým zpožděním.

„Je sedmýho, vole, ale někdo to může mít takhle klidně i pátýho. Budu si tě hlídat a nešlapej na kanály,“ žertovala jsem.

Zastřelili ji!

Dohodly jsme se, že si skočíme dát kakao do cukrárny. Cesta vedla přes parkoviště obchodního centra. Rozloučila jsem se s paní s pochodujícími tlačenkami a vykročily jsme.

Ozvala se ohlušující rána.

Lekli jsme se všichni. I paní. Tlačenky přestaly chrochtat. Otočila jsem se na Zdenu a vidím, jak se v té sekundě bezvládně kácí na zem.

Několik vteřin jsem stála jako kus kamene a zírala na tělo Zdeny, kterak leží na betonu. Kdyby bylo možno proces v mojí patnáctileté hlavě k něčemu v ten moment přirovnat, bylo by to kyvadlo hodin, když z něho sundáte závaží.

„Drrrrrrr“ dělalo mi v mozku, který se přepínal. Konečně to vyhodnotil.

„ZASTŘELILI JIIIIIIIIIIIIII !!!!!!!!!!!!!!!!“ vřískalo celé moje tělo na celou Prahu 8.

Paní s tlačenkami, pamatujíc válku, možná i tu první, okamžitě zareagovala. Počala se přískoky hbitě pohybovat po trávníku směrem ke kamenné zídce, za kterou se plavmo střemhlav vrhla. Odtud dirigovala mě i tlačenky.

„K zemi!“ velela.

kr

Protože není možné nalézt odpovídající ilustrační obrázek, dovolila jsem si situaci dokumentovat pomocí vlastního umu :-)

 

Svezla jsem se ke Zdeninu tělu a ječela „Panebože!! Zastřelili Zdenůů, pomozte mi někdooo!“

To už nepřehlédlo asi pět kolemjdoucích, kteří ránu také slyšeli, ale doposud neidentifikovali.

„Zavolejte sanitku!!“ „Odveďte to dítě!“ ozývalo se kolem.

Klečela jsem na zemi a hystericky kvílela nad nehybnou kamarádkou. V hlavě mi běžely obrázky toho, jak mě v následujících hodinách její otec škrtí, protože vyhodnotí, že za to můžu já, jak její máma brečí na jejím pohřbu a jak si budu do smrti tenhle okamžik vyčítat.

„Neumírej, Zdeno, prosím tě, neumírej,“ naříkala jsem.

Jakýsi srdnatý muž mě přikrčen k zemi počal tahat stranou. „Pojď, děvenko, musíš do bezpečí!“ Probudila se ve mně hrdinka. Možná šlo ale více o šok než o hrdinství.

„Nééééé, já tady zůstanu, já ji neopustím, já tady chci bejt!!!“ vykřikovala jsem a křečovitě se držela Zdeniny tašky, na které z poloviny ležela.

Zaslechli jsme sanitku.

„Neopouštěj mě, nenechávej mě tady, neumírej,“ lkala jsem nad bezvládnou Zdenou. Dorazili lékaři.

„Hele, bacha, ten magor tu může někde ještě bejt,“ zaslechla jsem pána od sanitky. Zdeně trošku tekla krev z hlavy.

V ten moment mi naplno došlo, že ji někdo normálně zastřelil na ulici jako králíka na honu.

„Voni ji zabili jako psa!“ vysoukala jsem ze sebe a dostala jsem takovou zimnici, že jsem měla pocit, že si rozbiju zuby o sebe. Muž v bílém mě vláčel od Zdeniny figury. Zdena zamžourala.

„Ty vole, to byla řacha! Jsem se lekla, až jsem sebou sekla,“ promluvila. Dostala jsem v pořadí třetí záchvat.

Vyrvala jsem se tomu dobrotivému zřízenci a padla k ní.

„Nejsi mrtvá???!“

„Já nevim, no skoro jsem chcípla, jak jsem se lekla. Bolí mě škeble,“ pravila.

„Vidim to zatím jako nervový otřes, mdloby a asi slabej otřes mozku, jak padla hlavou na ten obrubník. Vezmeme ji na chirurgii. A kdo tady střílel?“ vyhodnotil lékař…

Nebudu to už natahovat. Šlo o ránu z výfuku v bezprostřední blízkosti. V nemocnici jsme skončily obě.

Zdena ani ten otřes mozku nakonec neměla. Jen rozbitou hlavu. A já dostala injekci s nějakým uklidňovákem.

Tuhle historku jste mi připomněli vy, když jsme se bavili o fobiích. Zdena měla vždycky problém, i když jen někdo vedle ní bouchnul pytlík. Na Silvestra nikdy nechodila ani k oknu. Strašně se bála nenadálých zvuků. Byla, a asi i pořád je, strašně lekavá. Léta jsem ji neviděla.

Každopádně tohle bylo poprvé, kdy z leknutí i omdlela.

Zní to neuvěřitelně. Evidentně ale stačí, když jeden člověk, byť nerad, něco veřejně špatně vyhodnotí a mystifikuje rázem celé okolí. Skupina se pak chová přesně podle toho prvního. Dav má pak vlastně jen jednu hlavu.

Nikdo nepřemýšlel o tom, že šlo o ránu z výfuku, když se bezprostředně po ní člověk skácí k zemi. Nikoho ani nenapadlo, že po Zdeně nikdo nestřílel!

Omluvenku jsme získaly na dva dny!

Reklama