relax

Rozčílí vás setkání s kamarádkou, která se pochlubí zbrusu novou vizáží a sdělením, že zatímco po náročném liftingu obličeje (je jí 40) a celkové liposukci odpočívala, stihl její manžel sám vymalovat byt, přestavěl nábytek a připravil zahradu na zimu, když ona to nestihla a musí se šetřit?

Také vás – zatímco tiše skřípete zuby a vláčíte do pátého patra tašky s nákupem a spěcháte, abyste ještě za světla stihla vyměnit vypínač v předsíni – dokonale odzbrojí (a naštve) sousedka, která právě posílá „urvaného“ manžela, vracejícího se z práce, na poštu s balíčkem velikosti pohlednice, protože ona by ho rozhodně neunesla?

Existuje nemalé procento žen, které se již jako malá děvčátka, dokonce už v prenatálním období svých životů, naučily od svých matek tomu, čemu se odborně říká – pasivní agresivita.

To není vykonstruovaný psychologický termín, ale zcela přesně definované chování, kterým se „agresorka“ staví k svému okolí, a zejména vůči mužům. Většina žen, které bychom jednoznačně klasifikovali jako pasivně agresivní, se – pokud je vidíme ve společnosti mužů – jeví jako zcela normální osoby a chovají se stejně jako v čistě ženské společnosti.

Jaké jsou tedy hlavní symptomy tohoto jednání?

Pasivní agresorka je věčně unavená, často mívá kvůli kdejaké banální maličkosti „na krajíčku“, nic neumí, je nešikovná a bezradná, a není ani schopna se ničemu naučit. Kvítek jejího života se kymácí na tak tenkém stvolu, že je třeba s ní zacházet s maximální opatrností, abychom jej – nedejbože – nezlomili.

Je tak slabá a křehká, že se často sotva dokáže sama obsloužit, a tudíž je na ostatních, aby zajišťovali plnění všech „agresorčiných“ potřeb. Většinou se to děje v duchu: „Když už stojíš, mohl bys...?“ (pustit televizi, dolít sklenici šťávy, podat pilníček, vynést koš, zaběhnout do obchodu, uvařit kávu, skočit pro časopis...).

Tato slova pronáší s trpitelským zbídačeným výrazem v obličeji. Jedinou aktivní částí těla nefalšované pasivní agresorky jsou oči, které bleskurychle rejdí kolem a vyhledávají potenciální oběti, které pak hypnotizují zoufalým pohledem.

Kdo jsou tyto trpící chudinky?

Pokud se dobře rozhlédneme ve svém okolí, najdeme v něm jistě hned několik více či méně zamaskovaných pasivních agresorek.

Přesto, nebo možná právě proto, že příliš nevynikají sexappealem – od chudokrevných anorektiček až po tvarohovité boubelky – jsou většinou velmi dobře provdané, jejich manžely bývají nejen dobře postavení a finančně zajištění muži, ale navíc to většinou ještě bývají i ohromní fešáci.

Kradou nám muže

A – světe, div se! – tyto ženy často také mívají v záloze i milence, což obvykle bývá pohledný, dosud nepříliš společensky úspěšný mladý muž, častěji však zadaný manžel ženy, která „je v pohodě a umí se o sebe sama postarat“.

V tom případě lze postiženým ženám „na druhé straně barikády“ poradit, aby i ony v sobě probudily víc ženskosti a bezradnosti a místo, aby v dobré víře manželovi usnadňovaly starost o domácnost, také mu něco naložily „na hrb“.

Rada závěrem:

Pokud si chce schopná žena udržet svého partnera, měla by do svého přirozeného chování přimíchat trochu bezradnosti a pasivní agresivity. Vždyť ona sama taky všechno nezvládne, bude trochu unavená a přestane mít celou domácnost na povel. Manžel se zapojí, pomůže, dojde nakoupit, umyje okna… a hlavně, nebude mít čas běhat za jinými!

Používáte často na muže „ženské zbraně“? Jste spíš emancipovaná feministka, nebo pasivní agresorka?

Reklama