Dnes se mi stalo na pískovišti něco nezvyklého.

Ne, nelekejte se, nebudu už vás unavovat příběhy o mé nezbedné dceři. Nasypala sice kolegovi „bábovkáři“ písek za triko a rozšlápla jinému kyblík, ale mne to už ani nepřijde nějak vzrušující.

Když jsem totiž seděla na pomyslných jehlách na lavičce a přihlížela hrajícím si řvounům na písku, objevilo se u mne jakési stvoření. Zdvořile se zeptalo, zda si může přisednout a po mé kladné odpovědi také tak učinilo.
Výraz stvoření používám proto, že jsem v první chvíli nerozeznala, zda jde o děvče či chlapce. Ani další vteřiny mého prozkoumávání mi mnoho nenapověděly, jelikož jsem zahlédla prsa, ale i mírné vousy.
Ne, nechci aby to znělo směšně, ale jsou to fakta.

A jelikož po prvních slovech mluvila v ženském rodě, byla to tedy mladá žena, těžce rozeznatelného věku – něco mezi 12 a 20 lety. Žmoulala v ruce známý reklamní časopis s realitami, který dostáváme do schránek nebo je k mání v jakýchsi plechových schránkách např. v obchodech. Ukazovala prstem na jeden dům a ptala se mne jaký používám telefon. Po krátkém výzvědném hovoru, který směřoval na typ, značku a operátora mého telefonu mi došlo, že si chce zavolat. Neměla jsem telefon u sebe, ale to ji nepřesvědčilo. Byla jsem požádána, abych pro něj skočila domů. „Vždyť to máte jen kousek a já si potřebuju zavolat“, říkala stále a zapichovala ukazováček do zmíněného časopisu, přímo do fotografie jedné vily. Zřejmě se jí líbila.

Byl to velice zvláštní pocit. Dostala jsem se totiž na chvíli do jakési jiné reality, ve které se bylo potřeba vcítit do myšlenkových pochodů takového jedince. Neřekla bych, že to bylo úplně stejné jako s dítětem. Ona znala např. typy telefonů a operátorů, ale nechápala význam inzerátu a také vůbec hodnotu peněz. V jejím světě jsem se jen těžce soustředila na přítomnost .

Když bylo jasné, že já jí problém telefonování nevyřeším, tak přišla řeč na zvířata. Zeptala se, zda máme pejska anebo kočičku. Abych ji úplně nezklamala, vyjmenovala jsem jí naše drobné zvířectvo. Papoušek jí rozzářil oči. „Tak vy máte takovýho toho anduláčka“? Následovaly podrobné debaty o zabarvení naší andulky. Shodly jsme se, že je to stejný odstín jaký má svetřík jedné holčičky na pískovišti. „A je to kluk nebo holka?“ Musela jsem přiznat, že to nevím a že to nepoznám. Poté jsem se jí zeptala, zda to pozná ona. Vychrlila na mne odpověď, při které mi podrobně a s použitím lehce odborných výrazů vysvětlila rozdíl mezi samcem a samičkou. Právě když mi prsty na svém nose ukazovala, kde je „ozobí“, tak se náhle rozutíkala pryč. Kolem proběhl nějaký pes.

Stačila jsem jen zahlédnout, jak se ho dychtivě snaží dohonit.

Chvíli jsem se ještě dívala na místo, kde zmizela a potom jsem si všimla pohledů všech, kteří seděli na lavičkách kolem. Dívali se na mne trochu s otazníky v očích. Co by  chtěli vědět, to nevím. Myslím, že i z jejich vzdálenosti muselo být patrné, že to stvoření, které právě odešlo, nebylo jako my anebo jako naše děti.

Píšu o tom proto, že se mi zdá, že se u nás na postižené lidi stále čučí jako na nepřátelské ufony.
A nemůžu se zbavit dojmu, že zde žijí s námi daleko nebezpečnější živly. Každý den je vídáme, jak se řítí po silnicích v drahých autech a ohrožují nás svou agresivní jízdou. Anebo je můžeme vidět v televizi v politickém bloku, kde nás přesvědčují o své prospěšnosti.
Oproti nim je tato osůbka s láskou se zvířatům a slušným vychováním anděl. Ono se jim vlastně říká andělé……..

V naší rodině byl donedávna také jeden postižený člověk, můj strýc. Vždy když jsme se viděli, tak mi dal nějaký dárek. Někdy reklamní tužku, někdy hnědou klíčenku. Kvůli té se mi např. moji vrstevníci smáli. Nosila jsem ji na klíčích když frčeli značkové odznaky.

Někdy to s ním bylo těžké a jeho matka, moje babička se mu doslova obětovala. A nikdy toho nelitovala.

A tak – nelitujte vy je a když vás potká něco takového jako mne dnes, pokuste se naladit na jejich vlnu a promluvte s nimi. Uvidíte, že to nebude přínosem jen pro ně.

         
Reklama