„Maminko, jste těhotná.“ Co tato prostá věta z úst lékaře znamená pro ženu, která se už takřka vzdala naděje porodit vlastní dítě? To se dočtete ve spletitém životním příběhu další čtenářky s nickem bohuša.
Než jsem prvně otěhotněla, musela jsem přeskákat velké množství překážek: Po svatbě jsme začali ihned plánovat mimčo, ale otěhotnět se mi bohužel nepodařilo (nebudu popisovat marné běhání od lékaře k lékaři bez výsledku, přeskočím 5 let usilovné snahy o dítě). Nakonec jsem se odcitla v centru asistované reprodukce, kde nám lékařka po všech vyšetření s úsměvem sdělila, že v našem případě to nebude problém, že mimčo bude, a to brzy!
Po pěti neúspěšných umělých oplodněních jsem byla s nervama na pokraji šílenství a musím poděkovat manželovi, že jsem v něm měla velkou oporu... bez něho bych to asi nezvládla! A to nemluvím o finanční krizi, ve které jsme se díky umělému oplodnění ocitli...!
Lékaři nám navrhli adopci, ale touha po vlastním miminku byla silnější! Bez peněz, s uzlíčkem nervů a bez naděje jsme ještě zkusili na doporučení kamarádky přejít k jinému lékaři. Tonoucí se stébla chytá, tak i my se vydali na opačný konec republiky ještě naposledy zkusit své „štěstí“. Pan doktor nás poslal na imunobiologické vyšetření do Prahy a po třech měsících mi provedl inseminaci.
Já samozřejmě smířená s neúspěchem seděla po prohlídce v ordinaci jak hromádka neštěstí a vůbec jsem nechápala široký úsměv pana doktora, když jsem slezla z „KOZY“... Pan doktor mně musel tu úžasnou větu „Maminko, jste těhotná...“ třikrát opakovat a já v návalu pocitu absolutního štěstí jsem se na doktora vrhla a políbila ho!!!
Z ordinace jsem vyšla jako smyslů zbavená - skočila jsem nic netušícímu manželovi do náručí a tu ohromující novinku na něj v čekárně ihned vybalila (lidé si pomysleli, že jdu od psychiatra, a né od gynekologa), ale mně v té chvíli bylo vše jedno. Manžel nebyl schopen slova, jen mě tanečním krokem vyvedl na čerstvý vzduch, kde jsme to oba museli radostně rozdýchat.
O několik měsíců později se nám narodila Andrejka, a když manžel přestřihl pupeční šňůru, v té chvíli jsem jej viděla poprvé plakat (říká se, že muži nepláčou), ale manžel plakal = plakal ŠTĚSÍM a já s ním...!!!! Ten pocit, kdy jsem dceru poprvé držela v náručí, se nedá s ničím srovnat.
A kam se poděla má neplodnost? Nevím! O tři roky později se nám úplně přirozeně narodila Simonka a za další tři Pepíček. Takže sedm let mám o zábavu postaráno. Víc než pět let žiju rušným „nočním životem“ - kojím a přebaluji a o tom klidu, který u nás vládl před sedmi lety, si můžu nechat jenom zdát. Ale vůbec si nestěžuji... ten pocit zrodu je vám opravdu NÁDHERA. A dětský smích, kterým mě moje děti odměňují, to je to, o čem jsme s manželem SNILI!!!
bohuša
Tak takhle asi vypadá opravdové rodinné štěstí a my ho čtenářce s nickem bohuša moc přejeme.
Jak jste na tom vy, milé ženy-in? Prožíváte něco podobného? Nebo převládají spíš negativní emoce? I to se stává. Svěřte se se svými pocity na redakce@zena-in.cz.
Ještě stále máte šanci získat pěknou cenu - knihu Porodní příběhy.
Nový komentář
Komentáře
Krásné děti
to je kráááááááása
Úplně mi běhal mráz po zádech, jak jsem cítila to štěstí ! Nádhera ! No jo, kde je klidu konec ... a Tvoje obrovská radost, že ho nahradily děti.
Dása — #6 jistě, že hlavně že se povedlo
ale určitě je tu dost holek, co prochází tím samým, tak čím byl ten druhý doktor jiný, měl jiné postupy, nebo přišel na nějaký zádrhel?
krása :-)
To je taková nádhera
delfi.na — #5 Zkus se soustředit na něco úplně jiného. Můj manžel tehdy řekl, že mimi až po svatbě. Ačkoli jsem vysadila antikoncepci už rok předtím,tak on se chránil a bylo to opravdu až po svatbě. Já na to tak usilovně myslela,že ačkoli jsem se snažili moc, čtyři měsíce se nic nedělo. Tak jsem byla dost zklamaná. ale mezitím otěhotněla kamrádka, tak jsem se těšila s ní a na své těšení nějak pozapoměla a najednou ejhle a bylo to tu. takže držím palce a pěsti zároveň
delfi.na — #5 víš delfi, je pravda, že psychika udělá dost. ono se hrozně hezky říká: nemyslete na to a ono to přijde. jenže. my jsme se snažili pouze rok a i tak to bylo náročné po psychické stránce.
pak jsme si řekli, že "zapaříme" a nebudeme na to myslet. já popíjela, bavila se a dopadlo to tak, že mojí holčičce bude už 7 let. jinak tvoje děti jsou nádherné
Irena1 — #4 a není to jedno? důležité je, že se povedlo...
Ono je to hrozně těžké, taky mám zkušenost s inseminací a umělým oplodněním, ale já zatím to štěstí jak bohuša neměla ... takže jsem se smířila s tím, že dítě mít nebudu. Takže bych vlastně měla být uvolněná a mělo by to přijít samo
nějak z toho nevím, co tedy přesně pomohlo: "Pan doktor nás poslal na imunobiologické vyšetření do Prahy a po třech měsících mi provedl inseminaci."
nebo to jen bylo odevzdání se a smíření s tím, že děti nebudou?
Zkrátka se asi žena uvolní a pak to jede. Vím o dost případech, kdy se narodí vlastní děti po tom, co si rodiče adoptujou.
Krásný trojlístek.