Dispozice k tomu, zda člověk v budoucnu bude spíše typ rozhazovačný, nebo takzvaný spořínek, jsou dané povahou, ale jak říká Mgr. Tomáš Žitný, základy zpravidla pokládá rodina a výchova. Když k tomuto předpokladu chybí obojí, člověk má o starosti postaráno.

spend

Kdo šetří, má za tři...“ za sebe dodám: „...roky tuberu!“

Ano, jsem zástupce té druhé části populace. Neušetřím korunu, a pokud by se mi to přece jen podařilo, jistě bych obratem přišla na něco, co nutně teď hned potřebuji, neodkladně, protože ona ušetřená koruna by mi patrně propálila kasičku skrz.

Moje setra byla skrblík mazaný, až vyčuraný.

Veškeré sladkosti nebo žvýkačky si pečlivě schovala. Zatímco já jsem si ty své také schovala, ovšem chodila jsem si ujídat. Dost jsem nechápala, že jím tak rychle. No ano, jedla se mnou i Eva!! Následovalo „Ty už nemáš? Jé, tak to mám ještě všechno, podívej...“

Možná to mě vychovalo k tomu, že nic neschovávám a hned to zpracuju. V reálu a dospělém životě se ovšem tento trénink moc nehodí. Zvláště, jedná-li se o peníze.

 

Mgr. Tomáš Žitný.

Průpravu, jak nakládat s penězi, jakousi úctu k vydělaným prostředkům, pokládá rodina a výchova. To jednoznačně. Dítě by se mělo vést k vědomí, že prostředky jsou zpravidla někým vydělané, že za nimi stojí snaha a píle. Jestliže dopřeji dítěti všechno, nač si vzpomene, pak mu službu do budoucna rozhodně neudělám. Začíná to tím, že takové dítě ani nevede zmíněný rodič k tomu, aby si vážilo vlastních věcí. I dobře situovaná rodina by měla myslet na to, že dítě nemusí v budoucnu a vlastním životě mít tak snadný přístup k penězům a prostředkům. Jinak je samozřejmě ve hře základní povaha toho kterého jedince. Na druhou stranu by ovšem nebylo vhodné dát do vínku dítěti pocit, že jedinou hodnotou a společenským měřítkem je hmota. To je opačný extrém, a možná i nebezpečnější.

S ohledem na výše uvedené vyjádření pana magistra jsem dítětem, které nevyrostlo v nedostatku, a navíc to nemám zřejmě ani v povaze, takže už se nedivím.

Zase ale na druhou stranu, kdybych například vyhrála ve sportce, mám stoprocentní naději, že se z těch peněz nezblázním, neb by mi během měsíce patrně žádné nezbyly, takže bych ani neměla čas z nich zblbnout jako mnozí jiní.

Opačným extrémem pak byla moje babička, která šetřila všechno a stále. Následně nám nosila jogurty, na kterých v lednu zářilo datum spotřeby v květnu před pěti lety... tohle vybrousila k dokonalosti, když chudinka trochu pozbyla rozumu a pod jejím polštářem jsem nalezla například párek, který slušně pozdravil a pak odběhl.

Peníze babička dělila vskutku spravedlivě. Tisícovku popsala našimi jmény a pak pěkně spravedlivě rozstříhala podle jmen. Milé puzzle za litr!

Šetřit, či hýřit?

Asi není dobrý žádný z extrémů. On takový Harpagon nedopadl dobře, naproti tomu jeho protějšek, „veselý hýřil“, se vystavuje riziku obdobnému, jen z druhé strany.

Opravdu bych si přála jednou zakoupit něco, na co jsem ušetřila. Mnohem víc bych ale uvítala, kdyby se dotyčná věc dala kupovat na součástky a doma postupně skládat. To bych zvládla.

Kolegyně Dana má ještě zajímavější problém.

Na mou otázku „Umíš šetřit?“ pravila:

„Já myslím, že šetřit rozhodně umím, ovšem nějak se mi to pořád nedaří.“ :)

TÉMATA:
FINANCE A PRÁCE