Je to až k neuvěření, co my, lidé, dokážeme. Ze všeho nejvíc totiž toužíme po lásce a pochopení. Dlouho hledáme a když lásku nalezneme, nedovedeme si představit, že už by to někdy mělo být jinak. A když se lásky jeden z dvojice nabaží, začíná se druhý, ten zhrzený a zklamaný bránit. Vycení zuby a drápy a schovává se za roh, jen aby mohl nečekaně a podle zaútočit. Chce ze své náhle nenáviděné oběti dostat co nejvíce do svého úkrytu, spíže a peněženky.
Co nás k tomu vede? Touha po pocitu zadostiučinění, odplatě či mamonu? Je to opravdu nutné a nedokážeme se tedy smířit s prohrou v lásce?

To všechno mne napadá při sledování mých dobrých přátel. Tedy konkrétně přátel, kteří ještě nedávno byli partnery. Tito v nás budili dojem, že se budou milovat až za hrob. Jejich etudy nás nenechávaly na pochybách, že si budou stát po boku ještě v dobách, kdy se budou muset navzájem podpírat. A až do té doby, co je vedle sebe jednou pohřbíme.
A na náhrobku bude epitaf: "Životem prošli šťastně ruku v ruce".

Avšak chyba lávky. Jejich romance se hned ze začátku děje změnila na drama. Tím více, čím nás udivovali v prvních jednáních, totiž šťastnými úsměvy pro diváky, snad, tím více nás šokoval průběh dalšího děje.
Romeo totiž náhle řekl: „Dost !“ … Pak byla krátká odmlka. Poté nabubřele pokračoval.
“Nebaví mne to, ty věčné kompromisy a přetvářky a neshody a nesvoboda.“
Julie i s celým obecenstvem byla v šoku. To jsme se v divadelním programu nedočetli, že hra vezme takový obrat. A tak jsem se již jen dívali na zoufalé představitele hlavních rolí a více či méně jim drželi palce. Avšak jako diváci do děje nemůžeme zasahovat, to dá rozum. Občas některý z nás pískne či zatleská, ale pokud se mnou souhlasíte, do takových scén se divák nemůže tak docela míchat. Nikdy totiž neví, co se děje v zákulisí, kde jsou jen ti dva. A jelikož v tomto případě byla „prkna, která znamenají svět“ světem opravdovým, nebyla jim k dispozici nápověda a ani zkušený scénarista.

Julie vyhledávala pomoc a rady, kde to šlo. Zkusila se radit se zkušenějšími přítelkyněmi, s kartářkami, s psychology, ale to vše jen proto, aby nakonec skončila u právníků. Drama však nemívá happyend, a tak je dnes už opona zatažena.
Za ní se ještě odehrává přetahování o majetek, a na ten se nechci dívat. Odcházím z publika, přihlížejí jen krvelační právníci, kteří nabádají k tasení stále ostřejších zbraní.

 

„Jak to, že se nedokáží dohodnout ?“
Lidé, které jsme vídali jako milující pár, se po dvou letech manželství perou a derou se o peníze.
Navíc v tomto případě nejsou na scéně děti a jejich budoucnost. A ještě navíc – ani jeden z protagonistů není příliš materiálně založen, a tak KDE se to v nich bere? Jde zde zřejmě o něco jiného. O zlomené srdce, uraženou ješitnost a velký smutek v duši. Ale tu peníze nerozveselí.
Nebylo by lepší si v tomto případě co nejrychleji peníze rozdělit na dvě stejné hromádky, sbalit si uzlíček a odkráčet co nejrychleji za lepšími zítřky?

V případě, že jste vdané, necháváte si z uvedených důvodů otevřená zadní vrátka? Máte dva bankovní účty a na nich stejné množství financí? A na koho je napsané auto a chata?
Anebo snad máte dokonce v šuplíku předmanželskou smlouvu ?

Nejen z tohoto příběhu je zřejmé, že existují otázky, o které my, šťastně vdané, nechceme raději slyšet. Přesto existují.
Například otázka, zda si z uvedených důvodů máme nechávat otevřená zadní vrátka?
Je tedy lepší mít dva bankovní účty se stejným množstvím financí? Anebo mít dokonce v šuplíku předmanželskou smlouvu?

Já to neřeším. Já i přes občasné zhlédnutí takovýchto představení věřím, že bych se s manželem dohodla. Nemohu jinak, než věřit. 
Pojistit se pro případ boje o hromádky by mi bralo iluze a víru v naši rodinu.

Vím, že předem vyloučit nelze nic. Přesto si ale naivně říkám, že kdyby došlo na nejhorší, naši bitvu by vyřešil dialog a kalkulačka.

Jak se na to díváte? Anebo jste snad někdy v takovéto hře účinkovali ?

 

 

 

 

 

 

 

 

             
Reklama