Dispozice k tomu, zda člověk v budoucnu bude spíše typ rozhazovačný, nebo takzvaný spořínek, jsou dané povahou, ale jak říká Mgr. Tomáš Žitný, základy zpravidla pokládá rodina a výchova. Když k tomuto předpokladu chybí obojí, člověk má o starosti postaráno.
„Kdo šetří, má za tři...“ za sebe dodám: „...roky tuberu!“
Ano, jsem zástupce té druhé části populace. Neušetřím korunu, a pokud by se mi to přece jen podařilo, jistě bych obratem přišla na něco, co nutně teď hned potřebuji, neodkladně, protože ona ušetřená koruna by mi patrně propálila kasičku skrz.
Moje setra byla skrblík mazaný, až vyčuraný.
Veškeré sladkosti nebo žvýkačky si pečlivě schovala. Zatímco já jsem si ty své také schovala, ovšem chodila jsem si ujídat. Dost jsem nechápala, že jím tak rychle. No ano, jedla se mnou i Eva!! Následovalo „Ty už nemáš? Jé, tak to mám ještě všechno, podívej...“
Možná to mě vychovalo k tomu, že nic neschovávám a hned to zpracuju. V reálu a dospělém životě se ovšem tento trénink moc nehodí. Zvláště, jedná-li se o peníze.
Mgr. Tomáš Žitný. Průpravu, jak nakládat s penězi, jakousi úctu k vydělaným prostředkům, pokládá rodina a výchova. To jednoznačně. Dítě by se mělo vést k vědomí, že prostředky jsou zpravidla někým vydělané, že za nimi stojí snaha a píle. Jestliže dopřeji dítěti všechno, nač si vzpomene, pak mu službu do budoucna rozhodně neudělám. Začíná to tím, že takové dítě ani nevede zmíněný rodič k tomu, aby si vážilo vlastních věcí. I dobře situovaná rodina by měla myslet na to, že dítě nemusí v budoucnu a vlastním životě mít tak snadný přístup k penězům a prostředkům. Jinak je samozřejmě ve hře základní povaha toho kterého jedince. Na druhou stranu by ovšem nebylo vhodné dát do vínku dítěti pocit, že jedinou hodnotou a společenským měřítkem je hmota. To je opačný extrém, a možná i nebezpečnější. |
---|
S ohledem na výše uvedené vyjádření pana magistra jsem dítětem, které nevyrostlo v nedostatku, a navíc to nemám zřejmě ani v povaze, takže už se nedivím.
Zase ale na druhou stranu, kdybych například vyhrála ve sportce, mám stoprocentní naději, že se z těch peněz nezblázním, neb by mi během měsíce patrně žádné nezbyly, takže bych ani neměla čas z nich zblbnout jako mnozí jiní.
Opačným extrémem pak byla moje babička, která šetřila všechno a stále. Následně nám nosila jogurty, na kterých v lednu zářilo datum spotřeby v květnu před pěti lety... tohle vybrousila k dokonalosti, když chudinka trochu pozbyla rozumu a pod jejím polštářem jsem nalezla například párek, který slušně pozdravil a pak odběhl.
Peníze babička dělila vskutku spravedlivě. Tisícovku popsala našimi jmény a pak pěkně spravedlivě rozstříhala podle jmen. Milé puzzle za litr!
Šetřit, či hýřit?
Asi není dobrý žádný z extrémů. On takový Harpagon nedopadl dobře, naproti tomu jeho protějšek, „veselý hýřil“, se vystavuje riziku obdobnému, jen z druhé strany.
Opravdu bych si přála jednou zakoupit něco, na co jsem ušetřila. Mnohem víc bych ale uvítala, kdyby se dotyčná věc dala kupovat na součástky a doma postupně skládat. To bych zvládla.
Kolegyně Dana má ještě zajímavější problém.
Na mou otázku „Umíš šetřit?“ pravila:
„Já myslím, že šetřit rozhodně umím, ovšem nějak se mi to pořád nedaří.“ :)
Nový komentář
Komentáře
Někdy spořím halíře,jindy utrácím koruny.Ale zvládám.Horší je,že čím dál více slýchám o lidech v okolí,že nezvládají.A není to o tom,že by neuměli vyjít s penězi.
Anime Otaku — #22 Nevím jak u tebe, ale unás vánoce o dárcích jsou. Spolu jsme stále a na vánoce se obdarováváme.
átéčko — #21 Ale přece vánoce nejsou o dárcích ale o tom, že se blízcí lidé sejdou
a když není na dárky tak se prostě daruje to na co peníze stačí aby se člověk nemusel zadlužit.
Anime Otaku — #20 V létě počítám s tím, že za půl roku budou vánoce a já musím mít na dárky. Tož tak.
átéčko — #19 To si myslí skoro všichni
Anime Otaku — #18 My víme, co si můžeme dovolit, víš?
Anai — #15 Být tebou rychle bych se zamyslela ono žít z kontokorentu je hodně drahé, známá mojí mamky takhle špatně dopadla, taky žila za cizí a snažila se mít standard na který s mužem nevydělali no teď má pronajatý byt 1+1 ve kterém má v zimě maximálně 8 stupňů protože kdyby si chtěla přitopit tak na to nemá. A jak to začalo? Jednoduše přišla o lépe placenou práci a začala dělat na stavebním úřadě a její manžel se nikdy k práci neuměl postavit tak, aby se dostal na lepší pozici, tudíž má neustále minimální mzdu a je rád že je rád. No a pak to přišlo, nejdřív exekutor zabavil jejich staré auto a pak i velký byt a to si vyrobili dluh jen nějakých 250 000 tudíž nic zas tak převratného. Když sem s ní o tom mluvila tak mi řekla, že to začalo nenápadně, nejdřív neměli na dorovnání kontokorentu, tak si půjčili, samozřejmě o trochu víc aby si mohli někam zajet na výlet na nákupy. Pak potřebovala pokrýt ta další půjčka a rozjelo se to. A jak říkám, museli vyhlásit osobní bankrot a už dva roky žijí skoro jako pod mostem
Anai — #15 Souhlasím s tebou
Omlouvám se za ty chyby, píšu moc rychle... Doplním, že až tak špatné to se mnou není: spořím stavebně a důchodově
Blízcí o mně říkají, že i kdybych vydělávala miliony, tak je udám a budu bez koruny
A přitom mám pocit, že si kupuju skutečně jen a jen to, co opravdu nezbytně potřebuju! A když nedej Bože, koupím něco (na sebe) špatně, hned to dokážu prodat
. Dále kupuju jen ve slevám a výhodách, nikdy nic drahého, jako moje kamarádky (boty za 2500 atp.). Slovo "šetřit" ovšem přímo nesnáším, až jsem na něj alergická, někde jsem četla: Kdo šetří, ten nežije a tímto heslem se řídím! Jsem od narození rebel a vše dělám naprosto opačně, než k čemu mě vedli v rodině: babička a prababička byly velmi šetrné dámy, spořily mi korunku ke korunce na věno.... omezovaly se naprosto šíleně.... a hádejte, kde to věno skončilo? Exmanžel jej utratil za elektroniku či prohýřil... no, někdy se mnou. On totiž vůbec na zač. našeho manželství skoro nevydělával, byl jen na stáži a penízky mně nutil pomalu a postupně vybírat na dotaci běžného života. Jo, škoda jich, ale na fakt na úsporách nelpím - momentálně mám minus 30 tisíc kontokorentu - 90% z Vás by se snažila jej srovnat, pokud by brala docela slušný plat, jako já....já se taky snažím, ale na druhou stranu si nic výrazně neodpoírám, protože to není zdravé, člověk má žít šťastně a dělat si radost
Jsem hýřil. Mám málo a stíhám i hýřit, takže jsem asi i spořílek. Nekouřím, nepiju, nechodím ro restaurací, jenže se mi líbí vůně, brýle, šály,.......
Zdravím všechny spořílky i rozhazovače. Jsem asi spořílek, šetříme, šetříme a pak "někam vyjedeme" za nákupy a něco si užít. Pak na stovku
nehledíme. Ale peníze na účtě vždycky byly a jsou, takže kdyby nebyl pravidelný příjem, určitě nějakou dobu vydržíme, ovšem bez těch "výjezdů". Tak jsme to dělali v mé rodině, manžel to měl trochu jinak, tam se nikdy nešetřilo. Ale syneček rychle pochopil, že takto to nejde a přejal můj systém. I po desítkách let společného života nechápe, jak to rodiče mohli takto dělat, vždy měli velmi nadstandartní příjmy. Jsme asi jiní a hlavně, je jiná doba.
Jsem spořínek abych pak mohla následně hýřit
delfi.na — #9 pak záleží na tom, jak dlouho trvá jeden či druhý interval, aby to nebylo týden hýření a jedna hodina šetření
Já mám období spořivosti a pak zase období, kdy hýřím.
-Takže u mě záleží na tom, v jakém období mě zrovna načapáte.
Já neuspořím téměř nic, za jedno studuji, a to, co dostanu jako kapesné od rodičů utratím - nejvíc utrácím za oblečení a kosmetiku. To co se mi líbí, si většinou koupím. Ale když dostanu něco navíc, spořím. Momentálně si šetřím na britskou kočku. A občasným výdelkem jsou pro mě dotazníky, ale to je jen příležitostně.
Já jsem něco mezi,ale můj bratr tvrdí peníze můsí být neustále v oběhu
Lilinka — #5 Funguji asi tak nějak podobně, mám spořící účet,kam pravidelně odvádím část platu, navíc ještě stavebko. Na běžném účtě se snažím peníze neponechávat pro případ zcizení karty.
Když se mi něco líbí, tak si to koupím.
Asi jsem něco mezi. Pravidelně si posílám z výplaty určitou částku na spoření a pak se držím zásady, že na běžném účtu nepůjdou pod určitou mez. Protože rekonstruuji byt, tak ta rezerva není moc velká. V případě, že bych přišla o práci a nesehnala jinou, vydržela by mi tak na 3 měsíce.
Na druhou stranu mě čas od času chytne potřeba udělat si radost a koupím si něco na sebe. Např. včera to byly teplé punčocháče a svetr.
jo jo, vždycky si říkám, mít jednou tolik peněz, abych si mohla nakoupit spoustu blbostí bez špatného svědomí...
Šetříme doma, snažíme se vždy odkládat peníze bokem a potom si pořídit něco většího. splácíme hypotéku na dům a na další věci si nechceme brát úvěry, takže škudlíme... A má to úspěch!