Údolí Krma otevírá krásné výhledy na Triglavský národní park.
Foto: Silvie Jurečková
Jak proběhla cesta, kdy Silvie vystoupala na Triglav?
Julské Alpy, které se rozprostírají na hranici mezi Slovinskem a Itálií, jsou jedním z nejmalebnějších pohoří v Evropě. Jejich součástí je i Triglavský národní park s dramatickými vrcholy, hlubokými údolími a průzračnými jezery. Je to ideální místo pro milovníky přírody, turistiky i adrenalinu (a pokud se rozhodnete pro rafty na Soči nebo výstup na Triglav, tak si ho užijete až až).
Ve Slovinsku nás lákala spousta míst, ale nebylo moc času na plánování, tak jsme se s kamarádkou rozhodly zůstat v blízkosti Triglavského národního parku. V srpnu jsme tak ze dne na den poskládaly poměrně výživný týdenní roadtrip, ze kterého se vzpamatovávám ještě teď.
Foto: Silvie Jurečková
Výstup na Triglav
Hlavním a také prvním cílem naší slovinské mise bylo vylézt na Triglav. Nejvyšší hora Slovinska, která dosahuje výšky 2 864 metrů, je považována za symbol národní hrdosti. Výstup na jeho vrchol je tradičně považován za povinnost každého Slovince, podobně jako se spousta Čechů snaží aspoň jednou za život dostat na Sněžku. Na Triglav ale žádná lanovka nevede a cesta k vrcholu vyžaduje určité horolezecké dovednosti a vybavení pro zajištěné cesty (ferraty).
Jak vylézt na Triglav
Na nejvyšší horu Slovinska se dá vylézt prakticky ze všech světových stran, jen z každé je to jinak obtížné. Nejčastější výchozí bod je od Bohinjského jezera přes vodopády Savica, to je ale výlet na tři dny, pro dvoudenní anebo dokonce jednodenní výstup volí většina turistů dolinu Vrata nebo dolinu Krma z východní části Triglavského národního parku. Pro Krmu se na místě rozhodujeme i my. Bydlely jsme v městečku Mojstrana, odkud je to kousek do obou údolí. Na začátek trasy jsme na radu místních dorazily už kolem čtvrté ráno, bály jsme se totiž, že později nezaparkujeme. V lese je tam schované menší parkoviště, kde můžete nechat auto zdarma i přes noc, pokud budete nocovat nahoře na horské chatě. Kolem páté, když jsme ještě za tmy vyrážely na vrchol, už bylo parkoviště plné. Bylo období perseid, tak jsme se i chvíli kochaly padajícími hvězdami.
Výstup na Triglav, vpravo dole horská chata Planika.
Foto: Silvie Jurečková
Vyrážíme na horu Triglav
Pokud vyrazíte takto brzy ráno, určitě se hodí čelovka. Rychle se ale rozednívá. Cesta vede chvíli lesíkem, pak už se štěpí na tři čtyři další téměř neviditelné cesty, takže je dobré mít dopředu představu, kudy chcete jít. Turistické značky na kamenech nejsou vždycky dobře vidět a turistické směrovky jsou až v horní polovině výstupu. Poměrně rychle se při výšlapu dostanete na otevřená suťoviska, kde není žádný stín. Takže když se do vás opře dopolední slunce, budete vděčni za kšiltovku a spoustu vody. Samotný výstup k chatě Planika pod Triglavem, kde jsme měly rezervaci na nocleh, nám zabral asi 5 hodin, na pohodu.
Triglavský vrchol (2864)
Foto: Silvie Jurečková
Cesta na vrchol přes Malý Triglav ve výšce 2 739 metrů
Kamarádce bohatě stačil výstup jenom k chatě, na triglavský vrchol už jsem tedy vyrážela sama. Chvíli předtím jsem sledovala ty, kteří z vrcholu právě sestoupili s úsměvem na tváři a na lehko, bez batohu a někteří i bez ferratového setu. Nechala jsem se tedy zviklat, odhodila batoh a vyrazila jen se sedákem a helmou. Hora ční kousek za chatou (teda alespoň to jako kousek zespodu vypadá), z druhé strany na ni zase lezou z chaty Kredarica. Všichni se potkávají na Malém Triglavu ve výšce 2 739 metrů, což je předstupeň toho velkého. Od chaty je to tak 1,5h chůze a lezení. Nejsem žádný horolezec, a tak když jsem viděla sráz vlevo a vpravo, místo jen na dvě nohy, a nadšence, kteří se řítili v protisměru, hned jsem se začala jistit. Nechápu, jak to někdo může nahoru doslova „vyběhnout“ a ještě bez jištění. Na karabině nemusíte být celou dobu, bez něj je to samozřejmě rychlejší, ale některé úseky bych neriskovala.
Na vrchol Triglavu vede jištěná cesta. /A mám to! Nejvyšší hora Slovinska (nasvícená za mnou) pokořena.
Foto: Silvie Jurečková
Triglav a jeho vrchol
Výhledy po cestě byly skvělé, točila jsem trochu na goPro, slunce pálilo, spousta turistů šplhala nahoru a zase dolů (nutno říci, že v létě je to vážně Václavák, někdy holt musíte počkat, než se fronta před vámi pohne), ale jakmile dosáhnete vrcholu, tak je vám to docela jedno. Problém je, že už si myslíte, že máte splněno a ona vás bude čekat ještě ta stejná šílenost zpátky dolů. Výstup jsem trochu podcenila a neměla s sebou žádnou vodu ani rychlé cukry. Takže rychlé vrcholové foto (u kterého mi kiksnul mobil) a hurá dolů. No, hurá…. Zase menší fronty, protože někteří zkušení horalové rádi na těch nejvyšších místech učí své potomky, jak používat ferratový set. Což bylo vlastně docela hezké a zároveň překvapující, jak umí pětileté děti zdatně šplhat po skalách.
Skvělá horská základna – chata Planika v dálce. Vpravo nad ní Triglav.
Foto: Silvie Jurečková
Chata Planika, kde můžete přespat
Na chatě Planika se dá spát v pokojích s různým počtem nocležníků, od toho se také odvíjí cena. Na nás zbyl už jen pokoj pro 22 lidí, postele hned u sebe, prostor téměř žádný, ale překvapivě to byla klidná noc. Všichni poměrně brzy odpadli. Na chatě si můžete koupit i malé občerstvení, třeba pivo, vodu nebo coca-colu (malá stála 5 eur), dá se tam pořídit i základní teplá večeře.
Podívejte se na autorské video z výstupu na Triglav:
Pozor na osobní kondici, cesta dolů je náročná
Cesta z chaty dolů na parkoviště druhý den mne úplně odvařila. Až jsem byla nemile překvapená, v jak hrozné kondici se nacházím (po dvou mateřských, kdy žena vydrží jak kůň a sílu má za dva bejky, se to nějak špatně odhaduje…). Nohy bolely, stehna pálila, boty podkluzovaly na suti, turistické hůlky nepomáhaly. Zvolily jsme dolů jinou cestu, prudší a rychlejší (omyl, prudká byla, ale přes obrovské balvany a suť pomalejší), a celou druhou polovinu jsem byla navíc přesvědčená, že jsme někde sešly z cesty a jdeme blbě. I když dolů vedla jenom jedna cesta. Přesvědčilo mne, až když jsem stála pár metrů od auta. Uf, hlavní cíl naší slovinské mise splněn.
Jezero Bled vás okouzlí nejen krásnou scenérií, ale v létě se v něm dá i příjemně vykoupat.
Foto: Silvie Jurečková
Kouzelné jezero Bled
Po Triglavu následovalo „povinné“ jezero Bled. Navzdory tomu, že je to hodně turistické místo, tak určitě stojí za to. Bydlely jsme přímo v Bledu v hostelu, asi 5 min od jezera, což bylo skvělé, ale co je v Bledu noční můra, je rozhodně parkování. Platit budete naprosto všude, většinou od 1,5-3 EUR/hodinu, v noci se sice neplatí, ale až budete hledat ubytování, myslete na to. Levné ubytování se tak může ždibec prodražit.
Přímo nad jezerem Bled ční na vysoké skále Bledský hrad.
Foto: Silvie Jurečková
Paddleboardem po jezeru Bled
Kolem jezera je krásná procházka, na druhé straně je v přístavu Mala Zaka (parkování 3 eur/h) veřejná pláž zdarma (přímo v Bledu je jen placené koupaliště). Dlouho jsme zvažovaly, zda využít loď, která v pravidelných intervalech odjíždí na ostrůvek uprostřed jezera (14 eur os. + vstup do kostela na ostrově se platí zvlášť), přepravit se tam dá i tradiční dřevěnou loďkou „pletnou“, ale nakonec jsme zvolily lepší variantu. Paddleboard! Půjčovné 20 eur/ os. (jeden paddleboard jen pro jednu osobu, double nemají) a byla to naprostá bomba! V klidu můžete připlout k ostrůvku (jen zastavit u něj nebo vylézt na něj je zakázáno), užít si krásné výhledy na kostelík, a ještě se do toho v tomto ledovcovém jezeře vykoupat (v létě je tu voda překvapivě teplá).
Vyhlášená soutěska Vintgar
Z Bledu spousta turistů vyráží na vyhlášenou soutěsku Vintgar. Malebná procházka po dřevěných lávkách a mostech v 1,6 km dlouhé úzké rokli, pár kaskád a menší vodopád Šum. Pokud už jste pár soutěsek zažili, tak podle mne je toto spíše průměr, a k tomu opět hodně lidí, parkování za 10 eur, a pouštěli jen v určité časy. Na druhou stranu je Vintgar od Bledu jen kousek, takže když vyrazíte brzy ráno nebo třeba až kolem 17 h (jako my), tak žádné davy nepotkáte. A pokud jste ještě v žádné soutěsce nebyli, budete nadšení.
V soutěsce Vintgar je povinná helma, i když je riziko zranění minimální./K vodopádu Savica stojí za to si vyšlápnout.
Foto: Silvie Jurečková
Nejdražší vodopád Savica
Další zastávkou mělo být jezero Bohinj s vodopádem Savica. U jezera ale bylo málo parkovacích míst (ale je pravda, že jsme tam přijeli až kolem 14h odpoledne), všude buď zákaz nebo úplně narváno a vždy jen malý kousek pláže (jen hned v centru je větší pláž), že jsme to po odpočinkovém Bledu zavrhly a pokračovaly rovnou na vodopád Savica. A zde opět dopravní zádrhel. Od jezera je to k vodopádu kousek do kopce, nahoře je sice parkoviště, ale bylo opět plné (jinak parkovné 5 eur). Nechtěli nás pustit dovnitř, a to ani když některá auta už odjížděla pryč. Do toho tam zajel autobus (což vůbec nechápu, protože silnice je tam opravdu úzká) a nemohl se ani pořádně vytočit, takže se tam všichni motali a blokovali cestu. Situace tak sváděla k zaparkování po jedné straně silnice, kde opravdu mnoho aut bez problémů parkovalo (ale byly to vybočující místa pro autobus). Mě to nakonec svedlo taky, protože frustrace stoupala a zrovna se jedno místo uvolnilo.
Tolminská koryta
Foto: Silvie Jurečková
Pozor na zákaz parkování
Ale pozor!! Kde je zákaz, tak tam v žádném případě neparkujte, a to ani v nouzi! A tady zákaz byl ☹. Slovinci to pečlivě kontrolují a pokuty jsou vysoké (ano, i my dostaly za vyučenou a stálo nás to 100 eur). Nejdražší vodopád, co jsem kdy viděla (protože jsme ho mezi parkováním a pokutou stihly okouknout). Vlastně mně to přišlo až absurdní, jak silný marketing Slovinci vyvíjejí, aby turisté jezdili na všechna jejich propagovaná místa, a pak na to nejsou ani zařízeni a ani nepřimhouří oči, když jim turisté (kteří tam utrácejí nekřesťanské peníze, protože Slovinsko levná země rozhodně není) občas zaparkují, kde nemají. Ale jinak byl vodopád krásný 😊.
Údolí řeky Soči s průzračnou tyrkysovou vodou
Pokračovaly jsme do městečka Tolmin, které se nachází v údolí řeky Soči s průzračnou tyrkysovou vodou. Údolí patří mezi jedno z nejkrásnějších míst v Julských Alpách. U Tolminu určitě navštivte Tolminská koryta, soutěsku na okraji Triglavského národního parku. Zhruba polovina cesty vede klasickou soutěskou po dřevěných chodnících a na konci na vás bude čekat krásný vodopád. Druhá půlka cesty až tak zajímavá není, je to návrat k výchozímu bodu slovinskou přírodou po klasické turistické značce. Celý okruh zabere asi dvě hodiny.
Napoleonův most ve městě Kobarid na řece Soči.
Foto: Silvie Jurečková
Paddleboard na pomaloučku tekoucí hladině řeky Soči
Řeka Soči je známá nejen svými krásnými odstíny modrozelené a ledovou vodou (cca 5 stupňů), ale i úseky s divokými peřejemi. V údolí Soči narazíte vedle Tolminu i na města Bovec a Kobarid, které jsou všechny skvělou základnou pro rafting nebo kajak. Zkusit můžete i canyoning, my opět daly paddleboard na pomaloučku tekoucí hladině a opět naprosto boží! Kolem řeky Soči navíc vede na spoustě míst cesta, po které se dá jezdit na kole nebo alespoň projít pěšky. Výjimkou nejsou ani časté vodopády v blízkém okolí nebo ikonické dřevěné mosty.
V okolí Triglavského národního parku najdete spoustu kouzelných vesniček s výhledy na majestátní hory.
Foto: Silvie Jurečková
Výlet a cesta k pramenům řeky Soči
Můžete dokonce vyrazit až k pramenům Soči, což je výlet, který rozhodně stojí za to. Rozhodly jsme se pořádně projít a vymyslely plán. Autem jsme dojely do městečka Trenta, kde je velké skvěle vybavené informační centrum (ta jsou ostatně na spoustě místech a všude mají neuvěřitelné množství informací, map a tipů). Z městečka v určené časy jede místní autobus, kterým jsme popojely asi 15 min na jednu křižovatku a odtam šly už pěšky až k samotným pramenům. Kousek před cílem jsou mini ferraty, ale jištění netřeba, a obrovské kameny, které v dešti hodně kloužou. Ale za posledním z nich se ukrývá kouzelná barevná studánka, která tak zvláštně reflektuje své skalnaté zdi, že není poznat, kde je konec a kde začátek a ani v jaké výšce je samotná hladina. Kdyby mi nějaký turista neřekl, kde je pramen schovaný, tak ho ani nenajdeme. Cesta zpět už byla svižná, pořád z kopce po příjemné pěšině blíže či dále od silnice. Došly jsme to zpět až do Trenty k autu, celé nám to zabralo asi 2,5 hoďky (něco přes hodinu nahoru i s autobusem, a zbytek dolů) .
Průsmyk Vršič
Foto: Silvie Jurečková
Až na vrcholky hor: průsmyk Vršič a horská chata Erjavčeva koča
Poslední noc jsme strávily v průsmyku Vršič na horské chatě Erjavčeva koča. Tolik serpentýn, než jsme vyjely nahoru, jsem už vážně dlouho nezažila, jestli vůbec někdy. U každé bylo dokonce číslo, aby měl člověk aspoň trochu přehled, kde se nachází. Při neustálém brždění a rozjíždění nám začala velmi rychle docházet nafta, takže jsme byly docela napnuté, jestli nahoru vůbec vyjedeme. Ale podařilo se a výhled z průsmyku v 1600 metrech byl úžasný! Tedy až druhý den ráno, protože jsme dorazily pozdě večer. Spaní v pokoji pro šestnáct lidí, vše čisté, pěkné, včetně koupelny. Na chatě je restaurace, kde si můžete dát večeři (vařit se tam jinak nikde nedá ani ohřát vodu na čaj), polívka za 10 eur byla na menu to nejlevnější. Z chaty Tičar, která je kousek nad Erjavčevou, se dají podnikat výšlapy na okolní dvoutisícové štíty. Obě chaty jsou přímo u hlavní silnice, nic romanticky schovaného v lese, ale na praktických místech.
Vyschlé koryto řeky Pišnice v Kranjské Goře
Foto: Silvie Jurečková
Cestou zpátky na Kranjskou Goru
Před odjezdem zpět domů jsme nemohly minout Kranjskou Goru, leží totiž přímo na cestě. Při zdolání průsmyku hned narazíte na malebné jezero Jasna s malou rozhlednou, a se širokým vyschlým korytem řeky Pišnica, které bylo plné bílých oblázků. Co jiného jsme si mohly na závěr našeho týdenního putování přát, než dobrou ranní kávu (právě otevřeli jeden stánek s kávovarem), nohy nahoru a výhled na jezero, od kterého se odrážejí čerstvé paprsky ranního slunce. Možná jen ještě rychlou zastávku v Národní rezervaci Zelenci kousek za městem a pak už… dlouhá cesta domů.
Národní rezervace Zelenci
Foto: Silvie Jurečková
V dalším článku popíšeme putování cestovatelky Silvy po kultovní Hedvábné stezce do horké krajiny Uzbekistánu a také návštěvu Chivy, pohádkového města uprostřed pouště. Dobrodružná cesta dovedla autorku až k Aralu, ikonickému jezeru, které bylo kdysi čtvrté největší na světě.
Další články od cestovatelky Silvie
Silvie pro nás také napsala krásné dva články o její dobrodružné cestě do Tádžikistánu a Uzbekistánu. Cestovala z Fanských hor až na Hedvábnou stezku a zážitky z hor ji naprosto nadchly. Dobrodružnou cestu po Střední Asii realizovala letos v létě a je ráda, že se k této výpravě odhodlala. Líbily se jí i barevné paláce a mešity v Uzbekistánu. Jak sama říká, je to nádherná krajina s minimem turistů, milí lidé, barevné trhy a starobylé památky, kombinace chladných hor s horkostí Hedvábné stezky se prostě hezky doplňovala.
Naše články od autorky Silvie Jurečkové
- Dovolená u moře v Polsku: Dětem jsem vzala neopreny a kola, přímořské Mezizdroje a jeho okolí nabízí mnoho aktivit, které vás budou bavit
- Tip na zimní výlet: Ledovým královstvím na nejvyšší vrchol
Zdroje: autorský článek, vlastní zkušenosti autorky, objevuj-slovinsko.cz, vintgar.si/en/, soca-valley.com/sl/predstavitev-znamenitosti/tolminska-korita/, tnp.si/en/park/
Nový komentář
Komentáře
Krásná země s úžasnou přírodou