Dana se nám svěřila s příběhem, který nemusí skončit úplně dobře. Zanedbávání a ignorace evidentních projevů nějaké nemoci totiž často nemá happy end. Ale dospělého násilím k lékaři donutit nemůžete, často nepomáhají ani prosby, ani výčitky.
Probudil jí kašel z vedlejšího pokoje, jako každý den. Dávivý a dlouhý.
„Jsi v pořádku, Pavle?“ křikla jen ze zvyku. Odpovědí jí bylo další chrchlání.
Když se při snídani sešli u stolu, podnikla další pokus, hlavně z pocitu, že normální lidská bytost prostě nenechá někoho, s kým strávila dva třetiny života, jen tak udusit v posteli.
„Objednám tě k praktikovi a ten tě pošle na rentgen.“
Její manžel se na ni podíval se směsicí nechuti a dětské vzpurnosti.
„Nic mi není, jen jsem nastydlej.“
„To mi říkáš už pět let. Nejsi nastydlej, jsi šedesátiletej kuřák a plíce prostě dostávají zabrat. Taky covid a …“
„Neměl jsem covid.“
Přikývla. „No tak ne. Ale až se začneš dusit, mně to nevyčítej.“ Odložila hrnek do dřezu.
„Aspoň si na ten kašel kup něco na odkašlávání.“
„Ty taky kašleš,“ přešel do útoku.
„Jo, ale jen, když jsem opravdu nemocná, ne pět let v kuse,“ mávla rukou a zamířila do předsíně.
„Nechce jít k doktorovi,“ Danina kolegyně krájela v kuchyňce meloun. „Už dva roky si stěžuje na bolesti žaludku a ani bohovi.“
„To znám,“ Dana vsunula hrnek pod trysky kávovaru. „A má ten tvůj nějakou diagnózu?“
„Jo, chronickou prudnost. Já věřím, že ho ten žaludek bolí, cholagol polyká po hrstech, a záchod je jeho nejoblíbenější útočiště, ale používá to taky kdykoli, kdy se mu nechce něco dělat, jet za jeho mámou, nebo jít na maturitní ples. Asi jsem si před těma dvaceti lety vzala za muže jeho žaludek, nebo co.“
Dana zamyšleně upila hořké kávy. „A já plíce.“
Když přišel podzim a Pavel ulehl do postele, nepřekvapilo jí to. Nakoupila léky, protože to považoval za její doménu, i když pracovala jako metodička v knihovně, uvařila čaj, převlékla povlaky, naplnila termofor, kterému soukromě říkala „žaba“ a připravila se, že kašel bude znít bytem celý den.
„Mami, táta kašle, jak když se šoupou rakve,“ konstatoval jejich Tomáš, který se právě vrátil z Erasmu. „To nemůže jít k doktorovi?“
„Nechce.“
„A to nepotřebuje neschopenku?“
„Vzal si dovolenou.“
„Takže mu bude chybět, až pojedem v létě do Rakouska na hory,“
„Nechce jet na hory,“ vysvětlila Dana synovi suše.
„Hele, a není mu něco vážnýho?“
Povzdechla si. „Hele, Tomášku, jsem knihovnice, ne pneumolog. Nevím… nevím a nemám už energii ho s ním zkoušet po tisící. Doufám, že když mu bude zle, pochopí sám.“
„Je to vůl, mami.“
„Je, Tomáši,“ usmála se na syna a z vedlejšího pokoje se ozval dávivý kašel.
Pavel už úporně kašlal druhý týden a přestal skoro jíst.
„Nemusím se přežírat jako ty,“ vyjel na ni, když znova navrhla doktora. „Mě je takhle dobře!“
„Tak proč pořád ležíš v posteli.“
„Musím si odpočinout.“
Kývla. „Když musíš, tak musíš.“
V hlavě ji běžela myšlenka na kolegyni, která se „provdala za žaludek“. Už pár dní chodila do práce posmutnělá. Když se jí Dana zeptala, co se jí stalo, jen popotáhla nosem.
„Má rakovinu žaludku, Dani. Třetí stádium. Není to konec, ale…“
Nedořčené viselo mezi nimi ve vzduchu. Ošklivá předtucha a nevyhnutelná pravda o životě, který se změnil.
„Mladšímu je teprve čtrnáct,“ povzdechla si kolegyně a Dana najednou nevěděla, co říct. Pavlovi ale tenhle příběh nevyprávěla, k doktorovi by ho stejně nedostal, spíš naopak.
„Je to třetí tejden, víc dovolený už nemáš. Je ti líp?“
Pavel nevypadal, že je mu líp. Vypadal jako neoholený šedesátník s nezdravou barvou a pohublým obličejem.
„Už to trvá moc dlouho...“
„Já to nějak dám.“
Dana mlčela. Byli spolu dost dlouho na to, aby poznala, že na něj dolehl strach.
„Jdem k doktorovi.“
„Ale já…“
„Prostě jdeme.“ Takhle vždycky mluvila na Tomáše, když byl malý a čekalo ho něco nepříjemného.
„Odvezu tě tam a počkám.“
„Tak zejtra.“
„Ráno,“ doplnila ho a poplácala ho po zádech. Chápala jeho strach a tiše hledala ten svůj, aby ho zvládla dřív, než bude potřeba řešit jiné věci
„Paní Milerová, můžu s vámi na chvíli mluvit?“ Lékařka vystrčila hlavu ze dveří ordinace, a Daně se stáhl krk.
„Jistě.“
„Poslech není nic moc, posílám vašeho manžela na rentgen plic a pak dál.“
Kývla, co jiného měla dělat. „A můžu se zeptat, proč to říkáte mně? Manžel…“
„Váš manžel od nás dostal už čtyři doporučení na rentgen. Nikdy se nedostavil.“
„Chápu.“
„Ta situace je dlouhodobá a nelepší se.“
„To taky chápu. Prostě ho tam mám tentokrát dovézt za ucho.“
„Tak.“ Obvoďačka měla unavené oči. „Je dost možné, že je to obstrukční choroba plic. Nemusí to být rakovina, chápete. Možná jsou to následky přechozeného zápalu plic, kouření…“
Byla jí vděčná za naději.
„Odveďte ho tam hned, je to v pátém patře.“
„Provedu, paní doktorko.“
„Někdy je to s pacienty těžké,“ nabídla jí lékařka utahaný úsměv.
„Nejen s pacienty,“ odpověděla jí a rozloučila se.
Před ordinací seděl Pavel a tiskl si dlaně mezi koleny.
„Co ti říkala?“ zeptal se napjatě.
„Že je to v pátým patře, ten rentgen a že na něj čeká.“
Když pak nahoře předala žádanku a za jejím muže se zavřely dveře kabinky, zhluboka se nadechla. Možná se teď její svět taky změní, nebo se nezmění vůbec nic, ona zaplatí hrst prášků a Pavel bude vesele kašlat dál. Cítila únavu. S čímkoli její muž přijde, není ani její chyba, ani její zodpovědnost, ale stejně to bude další břemeno. Zaskočilo ji poznání, že tajně doufá, že si ho vezmou do nemocnice aspoň na pár dní, že, i když jednoho cíle dosáhla, nechce podstupovat další a další oběti pro někoho, kdo nemá dost rozumu, aby poslouchal vlastní tělo. Upřela pohled na dveře. Až se otevřou, bude vědět víc, ale už teď chápala, že změny budou nevyhnutelné a že budou bolet. Ale věci prostě bolí, než se změní.
K příběhu se vyjádřila Mgr. Radana Rovena Štěpánková:
Toto je zajímavé téma už o samotném principu partnerství a manželství. V původní rituální rovině sňatku se dva lidé stávají „jedním tělem“. Tato myšlenka prostupuje křesťanským pojetím manželství: dva lidé sdílejí život duševní i tělesný. Slib „ve zdraví i v nemoci“ připomíná vzájemnou péči a i někdejší Zákon o rodině výslovně počítal se znalostí zdravotního stavu snoubenců. Tělo a zdraví tedy vždy patřily k partnerské odpovědnosti.
Intimním vztahem totiž naše tělo přestává být pouze naší soukromou záležitostí. Nejzřetelněji to vidíme např. u nevěry a pohlavně přenosných nemocí, kdy rozhodnutí jednoho člověka přímo zasahuje tělo druhého. Podobně vážná nemoc, úraz nebo handicap mohou zásadně proměnit život obou partnerů. Lidé se obvykle berou také proto, že spolu chtějí prožít co nejvíce dobrých let. Péče o vlastní zdraví je proto do určité míry také péčí o společný život.
Současná kultura velmi zdůrazňuje právo jednotlivce rozhodovat o sobě. Z hlediska systému je však partnerská dvojice vyšším celkem než dva zcela nezávislí jednotlivci. Partnerstvím vzniká nový celek, jehož součástí jsou oba. Individualita se proměňuje v dvojici a dvojice se zároveň proměňuje individualitou každého z nich. Je to obousměrný proces. To, co dělá jeden, působí na celek, a celek zase zpětně utváří oba partnery.
Rozhodnutí „je moje věc, jestli půjdu k lékaři“, podobně jako rozhodnutí o velkých finančních výdajích, riskantním způsobu života nebo jiných zásadních věcech, dopadá i na druhého člověka. Jeden samozřejmě může trvat na své svobodě. Druhému pak nezbývá než ji přijmout, zároveň se tím ale mění kvalita vztahu.
U některých mužů se k tomu přidává i zvláštní podoba mužského ega: pocit, že musí všechno zvládnout sami, že jsou odolní, téměř nezranitelní, a návštěva lékaře jejich sebepojetí narušuje. Spoléhat na sebe je zdravá hodnota. Ve chvíli, kdy člověk přestane respektovat vlastní limity a realitu svého těla, může připomenout staré rčení, že pýcha předchází pád.
Proto je zcela pochopitelné, že Dana na začátku reagovala starostí, přemlouvala, nakupovala léky, vařila čaj a snažila se mu pomoci. I to patří k partnerskému principu. Stejně problematický by byl opačný extrém, kdy je jeden nemocný a druhého jeho stav vůbec nezajímá. Zdravé partnerství hledá rovnováhu mezi péčí o druhého a respektem k jeho vlastní odpovědnosti.
Právě tato rovnováha se ale po letech může vyčerpat. Láska může mít podobu péče, ale také jasné hranice: „Pomohu ti, když budeš chtít situaci řešit. Nemohu ji řešit místo tebe.“
A tady už nejde pouze o zdraví. Jestliže jeden člověk opakovaně odmítá brát ohled na to, jak jeho rozhodování dopadá na společný život, druhý se začne přizpůsobovat. Může postupně přestat pečovat, přestat se angažovat a citově se vzdálit. Z milujícího partnera se může stát spolubydlící nebo kamarád. Ne jako trest, ale jako důsledek změny vztahové dynamiky.
Autonomie jednotlivce zůstává důležitá. V partnerství však vedle ní stojí ještě druhá hodnota: vědomí, že moje rozhodnutí už neovlivňují pouze mě. Právě mezi těmito dvěma póly se hledá zdravá partnerská harmonie.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Prostě lidé už jsou takoví. Někdo jde k lékaři s každým pr...m, někoho tam nedostanete párem volů. Co s tím jako manželka můžete dělat? Nic. Až bude tomu muži nejhůř, tak ho k lékaři odveze sanitka. Je dospělý, rozhoduje sám za sebe.