Jako dnes vidím tu cestu na „přijímačky“, kdy jsem nemohla najít pavilon, ve kterém se měly přijímací testy odehrávat, a to do začátku zbývalo už jen 10 minut… Já, která chodím všude na čas a nejlépe v předstihu, jsem z toho byla úplně roztřepaná… Taky se mi vybavuje ten pocit, jak jsem nervózně žmoulala tužku v ruce a četla pořád znovu a znovu otázky na papíře, abych se opravdu nespletla a na vysněnou školu se dostala. A pak, když po několika týdnech přišla zpráva, že jsem přijata, radost byla veliká! Nejprve jsem se musela dostavit k zápisu – z údivu jsem nevyšla. V areálu mě uvítalo hned u vchodu koňské lejno a omamná vůně z prasečích chlívků – ano, moje fakulta sdílela areál spolu s veterinou :o). Nakonec se ale tahle kombinace ukázala jako velmi výhodná a přínosná.

Po zápisu, kde mi bylo sděleno, že na koleje nemám nárok, začalo úmorné shánění pronájmu, ve kterém se angažovali zejména rodiče. A akce byla úspěšná – privát jsme sehnali! Hurá! Co na tom, že byl na opačném konci Brna a cesta do školy mi trvala 45 minut tramvají, hlavně, že jsem měla kde hlavu složit. Rodiče byli šťastní a já nadšená, že budu žít studentským životem. Ale nadšení mi dlouho nevydrželo – den před začátkem semestru mě rodiče nastěhovali do mého nového privátu brzy ráno a odjeli. A já se ocitla sama, v cizím ošuntělém bytě a čekala, až přijdou jeho další podnájemníci. Čas utíkal pomalu a já ani pořádně nevěděla, kde jsem a jak se dostanu následující den do školy, takže jsem nakoupila jízdenky a šla na tramvaj. Asi dvakrát jsem jela do centra a zpět na sídliště, než jsem pochopila, jak a kde mám správně přestupovat. Holt – holka z vesnice :o). Po čtyřech hodinách cestování MHD jsem se konečně vrátila „domů“ a moji spolubydlící tam již čekali – ale nebyli to studenti, jak jsem se mylně domnívala, ale mladý pracující pár, kterému jsem se do bytu, který prozatím obývali sami, moc nehodila. Takže tím naše komunikace zamrzla a rozmrzla až po Vánocích, kdy se raději odstěhovali a už jsem je nikdy nepotkala.

Moje začátky studentského života byly trochu obtížnější, protože jsem v Brně ani ve škole nikoho neznala a musela si kamarády teprve najít, ale čas všechno postupně vyřešil. Našla jsem si nové spolubydlící, přátele i lásku. A začala si opěvovaný život studentů užívat. Největší zábava bývala se zápisem na zkoušku či na předmět. Patřila jsem do posledního ročníku, který ještě neměl zápis na předměty a zkoušky přes internet, ale ručně, na papír. To se vždy koncem semestru stály neuvěřitelné fronty, aby se člověk mohl zapsat na vysněný termín zkoušky. Někteří vyučující to ale řešili jinak – jednoduše po přednášce hodili na stůl archy s termíny a rychle vyběhli z přednáškového sálu, jelikož věděli, co se bude dít. Stodvacetihlavá masa studentů se zvedla a zaútočila na stůl se zápisovými archy. Jeden přes druhého jsem se těmi papíry prohrabovali a hledali „ten náš“ termín. A pak toho řevu, jak se žadonilo, aby ti šťastlivější, co arch ukořistili, se smilovali a zapsali nás na seznam.Občas to byla adrenalinová legrace, jindy zase ohromné zklamání (zejména v případě, když jsem si zkoušku naplánovala jako poslední v pořadí a přitom na mě zbyl jen předtermín).

Byla jsem na „vysoké“ ráda. Jistě, zkouškové neměl nikdo v oblibě, byl to ohromný stres (alespoň pro mě, která jsem se učila spíš nárazově než průběžně), ale ty měsíce v mezičase byly k nezaplacení. Koloběh přednášek a cvičení se střídal se zábavou s přáteli, s výlety a procházkami po městě. A tak pět let uběhlo rychleji, než bych kdy čekala. A já teď od 1. září nastupuji do svého prvního zaměstnání a jsem zvědavá, co mě čeká tam. Další etapa života začíná…

Máte lepší zážitek? Pošlete ho na adresu redakce@zena-in.cz a můžete vyhrát rychlovarnou konvici! Více ZDE.

TÉMATA:
DŮM A BYT